Leo K.
22.6.2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Schweiz Magazin z 16. června 2016 přinesl ostře kritický výrok německého exkancléře Gerharda Schrödera, který se týkal skutečnosti, že německé jednotky převzaly velení válečných her NATO – Anakonda 2016 – odehrávajících se v severovýchodním Polsku, právě v době 75. výročí přepadení Sovětského svazu nacistickým Wehrmachtem.
Podrobnosti lze najít zde: http://www.schweizmagazin.ch/nachrichten/ausland/27309–Kanzler-Berlin-hat-einen-schweren-Fehler-begangen.html
Pod článkem je diskuse s pouhými 5 příspěvky. Je zajímavé si přečíst jak se na tuto událost dívají německojazyční Švýcaři.
1. Historie je základem zahraniční politiky. Jenže k tomu (poznání) jsou němečtí politici příliš pitomí a příliš zkorumpovaní. Už od konce roku 1998.
2. Režim Merkelové není vůbec kompetentní přinášet dobrá diplomatická řešení. Nepřiměřeně se podporují rozkazy USA vedoucí k 3. světové válce, která bude zase stát mnoho lidských životů.
3. Němcům jednoduše chybí historické vědomí a respekt k ostatním národům. Ale můžeme si být jisti, že pokusí-li se ještě jednou napadnout Rusko, už pro příště žádné Německo nebude existovat. Rusové každopádně nasadí atomové zbraně k vymazání svého ercnepřítele z mapy. A nikdo tomu nebude moci zabránit. Kdo se nechce poučit, musí pocítit důsledky.
4. Jenom nejpitomější telata si volí svého řezníka sama.
5. Mé matce je 89 let a válku zažila. Zabili jsme 27 milionů Rusů. A současný režim dělá vše možné, aby prolomil ploty bránící nové válce. Znám válku z vyprávění matky a babičky. Co se to stalo s našimi politiky? Už ty dennodenní provokace vůči Rusku se špatně snášejí. Sankce, dokonce vůči Sýrii byly před nedávnem opět prodlouženy o 1 rok. Ropná pole kontrolovaná IS nejsou do sankcí zahrnuta, aby se zajistily dodávky do Turecka. Ale Assad nesmí svoji ropu prodávat. Také jeho národ nesmí své zboží prodávat a takoví lidé (míněno ty, co tomu brání) se nazývají společenstvím hodnot? Z rozmaru mocných zmrazují vklady v bankách, aby jim je již nikdy nevrátili, tak jako teď v Iránu. Takovou politikou pohrdám.
Jakkoliv je Schröderova reakce na účast německých jednotek políčkem, ale raději bych napsal fackou, vládnoucí koalici, tak ty drobné poznámky pod článkem, jsou pro mě podstatně validnější.
Vzpomínám totiž na dobu, kdy velkohubý Ronald Reagan rozvíjel teorii hvězdných válek a trumfoval úslovím: „Jsou důležitější věci než mír“.
Jsem také pamětníkem, i když ne na slovo vzatým, protože jsem se narodil 4 měsíce před začátkem války a první záblesky, útržky událostí si vzpomínám tak od svých čtyřech let. Neznal jsem nic jiného a tak mě život v Protektorátu připadal normální. Že jsme měli občas hlad, že jsme se myli růžovým nebo azurovým mýdlem, ve kterém byl jemný písek, že jsem měl vlastní čtvrtlitrovou konvičku, s kterou jsem si chodil pro svůj denní příděl mléka, že jsme neznali cukr, pravý čaj, pravou kávu o kakau ani nemluvě. Že jsem sbíral pod chodníkem špačky cigaret pro tátu. Také jsem se naučil rozeznávat houkání sirén – šestkrát poplach, jednou dlouze konec poplachu. Až jednou ten nálet přišel. To už mi bylo šest a už jsem podle protektorátních předpisů (od 5 let) chodil do školy. Bylo to ve čtvrti Na Slovanech a byli jsme se tam s tátou podívat. Trosky už byly ze silnice odklizeny, ale pořád tam pracovali –nevím kdo (vězni?), protože neexistovaly kryty a chodilo se do sklepů. A v těch sklepích mohli být za živa zasypáni – a také byli. A táta mě vysvětloval jak je v tom případě