Více demokracie

Leo K.
7. 7. 2016 Kosa zostra čili  vlkovobloguje.wordpress.com

Existuje vůbec proruská propaganda? Samozřejmě, že existuje. Jejím nejvlastnějším nositelem v internetovém prostoru je Sputnik (http://cz.sputniknews.com/). Portál, který představuje Rusko a ruské názory. Kdyby ovšem nepropagoval Rusko a jeho názory, byla by jeho existence na pováženou.

Kdo si ale pamatuje zprávy v minulém režimu, kdy každá právě vybudovaná velkoprádelna byla zaručeně největší na světě a když se sešli státníci, tak probrali aktuální otázky a setrvali v delším srdečném rozhovoru, tak si na současném Sputniku obnoví vzpomínky, protože tam prezentované zprávy mají tyto velmi průhledné tendence. Jestliže trváme na často zpochybňovaném tvrzení, že jsme schopni myslet vlastní hlavou, nemusí nás existence Sputniku a na jiných mediích přebíraných z něj zpráv, znepokojovat. To není propaganda, která by mohla ovlivňovat myslícího člověka.

To mě vede ovšem ke kacířské myšlence za co think-tank Evropské hodnoty a jeho program Kremlin watch financuje Sorosova Liga lidských práv, Evropský parlament, ale mimo mnoho jiných i fond zemí Vyšehradu a Úřad vlády ČR, když jde o takový, zcela marginální výlev čisté hlouposti?

Jsem asi ihned zahrnutý námitkami, že přece existuje mnohem sofistikovanější propaganda, šířená např. televizí RT, známější jako Russia Today. (Jde o vícejazyčnou ruskou zpravodajskou televizní síť se sídlem v Moskvě, která vysílá 24 hodin denně v angličtině, arabštině, ruštině a španělštině a používá kabelový, satelitní i internetový přenos.

Ve Spojených státech amerických je druhou nejsledovanější zahraniční zpravodajskou stanicí po BBC News a její videa na Youtube v roce 2013 překonala 1 miliardu zhlédnutí jako vůbec první zpravodajský kanál v historii YouTube. Údaj z Foreign News Channels – http://www.ipsnews.net/2010/01/media-foreign-news-channels-drawing-us-viewers/) Už z hodnocení IPS (Inter Press Service) a srovnání s BBC vyplývá jistý kredit RT TV a tady se kvůli souvislostem nutně musím ptát jestli za pro-ruskou propagandu lze považovat také upozorňování na chyby západního světa. Jinak řečeno – kam zařadit vysílání RT? Jestli do relace „…vy také bijete černochy!“ ze známého vtipu nebo někam do relace, kdy matka prstem setřela v pokoji půlcentimetrovou vrstvu prachu poté, co adolescent tvrdil, že uklízel. Dá se to také vyjádřit rčením: „Nejprve si ukliď před vlastním prahem!“ Nemyslím si, že jde o ruskou propagandu, daleko případnějším mě připadá nazvat to naším pokrytectvím.

Kablo byl československý koncernový podnik, který prošel za svou historii snad všemi možnými i nemožnými reorganizacemi, ale přítomnost dlouhého kabelu v hlavách všech možných politických podnikatelů našeho státu jeho historii v pohodě zahanbuje. To není poznámka jenom na účet současné vlády. Na příklad Alexander Tomský ve svém komentáři pro iDnes:  

„Doufejme, že EU bude pomalu chátrat a rozpadne se mírumilovně jako kdysi Sovětský svaz a nahradí ji nějaké minimalistické, pragmatické a vzájemně si konkurující společenství evropského trhu. Británii možná čeká lepší budoucnost než sklerotickou Evropu.“

Velmi příznačně, ale z opačného konce hodnotí stejnou situaci také Martin Beglinger, komentátor Neue Zürchen Zeitung , kde se odvolává na stařičkou průpověď Jean-Claude Junckera z roku 1999:

„Wir beschliessen etwas, stellen das dann in den Raum und warten einige Zeit ab, was passiert. Wenn es dann kein grosses Geschrei gibt und keine Aufstände, weil die meisten gar nicht begreifen, was da beschlossen wurde, dann machen wir weiter – Schritt für Schritt, bis es kein Zurück mehr gibt.“ 

Překlad: 

Dohodneme se o něčem, pustíme to do (mediálního) prostoru a nějaký čas čekáme na odezvu. Pokud se nestrhne příliš velký pokřik a žádné povstání, protože většina vůbec netuší o čem to rozhodnutí je, pokračujeme krok za krokem, až již neexistuje cesta zpět.

