V poslední době u nás přibývá „převracení z hlavy na nohy“ ve výkladu našich národních dějin. Množí se kritické nájezdy proti „romantickým mýtům a kýčům“. Měli bychom vědět, že v historickém vědomí každého národa se z generace na generaci tradují mýty, báje, legendy, dodávající prestiže a symbolického významu některým událostem. Toto historické vědomí spolu s jazykem je důležitým zdrojem pocitu národní identity a spojuje členy národa v živý celek. Je tomu tak i u nás.
Od dob obrození se těšily úctě a vážnosti kroniky a pověsti, stylizované příběhy z dějin, historické povídky, romány, dramata, písně, díla výtvarná a hudební s historickou tématikou, umění profesionální i lidové (až po tu píseň kramářskou). Je to kulturní dědictví národa, předávané z generace na generaci. Je to paměť národa i učitelka života. Interpreti tradovaných příběhů se nespokojují s pouhými popisy dějů, ale hledají jejich smysl, výklad toho, odkud a kam jdeme, proč zrovna tudy a ne jinudy, co cenného a podnětného, ale i neuskutečněného a zmarněného za sebou naši předkové zanechali. Historická hermeneutika, nauka o porozumění, zavazuje vykladače k hlubokému pochopení jevů. Vyžaduje jak historismus, výklad a interpretaci dějů z jejich konkrétních podmínek a v jejich společenskohistorické pravosti, tak moment zpřítomnění, neboť každá doba souzní s minulými ději jinak. Avšak při této proměnlivosti „ducha doby“, tj. při nových zkušenostech a prožitcích, při nových představách a očekáváních – trvá hodnotová kontinuita; trvá identita hodnoceného objektu i našeho metodologického přístupu. Jde v něm o hledání smyslu, tj. podstatných, určujících idejí našich dějin, o hledání specifičnosti naší cesty kulturního vývoje a pokroku. Přirozené změny hodnotících akcentů nemají ovšem nic společného s převracením dějin „z hlavy na nohy“.
„Demýtizátoři“ se necítí vázáni ani „historickým smyslem hodnocených dějů ani hodnotovou kontinuitou jejich sledu a posloupností. Nedávno jsme mohli číst na stránkách obrázkového týdeníku velmi důrazný pokus o přehodnocení celých našich dějin, protože náš národní dějepis prý si zvykl bez příčiny „úpět a lkát“, prý bezdůvodně „se těšíme ze svých debaklů a zavrhujeme vavříny“.
Baladické podání smrti Přemysla Otakara II. v bitvě s Rudolfem Habsburským na Moravském poli na den sv. Rufa (26. 8. 1278) je pro autora typickým příkladem našeho „kultu lítosti nad prohrou“, alibisticky sváděnou na „zradu“. Kult je v podání autora „demaskován“. Prohry nebylo třeba litovat. Přemysl si prý o porážku sám koledoval svým „velikášstvím“. A tak se ptáme: Bere autor v úvahu dobovou orientaci vladařů na imperiální moc jako nejvyšší hodnotu? Rudolf Habsburský „velikášem“ nebyl? Protože vyhrál? Protože se Habsburkům postupně podařilo ovládnout říši – „nad níž slunce nezapadá“? Bere autor v úvahu, že historické vědomí národa neželí jen ambicí českého krále, ale i dalších osudů země i panovnického rodu, jejichž pásmo se od prohrané bitvy odvinulo? Vzpomene si autor na „Branibory v Čechách“, na „Vězně na Bezdězi“, na vraždu posledního Přemyslovce, na vládu Jindřicha Korutanského? Nemyslím, že baladické ztvárnění historických vzpomínek na „Den svatého Rufa“ je motivováno naší „zálibou v debaklech“, nýbrž spíše vědomím všech dalších neradostných a nepříznivých souvislostí a následků nešťastné bitvy.
