Zuzana Lipová
24. 6. 2016 ProtiProud
Zuzana Lipová se zamýšlí nad tím, proč mnohé středoevropské a východoevropské národy odvrhly vlastní potraviny a nakupují méně kvalitní z dovozu.
Článek z pera slovenské autorky se zabývá tématem, o němž zde také průběžně píšeme. Přestože je text situován především do slovenských reálií, platí (přes nemnohá dílčí vybojovaná zlepšení v posledních letech) z velké části i na podmínky panující v České republice i v dalších zemích střední a východní Evropy, po cílené likvidaci velké části vlastní potravinové produkce zcela závislých na dovozu nekvalitních potravin z produkce nadnárodních mamutích společností. Problém je to tedy nanejvýš aktuální a je dobré vědět, že v tom nejsme sami a podívat se, jak s ním (ne)bojují jinde. Věřte či nevěřte, mohlo by být totiž ještě hůře.
Nedávno mne pobavil drsný vtip: Hypermarkety se starají o maso jako o vlastní děti. Když smrdí, tak ho přebalují.
Tento černý humor však opravdu žijeme. Kvalita potravin se za poslední roky diametrálně změnila. V podstatě ji nahradila kvantita. Ať se to někomu líbí, nebo ne, faktem je, že za socialismu jsme měli kvalitnější potraviny. Sice nebyly tak lákavě zabalené, nebylo jich tolik, ale byly naše a poctivé. Nepoužívali jsme tolik chemie, pracovalo se se základními surovinami.
ČSN neslušela byznysu
Až do poloviny 90. let existovaly u nás přísné potravinové normy (Československá státní norma – ČSN). Jenže nevyhovovaly porevolučnímu byznysu a tak byly zrušeny. A dnes jsou původní normy, platné ještě za socialismu, zcela běžně překračovány o stovky procent. A přestože nadáváme na chemii a přídavné látky v potravinách, konzumujeme pouze výsledky naší pohodlnosti.
Dnes už ani lidé na venkově nechovají dobytek a nepěstují zeleninu či ovoce, protože je to namáhavé a v obchodě to mají hned, umyté, naleštěné a ještě i levnější. A pak remcají, že to ovoce z obchodu se pouze podobá tomu starému známému ovoci, a že to byly jiné chutě, které vypěstovali jejich rodiče a prarodiče.
Jenomže dnes chceme všechno čerstvé, ale zároveň, aby to dlouho vydrželo. Chceme hodně a za málo peněz. Ale tak se potom nedivme, že ke slovu přichází chemie a kvalita zůstává v koutě. Přídavné látky zlepšují texturu potravin, čili jejich mechanické, geometrické a povrchové vlastnosti vnímané dotykem a zrakem (někdy i sluchem). A samozřejmě, prodlužují čas jejich spotřeby. Ale především umožňují vyrábět méně kvalitní produkty. V zájmu zisku se využívá tzv. ředicí efekt. To se například do masa přidá voda, ale aby se dodrželo potřebné procento bílkovin, doplní se rostlinnými. V oblibě výrobců jsou i látky, které zadržují v mase vodu a “díky” nim se z půl kila masa vyrobí kilo masného výrobku.
Jak vylepšit zisk
Těch přídavných látek, které “vylepšují” potravinové výrobky, jsou stovky. Jsou to různá barviva, konzervanty, antioxidanty, kyseliny, zahušťovadla, stabilizátory, emulgátory, regulátory hustoty, antibiotika (!) a různé jiné chemikálie. Čím více těchto “éček”, tím hůře. A přestože výrobci říkají, že nejsou zdraví škodlivé, tak nikdo rozumný by se pod to nepodepsal, protože malé množství jedné látky tělo bez problémů zpracuje, avšak jejich koktejly, které denně do sebe cpeme, musí s organismem něco udělat. Nedivme se, že máme tolik alergických a imunitních onemocnění.
Co si budeme říkat, za vším jsou peníze, Za účelem zisku se lže, až se hory zelenají. Ani se „zdravou stravou“ to není úplně tak, jak nám říkají. Z analýzy zveřejněné v uznávaném zdravotnickém časopisu British Medical Journal vyplývá, že ať se snažíme jakkoli a budeme nahrazovat “nezdravé” tuky “zdravými”, neovlivníme tím riziko srdečního onemocnění či infarktu, i když možná snížíme hladinu cholesterolu v krvi. Paradoxně ti, co svůj cholesterol snížili nejvíce, si současně zvýšili riziko úmrtí na kardiovaskulární choroby – a také umírali dříve.