Doloženo v článku Bruselská republika a uvozeno větou: Jean-Claude Juncker je vykutálená hlava. Ostatně Junckerovy výroky (stojí za to číst) velice trefně vysvětlují proč je nadán jako předseda Evropské komise takovou pravomocí:

Tyto Junckerovy věty prozrazují jeho pochopení demokracie. Přesně podle této představy bývalého lucemburského předsedy vlády, byla měněna, ale ne Junckerem Evropská hospodářská a měnová unie od roku 1991, krůček po krůčku, od volného pohybu osob až po euro, zatímco politická odpovědnost se za tyto zásadní změny v nadnárodní mlze zcela vytratila. Podle stejné metody se měla dít také výstavba spolkového státu Evropa do multikulti-státního národa o nejméně 440 milionech lidí, napsal v roce 1999 Spiegel ve stejném článku a citujíc ještě jednou „vydařenou hlavu“ Junckera:  

Se zavedením Eura se brzy vytvoří nový týmový duch – Evropanství.

Podle Junckerovy metody byla tak postavena za 25 let obří věž EU. Příliš vysoká a příliš rychle a ještě za příznivého počasí. S mizernými základy, které – jak se nyní ukázalo, poškodil vítr změn. Junckerova metoda, spočívá v řízení demokracie zadními dvířky. A to vše jménem vyšší inteligence a zasvěcenějšího vhledu. Nyní Britové odcházejí z tohoto kolumbária hlavními dveřmi a od té doby se otřásá jak Velké Británie tak i část kontinentu.

Je ironií dějin, že řízená demokracie se vymkla kontrole právě dobrovolně vypsaným referendem. Referendem, jehož iniciátor David Cameron si byl jisto jistý, že většina lidí ho bude následovat, stejně jako ho následuje většina v parlamentu. První frustrace poražené části byla namířena proti Cameronovi, druhá proti přímé demokracii. Nebylo dne, aby nebyly slyšet hlasy až z evropského kontinentu jako: „Jsem rád, že v Německu neexistují žádná referenda.“ Šéfredaktor časopisu Focus odsoudil hlasování více než 33 milionů Britů jako nedemokratické, zatímco sloupkařka Zeit varovala: „Velká politika se nemůže a nesmí rozhodovat od stolu.“ Jeden z německých uživatelů Twitteru to uzavřel: „Blbost lidí je největším argumentem proti přímé demokracii.“

Jak definovat blbost se z Tweetu nedozvíme, ale lze bezpečně předpokládat, že všechny tyto komentáře by nebyly napsány, kdyby se ti blbí drželi rad moudřejších. Pro tyto komentátory by většina pro Remain byla přece výrazem demokratické zralosti. Místo toho teď přehlasovali provinční chudí a méně vzdělaní mondénní Londýn, a špatní staříci zabetonovali budoucnost mladým, tak to vidí ti poslední, kteří, (podle YouGov) hlasovali ze 75 procent pro setrvání v EU.

Chaos z Brexitu přece nevypukl, protože tu bylo najednou příliš přímé demokracie, ale protože tu právě nebyla před tím žádná! Brexit byl demokratickou rebelií snad i jakousi polozapomenutou demokratickou sebeobranou. Z výsledků referenda nelze nyní odvodit žádné politické hodnocení EU, ale ve všech předchozích letech neměli Britové nikdy příležitost se podílet na vyjádření k budování evropské konstrukce. Proto referendum všechno nebo nic dopadlo tak, jak dopadlo.

