Já už vím čím to bylo,že přišel Brexit…Média rychle poradily!

Avatar
Původní autoři

Adam Mikulášek

27.6. 2016   Rukojmí
Mládí patří svět, aneb „kulturní revolucí“ k tyranii!
Tak prý to byli mladí = inteligentní Britové, kteří nepodlehli „xenofobní propagandě brexitářů, placených z Moskvy“, zatímco staří = „nevzdělaní xenofobové“ hlasovali pro odchod z Unie. Jóó, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají…

Dnes už zkrátka neplatí, že věk přináší širší rozhled, odstup a důležité životní zkušenosti. Správný manipulátor umí naivity a ambicióznosti mládí dokonale využít. Starší si možná vzpomenou na budovatelské písně z časů 50tých let…, např, Kamarádi, je to mládí…, nebo Raketa mládí odlétá. Jiným se možná vybaví ona kulturní revoluce v maoistické Číně, která měla využít poštvání mladých proti autoritám k mocenským zájmům určité kliky v Komunistické straně Číny.

„V srpnu 1966 podpořil Rudé gardy Mao Ce-tung. Pro něho byli nadšení mladí lidé ideálním nástrojem v boji proti mocenským konkurentům. Mao Ce-tung oznámil, že pouze mladí nezkažení lidé mohou úspěšně bojovat proti čtyřem přežitkům (staré myšlení, stará kultura, staré obyčeje a staré návyky).“

Kulturní revoluce v Číně

Princip je vždy podobný – co na tom, že je vám teprve 15, 20 či 25? Hlavně, že nejste „zatížení minulostí“, máte „moderní vzdělání“, chápej „vzdělání šité na míru požadavkům současných mocných a bohatých…“, k čemu životní zkušenosti – my vám je „nalijeme“ do hlav…, právě to, že jste ještě „nepolíbení“, z vás dělá „perspektivní“ jedince, jste totiž mnohem tvárnější a ovlivnitelnější těmi, kteří vám budou mazat med kolem úst a přesvědčovat vás, že když půjdete s nimi „budovat lepší svět“ či „dělat byznys“, strčíte své „neinteligentní“ a „zpátečnické“ rodiče/prarodiče lehce do kapsy, zvedne vám to sebevědomí, nebudete muset dlouze čekat, až dozrajete, my už víme, jak z vás do třiceti udělat „frajírky“.

Tito ctižádostiví mladí lidé si ovšem neuvědomují jedno. Tahle životní „strategie“ jim možná dopomůže k pocitu vlastní nadřazenosti, některým i k vyšším příjmům, ale opakuji – jen některým –, ale všichni bez rozdílu zůstanou svým způsobem „velkými dětmi“, jen místo tátovy košile se budou držet košil těch, kteří v nich živí přehnanou ctižádost za podmínky, že se té košile budou držet, ale opravdu poctivě a bez zaváhání. Takovíto lidé budou ve skutečnosti mnohem závislejší a nedospělejší, ač budou mít tři tituly a v tři a dvaceti dobře placeného „fleka“ na ministerstvu nebo v nějaké velké nadnárodní korporaci, než řekněme vyučený padesátiletý stolař nebo soustružník, který se ale musel drsně protloukat životem, nikdo mu neumetal karierní cestičku a on se nemusel držet něčí košile, měl svůj vlastní život, nemusel papouškovat cizí plky, kterým sám nevěřil, nemusel nikomu podlézat…, zkrátka byl možná „nižší společenská vrstva“, ale byl vnitřně svobodný, což je daleko cennější, než draze vykoupená svoboda moci si koupit luxusní vilu či cestovat všude možně po světě, ale často za cenu ztráty vlastní cti a důstojnosti, za cenu ztráty sebe sama.

Vážím si mladých rebelů, kteří také chtějí věci dělat jinak, než je dělala starší generace, ale jejich protest vychází z jejich vlastních názorů a pohnutek, jejich rebelie je spontánní a autentická, za deset či dvacet let postupně pochopí, v čem měli pravdu a jejich rodiče byli přehnaně opatrničtí či konzervativní, a pochopí také, v čem se mýlili oni sami a staří měli pravdu. Tito mladí postupně dozrají poučením z vlastních úspěchů i neúspěchů, pravd i omylů, ale hlavně…, zůstanou sami sebou, na rozdíl od těch, kteří se nechají zkorumpovat různými podkuřovači, slibotechnami či „budovateli lepších zítřků“, lhostejno, pod jakou „vlajkou“, jen aby si dodali sebevědomí, že oni jsou „jiná liga“, než byli „ti před nimi“, nebo proto, aby si mohli více „nahrabat“, užít si života, a pak „fouknout“ své staré rodiče do domova důchodců, protože „čas jsou peníze“, „je potřeba být mobilní a flexibilní“, „jít makat za eura, dolary či libry někam fuč…“, a navíc, „tradiční rodina je přece dávno přežitý umělý sociální konstrukt, balvan, který mladému dravci brání v rozletu“.

Devět seniorů z deseti dožívá v ústavu, ale chtějí být doma

Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít…, jak kdysi zpíval Oldřich Nový, identita, tradice, rodina, morálka…, to jsou všechno „nesmyslné“ a „zpátečnické sociální konstrukty“, vzhůru do „globální multikulturní vesnice“, kde se dá „flexibilně“ nahrabat. Co na tom, že bez pevných kořenů trpí mezilidské vztahy, stávají se více povrchními, pomíjivějšími, kratšími a neosobními, nejlépe pak virtuálními (např. po internetu, ale není čas a zájem se nikdy sejít osobně…), co na tom, že když se vám zhroutí váš sen, už vás nepodrží širší rodina ani dlouholetí, skutečně osobní, přátelé…, co na tom, že do sebe budete muset ládovat „tuny“ antidepresiv, protože kdesi v podvědomí budete cítit, že se kdykoli můžete v tom globálně-virtuálně-konzumně-kosmopolitně-postmoderním „guláši“ utopit jako moucha ve sklenici piva…, hlavně si užít a urvat, co se dá.

„Nejpošetilejším ze všech omylů je, když si mladé dobré hlavy myslí, že ztratí originalitu, jestliže uznají pravdy, které uznal již někdo před nimi.“

Johann Wolfgang Goethe