důležité klepat na něco kovového, třeba traverzu než dojde vzduch, protože jinak to venku není slyšet a lidé se udusí. Byli jsme se podívat také na seřaďovacím nádraží, protože se roznesla pověst, že je tam vagon rýže. Možná byl, ale bylo tam také kulometné hnízdo s vojákem a důstojníkem. Ten uměl česky a davu vysvětlil, že to není pro ně. Dav se nicméně přibližoval a kulomeťák vystřelil. Poprvé v životě jsem viděl jak vypadá noha ustřelená v kotníku. Táta mě táhl pryč, ale od pohledu na zranění mě neuchránil. Dnes už nevím jestli to bylo druhý nebo třetí den, táta s mámou skládali dříví a hláska nějak zaspala, protože se ještě houkalo a už se za protivně hvízdavého zvuku sypaly bomby. V sklepě to tentokrát pěkně páchlo, protože lidé si ze strachu ulevovali do hromady písku na hašení fosforových bomb. Najednou se otevřeli oplechované dveře, nakoukl „luftschutzák“ – „Je tu nějaká sestra od Červeného kříže?“ Pár žen zdvihlo ruce a za chvíli jim nosili do toho smradlavého sklepa raněné. Pamatuji si na jednoho, kterému chyběla půlka tváře. Druhý den po náletu jsme se nešli podívat na Škodovku, která byla de facto vyřízená, ale na „Kontík“, hotel Continetál, který byl jenom o ulici od nás. Nějakou náhodou se do něj trefila puma, prorazila všechny patra a nevybuchla. Všechny otvory do budovy byly zataraseny prkny, ale sklepním okénkem jsme viděli pumu, jak napnula červenou stropní látku až k zemi. Potom už nic nebylo. Za necelé tři týdny byl konec války a zavládl čilý ruch. Tisíce, možná desetitisíce lidí se vraceli z „Reichu“ a trochu udiveně, ale rozesmátě sáli vzduch svobody. Skončilo to! 6 let nesvobody.
Proč to píšu? Proč takové vzrušení? Ve čtvrtek 16. června pořádal think tank Evropské hodnoty v Praze debatu, kde řekl předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel, že s Ruskem je podle něj třeba jednat z pozice síly ale být zároveň připraveni na dialog. Síle však Rusko rozumí. Představa čínské i ruské strany o novém bezpečnostním systému je podle Pavla taková, že si „velcí kluci rozdělí teritorium, udělají si čáry na hřišti a vytvoří si jistou rovnováhu mezi sebou, která jim umožní své zóny vlivu kontrolovat a vzájemně si do nich nelézt“.
„To si myslím, že je představa, která může vyhovovat čtyřem, pěti zemím na světě, a tomu zbytku by to asi vyhovovalo méně,“ podotkl český generál ve službách NATO. Je podle něj proto celkem přirozené, že se Rusko a Čína budou bránit tomu, aby se k nim šířily evropské hodnoty. Zároveň řekl, že chybou je neschopnost západních států „férové sebereflexe“. Jako příklad uvedl intervenci západu v Libyi, která je označována za strategický úspěch. Podle Pavla z vojenského hlediska byla operace úspěšná, nebyl ale připraven další plán vývoje v Libyi, což vedlo k chaosu.
Mrazí mě, když si přečtu, že někdo chce s Ruskem jednat z pozice síly. Kdo si chce co rozdělovat je ale přece jenom poučné. Podívejme se na jmenovanou Libyi. Kaddáfí musí pryč, řekly si Hillary Clintonová s Angelou Merkelovou 14. dubna 2011 v Berlíně.
Jestli vám to připadá stejné jako heslo Assad musí pryč, tak jde jistě o podobnost čistě náhodnou a nezáměrnou. Západu hrozilo, že Kaddáfí upřednostní spolupráci v ropném průmyslu se zeměmi BRICS, zejména s Čínou a Indií. To také prohlásil naprosto otevřeně, jak se můžeme dočíst na webových stránkách katarské televize Al Džazíra. Tomu muselo být zabráněno. Jak jinak než silou. Ropa opět hrála prim. Ochrana lidských práv bývá vždy jen nutnou obezličkou velmocí pro pacifikaci poddajných mas.