Článek končí…Každé hlasování tak znovu a znovu ukazuje, že žádný vznešený zdroj moci – lid, neexistuje (nebo nanejvýš během mistrovství Evropy ve fotbale), jak to často zkracují populisté. V urnách obětovaných jsou části populace a stále častěji dvě polarizované části národa. Nemyslím si, že více referend tyto příkopy může rychle zaplnit. Stejně tak se nemůže přímá demokracie celostátně zavést přes noc. Ale to by nemělo být omluvou a proto s ní nezačít. V dlouhodobém horizontu vytváří přímá demokracie mnohem lepší závazný a spolehlivý rámec než Junckerova metoda. A pocit sounáležitosti. A to není zase tak málo v těchto chaotických dobách.

Na blogu Standy Hoška se lze dozvědět…

Dlouhodobě módní jsou různá hnutí prosazující tak zvanou přímou demokracii. Bohužel si pod ní představují jenom referenda, jaká jsou tradicí ve Švýcarsku. Je to naprosto nedostatečný způsob správy veřejných věcí a na druhé straně dokonce vůči občanům jakési násilné vyžadování aktivity i v případech, které větší, či menší část veřejnosti vůbec nezajímají. Levice dneška musí začít pracovat na úplně novém systému participace občanů na rozhodování o svých věcech. Začínat musí od Ústavy, v níž by mělo být kodifikováno, ve kterých problémech nesmí rozhodovat vláda sama, ale musí vypsat plebiscit. Za základní metodu participace by měl platit princip subsidiarity. Zastupitelé by měli umožnit podíl na rozhodování každému, kdo projeví odborný zájem o ten či onen problém. Veřejné diskuse, stejně jako zainteresovanou veřejností sledované polemiky odborníků, by měly být základní součástí každého rozhodnutí zastupitelů, svými důsledky překračující dobu jejich mandátu. Pod tlakem liberálů se vytvořilo ve veřejnosti přesvědčení, že současná demokracie je vyhovující a nepotřebuje korekcí. Opak je pravdou. Je naopak bezpodmínečně nutné vypracovávat nové prvky existujících systému politické moci, čili demokratizovat zastupitelskou demokracii, která je prokazatelně v hluboká a hlavně stále se prohlubující krizi…

Považuji tento názor za scestný, protože ani ve Švýcarsku nikdo nikoho nenutí mít názor – s výjimkou povinných referend vypsaných ve zcela mimořádných případech. Je to způsob kontroly moci, tam kde zastupitelská demokracie evidentně selhává. Proto jsem napsal komentář, který ale bohužel tak zvaně čeká na schválení. Tady je:

Jsem proti. Přímá demokracie, respektive její prvky by měly být logicky kontrolním nástrojem zastupitelského systému. Občan si volí svého zastupitele (i když to může být ve stranickém systému předmětem debaty), který má zastupovat jeho zájmy a pak nemá až do příštího volebního období možnost jakkoliv zasáhnout, když zastupitel tak nečiní. A přitom existuje možnost, že zastupitel svým hlasem přispěje k rozhodnutí, které je nevratné. Proto považuji referenda vypsaná politiky za zneužití toho nástroje. Vždyť to nebyl lidový podnět, na základě kterého byla vypsána referenda k Evropské ústavě (Francie a Holandsko) nebo k Lisabonské smlouvě (2 krát Irsko) či k Brexitu. Důvodem vypsání nebyla kontrola práce politiků, ale naopak jejich alibismus.