Eliminace historického smyslu vede autora kritiky našeho národního dějepisu k požadavku věnovat naši pozornost vítězným bitvám Jana Lucemburského, zatímco naše zvrácená záliba v „úpění“ nás vede k zájmu jen o bitvu u Kresčaku, prohranou a poslední… Cožpak si autor neuvědomuje, že všechny předchozí, byť vítězné bitvy, byly jen osobní záležitostí krále na rytířských toulkách Evropou, a až teprve ta bitva poslední ho vrátila do vlídné paměti království jako legendu („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal…“) i jako zpětně gloriolou ozářeného předchůdce Karla IV., svého syna a nezapomenutelně vynikajícího vládce?
Dějiny nelze hodnotit podle bitev vítězných a prohraných. Nemůžeme vždycky vyhrát. Nepřátelé bývají silnější, okolnosti nepříznivé. Ale vždycky bychom měli stát na správné straně. A o to, za kterými cíli stojíme, jde v historii především. A proto by se autor-přehodnotitel neměl divit, že si nepřipomínáme vítězství Pražanů, kteří r. 1648, těsně před koncem 30leté války, odrazili na Karlově mostě útok Švédů, vedený od Malé Strany a Hradčan, a zabránili jim zmocnit se celého města. Marná sláva, Pražané pomáhali císařským, Komenský, exulanti a domácí opozice doufali ve vítězství švédských zbraní a tím v příznivou změnu svého osudu. Nestalo se. Z hlediska kontinuity smyslu národních dějin není proč na ono vítězství vzpomínat.
Autor přehodnocuje stejně svévolně na základě negace naší záliby v „úpění“ bitvy husitů, Lipany, účast našich vojáků v rakouské armádě za napoleonských válek, v r. 1848, v r. 1866, sleduje boje i kapitulace ve 20. století. Všímá si nikoli smyslu dění, ale vyhledává příležitost k opětovnému osočování národního dějepisu ve smyslu základní teze: „Oddáváme se staletému úpění, ke kterému vlastně není a sotva kdy byla příčina.“
Je to zvláštní, ale v některých hodnotících soudech se autor kupodivu shoduje s dogmatickou nekompromisností na základě gnoseologické posedlosti jedinou pravdou. Sám prohlašuje svou verzi za jedině možnou a správnou, všechny ostatní alternativy označuje – ocitujeme doslova pro dokreslení silácké arogance podobných „demýtizátorů“ – za „prostředky k dávení“. Takto bravurně předem diskvalifikuje každého, kdo by si chtěl připomenout důsledky i osudné Bílé hory po r. 1620, jako byla ztráta státnosti, samostatnosti, majetných a vzdělaných vrstev, úbytek obyvatelstva, ztráta svobody, přesvědčení, národní hrdosti, národní identity, málem i jazyka… Opravdu „není a sotva kdy byla příčina“ k zármutku nad dějinami našich národů?
Demýtizačnímu zájmu se těší výklad celých našich národních dějin, ale zvláštní pozornost opět poutají „mýty a kýče první republiky“. (Po kolikáté již?) Odhalování „mýtů první republiky“ bylo součástí fašistických štvanic na sklonku 30. let. Za protektorátu byli věrní nositelé těchto „mýtů a kýčů“ persekvováni (končili zpravidla ve věznicích gestapa a ve vyhlazovacích táborech). Po druhé světové válce se „odhalování mýtů a kýčů první republiky“ stalo součástí ideologického arzenálu některých komunistických agitpropů.