Proč je současný západní svět tolik posedlý myšlenkou spravedlivé války, která má kořeny ve středověké teologii? V jednadvacátém století se pořád snažíme namlouvat si humanitární představu války, která je naprosto spravedlivá a na níž se podílíme, aniž bychom nesli jakoukoliv vinu! Zápach pokrytectví je silnější než zápach z desetitisíců mrtvol Lybijské války. Kolikrát se nám musí připomínat, že válka je peklo? Ten výraz pro nás už dnes nic neznamená. Zamyslete se nad tím. Je to něco bez smyslu a je to děsivé. A žádný výsledek není očistný.
Záběry mrtvého Kaddáfího jsou záběry triumfu pekla, které je také známo jako válka. Pro Libyjce ta válka znamenala, že ztratili kontrolu nad svou vlastní budoucností. Byla jim vnucena západní správa, složená z lidí, kteří opustili Kaddáfího vládu a z britských a amerických výzvědných elementů. Libyjský precedent je hrozbou nadějím na skutečné změny a nezávislost arabského světa – i jiných zemí. Libyjská tragedie brutálním způsobem dokázala, že zahraniční intervence nejen zaškrtí domácí národní svobodu a právo na sebeurčení – a životy také neochrání. Nebezpečná iluze Západu, že válka může být slušná a že může stát zato ji vést, je vytvářena falešnými vzpomínkami na druhou světovou válku. Jenže ta „dobrá“ druhá světová válka byla jen samolibým mýtem Západu, který přišel k hotovému. K tomu, co vybojovala Rudá armáda. Ve skutečnosti to byl nejvražednější konflikt v historii. Zničil nepředstavitelné množství civilních životů od Drážďan přes Osvětim až po Hirošimu.
Republikánská kauza ve Španělsku třicátých let byla bezpochyby legitimní a je tragédie, že zvítězil Franco. Jenže až do dnešního dne se vyhýbají nostalgikové za republikánské Španělsko zvěrstvům, páchaným ve jménu republiky na katolickém duchovenstvu. Republikáni zavraždili 4184 kněží, 2365 mužských příslušníků náboženských řádů, 13 biskupů a 283 jeptišek. Nějak se na tyto vraždy zapomíná. Pokud se nám to nelíbí, musíme přestat předstírat, že válka, jakkoliv „spravedlivá“, může být něčím jiným než brutálním chaosem
USA, které si osobují úlohu celosvětového četníka podle zákonů svého střihu, se nelze divit, protože obchodní zájmy korporací jsou, podle Obamy, zájmem lidu Ameriky. Kolik těch lidí je a kteří to jsou Obama neprozradil. Je evidentní, že blbost se nevyhýbá nikomu. Ale vyhrožovat a provokovat hrozbou války, to je podle mne Vávrův šálek kafe z Maryši. S hloupostí účinkujících se dlouho přede mnou rázně a dobře vypořádal Standa Hošek – a tak ho v následujícím odstavci cituji:
Jsem zhnusen především tím, že existují země, které pořád považují válku za legitimní součást prosazování svých zájmů v mezinárodním měřítku. Tento zvrácený způsob chování vrcholků predátorské civilizace, musí být v zájmu přežití lidstva jednou provždy totálně zničen. Už Albert Einstein navrhoval zrozené OSN, ať vybuduje celosvětové vojsko a všechna vojska národních států ať jsou zrušena. V politické filosofii moderní levice je podle mne naprosto nutné vytvořit globální vědomí, podle něhož je každá válka nejvyšším možným zločinem, selháním lidské přirozenosti a proto absolutně nepřípustná. Levice musí bez výjimek neuznávat ideje o obranné válce, natož ochraně vlastní bezpečnosti preventivní agresí. U každé války se dá zjistit, kdo byl jejím iniciátorem, kdo se dopustil prvního útoku. Pokud globální civilizace nevytvoří celosvětovou armádu, mělo by být svrchovanou povinností všech zemí, aby při vzniku válečného konfliktu kdekoliv ve světě se všechny státy vrhly na bojiště, okamžitě donutily obě strany k ukončení bojů, zatkli vedoucí představitele obou stran a vyšetřily důvod konfliktu. Jsem toho názoru, že viníci válečných akcí by měli být v každém případě popraveni. V tomto případě je dokonce trest smrti nezbytný, protože lidstvo se tím zbaví nejagresivnějších genů ve své populaci. Což by mělo trvat alespoň do doby, než lidstvo zvládne takové genetické manipulace, které zbaví jedince agresivního chování. Konec citátu.
