Josef Skála
17. 7. 2016 Parlamentní listy (rozhovor, kráceno)
Varšavský summit NATO nás mění v živé štíty.„Elity“ už „řeší“ jen banality. Vše ostatní – s výjimkou vlastních rent a prebend – už jen mrší. Lidé to vnímají jako dotěrný opruz. Hroutí se tak i důvěra v instituce předstírající demokratické garance. Tím snáz to katapultuje kuriózní týpky. Neřízené střely a velkohubé exoty. Politická mapa se mění před očima. Samotíží to bere doprava. Směrem k novotvarům, z nichž vane autoritářská zpupnost. A místy už i totalitní manýra.
Co jiného je systém globálního odposlechu i jiného šmíráctví, využívaný jako vyděračský klacek? Nebo „změny režimu“, exportované brutálními válkami?
Nouzový východ vede jen dopředu. K civilizaci, která „elity“ bez zásluh postaví mimo hru. Je v akutním zájmu drtivé většiny. Prosadí ho jen blok, který mu dá i politický tvar. A nedá pokoj, dokud si většinový zájem nevynutí.
Zajímavé jsou i některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé jinak volící levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí? Přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?
Nepančovaná levice si dodnes líže rány. Kdekoli si troufne hrát podle vlastních, a ne cizích not, riskuje kazetové bomby proti „stalinismu“. Favorizuje to „levici nelevicovou“. Ten pojem zavedl americký profesor James Petras. Míní jím strejce, tetky i mladíky, posedlé hlavně „salonfähig“ renomé. Vzdali i „reformy“, polidšťující poměry aspoň trochu. Systémovou změnu vykuchali na sci-fi. Visí v jiném století i galaxii. „Tady a teď“ umí jen supliky. Leckdy jako by vypadly z oka těm, co vozily staročeské dostavníky do Vídně. Heslo zní „dobrý každý den“. Koho to chytí u srdce? Natož uvede do pohybu?
V době nových médií, zvláště internetu, si lidé mohou snadno dohledat spoustu informací, které nutně nemusejí odpovídat tomu, co jim říkají politici. Publicista Jefim Fištejn doslova tvrdí, že internet „vychoval“ občany k nedůvěře k vlastním elitám. Je tomu tak? Vidíte v internetu naopak nějaká úskalí?
„Nedůvěra k elitám“ má pádnější důvody. Jsou to jen gypsové atrapy. Vox populi to už ví. Internet jejich absolutní monarchii drolí tak jako máloco. Protože ve sféře, která je základem „měkké moci“. Nabízí fakta, která dřív držely za sedmero západy. Otřásá pilíři vládnoucího katechismu. Tahá na skřipec jeho svátosti. Rozdává zakázané ovoce. A to vše jen za tarif nižší než předplatné jediných novin.
Tím rychleji se množí rodina médií, která jsou nezávislá doopravdy. Víc pravidelných čtenářů než všechny politické deníky dohromady už mají i u nás. Vláda na ně poštvala tři tucty Koniášů. Platí je z našich daní. Pasou po „neamerické činnosti“, páchané prý „agenty Kremlu“. To už je projev čirého zoufalství. Dnešní disent cizí agenturou není. Co na tom mění fakt, že se na internetu ukájí i kdejaký psychopat?
Ve Varšavě se konal summit NATO, který rozhodl o větší přítomnosti vojsk ve východní Evropě s ohledem na údajné nebezpečí plynoucí z Ruska. Mělo by k tomu podle vás dojít třeba i na úkor možné spolupráce s Ruskem v oblasti boje proti islamismu a terorismu?
Pobaltské „elity“ se hemží pimprlaty posbíranými z americké emigrace. Rodokmen většiny z nich tam vede už od poloviny 40. let. Proč asi, trkne i trdlo, co z dějepisu propadlo. Polská pravice je křížencem praštěné rusofobie a mrákot amerického janičáře. Když skučí o tom, jak to dopadlo v září 1939, zapomíná dodat, že chtěla táhnout na Moskvu už s Hitlerem. A ten ji pak šeredně napálil.