Jeden z nejnovějších „demýtizátorů“ napočítal na stránkách prestižnějšího týdeníku nedávno čtyři takové „mýty a kýče“: tatíčkovský, legionářský, sokolský a agrární. Pranýřuje nelítostně devotní projevy kultu T. G. Masaryka, legionářské stafáže, fangličkářské „sokolování“, krojované skupiny „selského lidu“. Nemíním dokazovat, že by se snad u některých prvorepublikových slavností, veřejných projevů a tradic neprojevila vnějškovost, vypočítavá líbivost, sentimentalita, nedostatek vkusu a míry, „velký styl malých poměrů“. Ale v souvislosti s kýčem připomeňme, že každý trhá ovoce ze stromu kultury z těch větví, ke kterým dorostl. Abusus non tollit usum. Kýčovité zpředmětnění ideje není argumentem proti ideji samé, svědčí jen proti tvůrcům a obdivovatelům kýče. Autor nerozeznává podstatné a vedlejší, ideu a zpředmětnění, obsah a formu. Zamlčuje, že za vnějšími, třeba i pokleslými rituály (a nebyly všechny pokleslé) byla skutečnost zcela reálných (nikoli mýtických) a pozitivních (nikoli kýčovitých) významů. Osobnost T. G. Masaryka zcela reálně a pozitivně symbolizovala svým životem a dílem ideály humanity a demokracie. Legionáři skutečně bojovali a umírali u Zborova, u Bachmače, u Dossalta, u Terronu a jinde za svobodu a samostatnost národa. Miroslav Tyrš skutečně vypracoval program tělesné a mravní kultivace obrozujícího se národa, dal směr a cíl pozitivní činnosti statisíců cvičenců, nezištných vzdělavatelů a organizátorů místní kultury na řadu desetiletí. Agrární svátky vznikly na památku zrušení roboty (1848) a symbolizovaly ideje lidských práv a svobod, důstojnosti člověka, lásky k půdě a rodné zemi. To jsou reálné skutečnosti, reálně generacemi minulých dob prožívané, nikoli jen verbálně deklarované, to je dědictví a odkaz našich otců a dědů. Autor ironizuje, persifluje, zvysoka a přezíravě se vysmívá prohřeškům první republiky proti „dobrému vkusu“. Milosti v jeho očích nenalezli ani legionáři, kteří se – považme – dovolávali památky husitů a dávali svým jednotkám jména po Janu Husovi, Janu Žižkovi z Trocnova, Prokopu Holém a za časů anabaze přes Sibiř do Vladivostoku si zdobili své železniční vagony – mimo jiné – i obrazy těchto svých symbolických patronů. Hochům z „Tankového praporu“ to může připadat směšné. Ale historik by měl vědět, že historické vědomí českého národa v 19. stol. dík škole, čítankám, lidové četbě, divadlu, levným barvotiskovým reprodukcím historických pláten cítilo husitskou tradici jako živou a blízkou. Vždyť ji založil F. Palacký a rozvíjel J. K. Tyl, V. B. Třebízský, A. Jirásek, M. Aleš. V. Brožík, B. Smetana a mnoho jiných. Láskyplná konfrontace s husitismem nebyla vnímána jako „sebeheroizace“. Kromě písní sokolských a národních se v té době zpívaly (ještě dlouho před válkou) i takovéto popěvky politické: „Kdyby náš tatík Žižka vstal: Ten by se asi zachechtal, vy smutní švingulanti! Pod lebkou máte rampouchy, v pěsti plácačky na mouchy. A to jste rebelanti? A to jste rebelanti!“ (Z dědečkova zpěvníku.)
Velké muže naší národní minulosti není třeba tabuizovat a zbožštit. Ale je třeba bedlivě vážit jejich myšlenky a učit se z jejich zkušeností. I jejich omyly jsou poučné a jejich zklamání bolí víc než naše vlastní. Nemůžeme-li vzhledem k proměně času a vnějším podmínkám některou tradici oživit, zaslouží si, aby byla ctěna a chráněna jako národní památka. Zesměšnit, znehodnotit a sprovodit ze světa ideu na základě jejího ztotožnění s některou její kýčovitou objektivací, která je ve vztahu k ní zcela vnější a nepodstatná, je nepřípustné. Je to útok na ideje našeho národního historického vědomí, je to útok na naši národní kulturní identitu.
