Malá poznámka k Brexitu

Avatar
Původní autoři

24. 6. 2016, JUDr. Petr Kužvart

Lidové hlasování Britů převrstvilo zjevné naděje, chované evropskou oligarchií, businessmany a establišmenťáky všeho druhu. Já jsem vsázel na těsně opačný výsledek, i kdyby musel být kvůli splnění záměru cinknutý. Ale neradujme se příliš: nyní bude tím silnější vůdčí pozice Německa. Už aby se ta kuchta z Berlína odporoučela z funkce…

Evropská oligarchie doplatila na trvalý deficit fungujících a účinných demokratických procedur vyvinuvší se kontinentální integrace, jež vznikla jako ryze ekonomické spolčení vybraných evropských vlád a průmyslových kruhů. Montánní unie, EURATOM a EHS byly od 50. let minulého století ekonomickými strukturami, kde se domlouvaly vlády a jejich reprezentanti mezi sebou. Tedy jakápak demokracie tam, kde vládne kšeft?

Jenže již od konce 70. let byl nastoupen trend na posilování integrace a centralizace, evropská integrace začala mluvit do stále širšího spektra otázek, daleko překračujících ryze ekonomickou agendu vzájemné spolupráce členských států. Vývoj došel přes stálé rozšiřování smluvní integrace Jednotným evropským aktem z roku 1986, přes Maastrichtskou smlouvu z roku 1991, Amsterodamskou smlouvu z roku 1999 a Smlouvou z Nice z roku 2003 až vyvrcholení v troufalém podpisu “Smlouvy o Ústavě pro Evropu” členskými vládami v říjnu 2004 v Římě. Následný ratifikační proces v jednotlivých členských státech Unie ale návrh nepřežil. Snad až 10 z 25 členských států Unie předložilo rozhodnutí lidovému hlasování svých občanů, tedy referendu. Nutný jednomyslný souhlas dosažen nebyl, smlouva byla odmítnutí v referendu ve Francii v květnu 2005 a poté v referendu v Holandsku.

Návrh spadl pod stůl, ale ne nadlouho. Ve své většině byl po neúspěchu “ústavní smlouvy” její obsah transformován do tzv. Lisabonské smlouvy, jež byla následně v členských státech projednávána a odsouhlasována – v účinnost vstoupila počátkem roku 2010. Po zkušenostech s ústavní smlouvou se již od konání referend raději upustilo. Návrh Lisabonské smlouvy měl proti návrhu ústavní smlouvy o pouhé dvě stránky méně. A tak evropská integrace přece získala některé rysy superstátu. Deficit demokratických procedur samozřejmě zůstal. To, že lid evropských národů v demokratickém hlasování odmítl ústavní smlouvu, bylo pro oligarchii dobrým ponaučením.

A tak můžeme konstatovat, že EU je dnes stále oligarchickým, nedemokratickým, ekonomizujícím a navíc zřetelně neoliberálním projektem, posilujícím krok za krokem kompetence supervlády a superbyrokracie v Bruselu. Britové jasně sdělili, že v takové integraci už být nechtějí. Není se co jim divit. Nyní lze předpokládat pečlivé vyloučení jakýchkoli lidových hlasování v jiných členských zemích ohledně setrvání v EU.

A pojede se dál, jako by nic. Dokud se kšefty točí a plodí pohádkové zisky, dokud je na přepychové platy bruselské superbyrokracie, dokud se vede darebácká a agresivní neokoloniální světová politika v zárytu s USA a podle jejich choutek v naději ovládnout a vyrabovat další dosud nepodřízená území na Zemi a tím prodloužit zahnívání již zjevně přežilých hospodářských i politických pořádků – dotud tedy business as usual..

Co s tím ? Jediné možné: EU je třeba nikoli vylepšovat a demokratizovat (kapři si svůj rybník tak jako dosud ohlídají a rozhodně si ho nebudou vypouštět!), EU je třeba prostě zrušit. A na jejích troskách postupně budovat dobrovolnou, obecně prospěšnou, demokraticky fungující integraci evropských národů, jež bude těmto národům sloužit a solidárně pomáhat, nikoli nad nimi zpupně panovat! Že je to nepředstavitelné? Ne tak docela. Nabízejí se slova, jež slyšel francouzský král, když se dozvěděl, že padla Bastilla. Tehdy obtloustlý dobrák Ludvík Kapetovec, toho jména již šestnáctý vyděšeně prohlásil: To je ale vzpoura! Na to mu kdosi odpověděl: “Nikoli Sire, to je revoluce!”

I nás na (přinejmenším) evropské úrovni čeká něco hodně podobného, jakkoli dneska těžko představitelného.