Na ruské hranici provokuje vojenská síla, jaká tu nebyla od dob, kdy ji hnala zpátky Rudá armáda. Varšavský summit NATO ji rozhodl ještě navýšit. Z nás si tím Velký bratr staví živý štít. „Ruské nebezpečí“ je „zbraní hromadného podvodu“, řečeno s britským liberálním deníkem. Stejného švindlu, jaký teď griluje Chilcotova zpráva. Blairovi za něj hrozí tribunál. O Rusku na kolenou sní jenom blb nebo kleptoman. Státník s ním uzavře koalici proti teroru. Tak jako Roosevelt a Churchill proti Hitlerovi.
Pokud jde o současné Česko, lze pochopit volání Miloše Zemana po referendu o členství v EU i NATO? Lze zároveň sdílet obavy některých politiků a aktivistů, že plánem Miloše Zemana je vyvést Česko ze západních struktur a přiblížit Rusku a Číně? Objevují se plány na mobilizaci proti Zemanovi, právě kvůli zmíněným výrokům.
Náš prezident si zaslouží i nejeden kompliment. Z toho, že nás chce dostat z NATO a EU, ho však podezírá jen „kavárna“. Až ta práčata cizího mamonu a moci spustí „mobilizaci“, dopadnou jako beznadějní šašci. Dobře jim tak.
Po roce 1989 v Česku převládala určitá očekávání, až idealistické představy o kvalitách Západu (ekonomice, společnosti, zahraniční politice…). Po skoro třiceti letech, kdy jsme součástí tohoto politicko-kulturního okruhu, můžeme u velké části populace pozorovat rozčarování. Jakou roli podle vašeho názoru v tom sehrály události a jevy, jako jsou bombardování Jugoslávie vojsky NATO (1999), rozporuplné dění na Blízkém východě, Ukrajině či neschopnost EU řešit migraci? Zkusme vzít jednotlivě každou z těch věcí.
Privatizační převrat nás napřed vyraboval. Sny o pozemském ráji padly už tehdy. Pak nás však změnil i v komplice válečných zločinů. Bomby na Bělehrad už zviklaly většinu. Afghánistán a Irák jí daly ještě tvrdší lekci. Jak brutalitou obou agresí, tak sprostotou lží, jimiž si myly pracky od krve.
Až sem nám to dělalo hlavně ostudu. Útokem na Libyi však startoval i přímý „chaos na export“. Migrační vlna je jeho ratolestí. Evropská honorace nehlesla ani proti bestiální vraždě Kaddáfího. Masu, kterou k nám importují Erdogan, „totáče“ Zálivu a převaděčské gangy, však do Evropy sama vábila. Že jde o víza pro teroristickou chátru, trklo i fanklub „humanitárních náletů“.
Na Ukrajině padlo tabu, platné od roku 1945. Krvavý puč vynesl k moci verbež pyšnou na nacistický rodokmen. Ministři zahraničí tří zemí EU a NATO mu dělali uvaděčky. Oligarchové dokrádají zemi na kost. Eskadry smrti masakrují Donbas. Většina penzí klesla na sumu rovnou naší tisícovce. Jen na složenky za elektřinu a topení vystačí i spousta platů. Ukrajina se propadá do černé Afriky. Na oltář politiky mající zlomit Rusko.
Když se tu mamon dral zpět ke korytům, vřískal „Nejsme jako oni!“. Vše, co vydává za „zločiny minulého režimu“, však předvádí sám. Tady a teď – a mnohonásobně víc. Ne proti sadistické přesilovce jako na prahu 50. let, ale v záchvatu velmocenské arogance.
Jsme plebejský národ. Fandíme tomu, komu ubližují. Je to o „my a oni“. O celé řády víc než za rachotu furiantských klíčů. Klid před bouří klame tělem. Tím víc si ty, kdo mu lezou krkem, podá v situaci, až se moc bude znovu válet na ulici. „Elitám“ bez zásluh už došel i pud sebezáchovy.
