Oldřich Průša
7. 7. 2016
Citát místo motta:
Řešení
Po povstání 17. června nechal tajemník Svazu spisovatelů na Stalinově aleji rozhazovat letáky, na nichž stálo: “Lid prošustroval důvěru vlády a jen dvojnásobnou prací ji může získat zpátky. Nebylo by lepší, aby vláda rozpustila lid a zvolila si jiný?“ Bertolt Brecht, po protivládním povstání v NDR v roce 1953
Je mi smutno z faktu, že ač stár, nikoliv notně přestárlý, se dožívám již podruhé ve svém životě aktuálnosti Brechtova citátu. O to horší je, že v letech po roce 1986 byla jakási naděje, že lid zůstane a špatná vláda odejde a přijde lepší. Ne jiná. Měli jsme perspektivu, věřil jsem v ni i já. Věřil v ni i náš prezident. S ním jsme na tom stejně. Taky podruhé. Snad se děti už ve škole neučí vybraná slova podle – brzy jazyk ohýbati. Co se asi učil Sobotka?
Vlády jiné od té „nové“ doby splňovaly naděje pouze některých a i těch valem ubývá. Zakořeněnost Brechtovy myšlenky dokládá zcela pregnantně otázka, kterou položil v pátečních (1. 7. 2016) v Hospodářských novinách Luboš Kreč nejvyššímu britskému volenému konzervativnímu europoslanci Sayedu Salahu Kamallovi.
Zeptal se jej: Není kritika EU jen zástupná? Nejde o hlubší sociální problém, kdy podstatná část společnosti se odcizuje svým politikům a tradičním představitelům establishmentu? Něco podobného se děje i v jiných částech Evropy či v USA.“
Co je to autora, kam chodil pro podobné myšlenky, kde a kdo ho to učil? Dá se předpokládat, že o Brechtovi nikdy neslyšel, ale myšlenku považuje za pravdivou a dotaz za věcný. Pro dokreslení hloubky jeho myšlení ještě jedna drobnost. Tento „interviuk“ hned v prvním odstavci píše, že Kamall je muslimem a potomkem imigrantů z jihoamerické Guyany, aby ho pak v jedné z dalších otázek poslal i s celým guyanským původem do Asie. Skvělý výkon novináře. Určitě má (po britsku za jménem) nebo (po česku) před jménem písmenka B. c. Tolik jen k názornosti.
Otázka se dere na jazyk: Kdo jsou oni „Majitelé klíčů“ a kdo bude čistit „Augiášův chlív?“ Navrhuji to dát do rukou tomu sarkasticky vysmívanému lidu.
Nedobré by bylo, pokud by se tato známá, ošklivá, ale pravdivá myšlenka stala realitou i pro příští generaci. Ta ji zatím slyšela a zažívá jen jednou – poprvé. Bylo by to stejně špatně jako věta: „Referenda je třeba zrušit, neprospívají demokracii.“