Mýtus padl
Mýtus o tom, že nahrazení nasycených tuků rostlinnými oleji zlepší zdraví srdce, se zrodil v šedesátých letech minulého století. Tehdy se poprvé ukázalo, že přechod na dietu s rostlinnými tuky snižuje hladinu cholesterolu v krvi. Část odborníků z toho logicky usoudila, že bychom si tak mohli snížit i riziko infarktu a s ním spojenou úmrtnost.
Na základě toho v roce 2009 Americká kardiologická společnost prohlásila, že strava s nízkým obsahem nasycených tuků a pokrytím pět až deset procent denní kalorické potřeby kyselinou linolovou a dalšími omega-6 nenasycenými mastnými kyselinami, pravděpodobně srdci prospívá. Slovíčko pravděpodobně v obrovském reklamním byznysu vypadlo, a tak dnes se toto tvrzení bere jako fakt. Klidně si natřete chléb vepřovým sádlem, uděláte pro své zdraví víc, než když budete jíst reklamou oslavované rostlinné pomazánky.
Nové kategorie chutí?
Více než polovina Slováků nedosahuje příjmu na úrovni průměrné měsíční mzdy (883 EUR), obchodním řetězcům se na Slovensku nevyplatí prodávat kvalitnější potraviny. Nabízejí to, co si lidé mohou dovolit, čili zboží druhé třídy.
V současnosti sice v rámci EU platí, že výrobky mají být v první řadě bezpečné, jejich složení se však v jednotlivých státech neporovnává. Výrobci se však mohou přizpůsobovat stravovacím a chuťovým návykům (!), ale i finančním možnostem zákazníků v jednotlivých zemích – a podle toho prý také měnit složení a obsah potravin. Proto tentýž výrobek stejné značky chutná jinak u nás a jinak v sousedním Rakousku. Někde se však stala chyba, protože například mnozí Bratislavané jezdí nakupovat potraviny do Rakouska – právě pro to jiné složení. Že by měli rakouské chuťové návyky?
Europoslanci píší dopis
Deset poslanců zastupujících Slovensko, Chorvatsko, Slovinsko, Rumunsko, Maďarsko, Maltu a Itálii vyzvalo Evropskou komisi, aby zastavila diskriminaci spotřebitelů. “Prokázalo se, že mnohé výrobky prodávané na východních trzích mají mnohem nižší kvalitu a obsahují mnohem méně kvalitních složek než ty, které se prodávají na západní části trhu,“ píše se v dopise. Europoslanci se opřeli o několik studií, které potvrdily nesoulad ve složení a chuti výrobků (Proč se nepřidali čeští? Pozn. PP).
Mezi nimi byl i test Asociace Slovenských spotřebitelů z roku 2011, která srovnávala šest značkových potravin zakoupených v sedmi členských zemích Evropské unie. Laboratorní zkoušky ukázaly, že potraviny se kvalitativně neshodují, ačkoli cenově byly na stejné úrovni. Předseda asociace Miloš Lauko hovoří o třech třídách kvality. První, tedy ta nejkvalitnější, se prodává v Německu a Rakousku, druhá v Česku, Polsku, na Slovensku a třetí v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku.
Odstavili jsme se sami
Chtěli jsme být v Evropské unii, museli jsme přijmout společná pravidla, společnou zemědělskou politiku. Slovensko si však vyjednalo mnohem horší podmínky než Češi, Poláci či Maďaři (srovnání pro naše zemědělce jistě diskutabilní – pozn. PP) pro neschopnost tehdejšího vedení ministerstva zemědělství (ministrem tohoto resortu v Dzurindově vládě byl Zsolt Simon), které si myslelo, že je zbytečné vyrábět, když se dá koupit a dovézt levnější. Výsledkem krátkozraké politiky je například i krach několika slovenských cukrovarů. Unie vynakládala prostředky na „nepěstování“ cukrové řepy, dováželi jsme levněji, přestože na Slovensku jsou náklady na pěstování cukrové řepy jedny z nejnižších v Evropě. Mohli jsme cukrem zásobovat polovinu Evropy!
Zatímco na Slovensku máme DPH na potraviny ve výši 20 procent, v sousedním Rakousku pouze 10 procent. Na rozdíl od Slovenských zemědělců nemusí ti rakouští platit daň z půdy. Slovensko podporuje jeden hektar zemědělské půdy částkou 257 eur ročně, v Rakousku je to 522 eur. A konečně: obchody tam zvýhodňují domácí producenty. Na pultech nabízejí v drtivé většině rakouské potravinářské produkty. Nám tento patriotismus, který mají mimochodem i Češi, Maďaři či Poláci, chybí. A tak nakupujeme levné nezdravé potraviny a stěžujeme si, že nemají chuť. Možná je načase vrátit se od kvantity ke kvalitě. Krok po kroku.
Vyšlo též na protiprud.sk.