K autorovi citátu: Stanislav A. Hošek vystudoval vysokou školu a stal sel báňským inženýrem s výborným startem ke kariéře. Ve věku třiatřiceti let se už stal náměstkem ředitele. Ale už v roce 1970 sám odešel z funkce, protože nesouhlasil s „ohrožováním zdraví, ba i životů horníků“. Dva roky pracoval jako železničář, protože ho nesměla jako havíře zaměstnat žádná šachta. V roce 1972 se mu povedlo nastoupit jako havíř na nově zakládaný důl, kde hledali každou ruku a sedmnáct let rubal uhlí. Proto je jeho citát přímočarý jak se na havíře sluší. Byť se najde celá řada lidí, pro které není jeho text dost „košer,“ mohu zodpovědně prohlásit, že všichni ti, co přežili válku ať v Protektorátu nebo v „totaleinsatzu v Reichu“ či dokonce v koncentráku, by s ním bouřlivě souhlasili. A musím upozornit, že to nebyly tisíce, desetitisíce či statisíce, ale miliony.
Petr Robejšek v tématu „Jak zacházíme s demokracií“ říká (volně citováno): „…politici zadlužují státy, což je udržování fikce dalšího možného konzumu za každou cenu na úkor současných a příštích generací. Ty příští generace do toho snad ani nepatří, protože jednoho dne a to dost blízkého dne musí dojít k nějaké formě „umazání“ dluhu.“ Robejšek předpokládá, že to bude spíše formou měnové reformy a věří, že to válečný konflikt nebude, protože se napětí vybije v řadě drobných atomizovaných konfliktů.
Jeho očekávání má reálný základ, který vystihl už Einstein, když na otázku jak se bude válčit ve 3. světové válce odpověděl: „Nevím. Ale vím, že ve 4. světové válce to bude klacky a kameny“.
Přesto je řada faktorů, které nelze zodpovědně vyloučit a které jsou závislé snad jenom na moci „neocons“ viz
…Washington si myslí, že dokáže vyhrát atomovou válku a připravuje první úder proti Rusku a možná i proti Číně, aby se do nebezpečí nedostala ani americká světová nadvláda. Plány pokročily, realizace je v běhu. Jak jsem již napsal dříve, USA změnily svoji strategickou doktrínu. Atomové zbraně již nejsou odvetnými zbraněmi, slouží k útočnému prvnímu úderu. V Polsku byly v blízkosti ruské hranice umístěné systémy protiraketové obrany, další základny se připravují. Ve finále bude Rusko obklíčeno americkými raketovými základnami.
Raketový deštník slouží na to, aby zachytil a zničil mezikontinentální rakety. Podle americké vojenské doktríny, USA provedou proti Rusku první úder. A to co zůstane Rusku na odvetné opatření má neutralizovat raketový deštník…
Ne, nechci šířit paniku, ale všimněte si, že Paul Roberts nemluví nikde o Evropě. Respektive o Evropě jako straně konfliktu, ale o Evropě jako o místu konfliktu. Všechno, co předchází má podobné znaky. Zatímco v roce 2014 byl Washington iniciátorem zavedení západních sankcí proti Rusku, staly se USA pátým největším zahraničněobchodním partnerem Ruska mimo postsovětský prostor, kdežto EU stahují sankce natolik, že Sarkozy se před odletem na Petrohradské ekonomické fórum vyslovil pro zrušení sankcí, které Evropská unie vyhlásila proti Moskvě kvůli anexi ukrajinského Krymu. Rezoluci požadující zrušení sankcí nedávno přijala i horní komora francouzského parlamentu. Ostatně známou mezinárodní zkušeností je více než padesátileté trvání obdobných sankcí USA vůči Kubě.
Shrnutí. Jestliže sleduji politiku, stále je to, co nejvíce bolí, existence osob v zemi, která má imperátorské ambice které předpokládají, že válečný konflikt je přípustnou cestou a že se omezí na evropské, případně asijské válčiště a oni budou vydělávat jako za druhé světové války na smlouvě o pronájmu a o půjčce. Nemyslím si, že existuje něco, co je důležitější než mír.