Ano. Alibismus politiků. I v případě referenda o Brexitu šlo o alibismus Davida Camerona. Co to má společného s demokracií? Nevím. Think-tank Evropské hodnoty vidí nepřítele v Kremlu – pochopitelně. Je totiž z největší části financován Sorosovým fondem. Jak to souvisí s demokracií, kterou ten think tank údajně hájí, je ve hvězdách. Tomský vidí ideál v … minimalistickém, pragmatickém a vzájemně si konkurujícím společenství evropského trhu… jako kdyby na planetě Zemi byla jenom Evropa a všechno ostatní bylo někde na Marsu, takže by to na Evropu nemělo žádný vliv. A hlediska demokracie, jako naprosto nezajímavá věc, zůstala stranou. Nepotřebná. Martin Beglinger zase ze všeho obviňuje Junckera (bezpochyby jinak zajímavá figurka) – jako by se instaloval sám, jako by jeho Lucemburské námluvy s korporacemi (LuxLeaks) neměly kriminální ráz, jakoby to nebyl Evropský parlament kde pro odvolání Junckerem vedené komise z tohoto důvodu hlasovalo 101 z celkových 751 europoslanců a 461 jich bylo proti. Jaké demokratické možnosti má evropský volič? Zase nevím.

Demokracie je kolektivisticky projekt vlády většiny k projektu společnosti, v níž je schopnost dohodnout se na racionálních změnách nejdůležitější vymožeností. Jde v podstatě o to, aby ideje, zkušenosti a alternativní hlediska lidí získaly váhu ve veřejném prostoru, v němž se co největší počet lidí úspěšně angažuje pro možnost žít ve shodě s vlastním rozumem a svědomím. Aktivně žít ve shodě s vlastním rozumem a svědomím!

Je to hodně frekventované slovo, hlavně politickou opozicí, ale už Masaryk říkal: „Teď ještě ty demokraty.“ Vždyť ti, co nám vládnou dělají všech, co je v jejich silách, aby ta schopnost dohodnout se na racionálních změnách a nechat zaznít ideje, zkušenosti a alternativní hlediska, přišla nazmar. Aby oni sami rozhodovali, co nám ještě stačí, abychom se nebouřili a to proto, že jenom oni jsou ti vyvolení a demokracie nebo dokonce přímá…vždyť je to cesta do pekel – viz Halík Co je peklo asi Halík musí vědět z profese, jenom nevím jestli také ví co je demokracie. Mě osobně ohromuje jeho nezřízená pýcha. Jednou jsem pojal nápad ho srovnat s jiným sociologem. To proto, že profesuru i docenturu má ze sociologie. Srovnal jsem co nejpodobnější projevy panů Halíka a Kellera. Kdybych je neznal, tak z projevu bych usoudil, že křesťanem je Jan Keller.

Ještě bych se na závěr dotknul pojmu think-tank, myšlenková nádrž. Vím, že ten pojem do češtiny narouboval Václav Klaus se svými institucemi CEP; CEVRO; Liberální institut; Institut Václava Klause a další. Vzhledem k tomu, že tyto organizace jsou deklarovány jako nevládní a neziskové, tak se spravují za sponzorské peníze, nezřídka bohužel i z veřejných prostředků. Ale za těch téměř 26 let jsem nezaznamenal ani jednu myšlenku pocházející z oněch mozkových trustů, která by znamenala obohacení obecného vědomí nebo by prolamovala nějakou dosud vžitou jistotu. Jednou z největších líhní obecně prospěšných nápadů a myšlenek na světě je MIT – Massachusettský technologický institut. Jeho absolventi jsou středem zájmu pro svoji technickou bystrost (je mezi nimi 76 laureátů Nobelovy ceny), podnikatelského ducha (agregované výnosy společností založených lidmi z prostředí s MIT by tvořily 24. největší ekonomiku na světě), ale nikdy jsem neslyšel, že by si říkali think-tank. Je to svého druhu extrémistické myšlení stavět se do pozice myšlenkového trustu. To by nakonec podporovalo i domněnku o narcismu, o elitářské výlučnosti – viz podobnost účelu s německými nacionálněsocialistickými Thingstätte. Jde o extrémistické hnutí vydávající průměrnost nebo i podprůměrnost za cosi elitního. Za cosi, co má právo poučovat veřejnost, ač se ve své vlastní profesi neprosadili. Za jakési noční hlídače, kteří si přisvojili jistou vyvolenost, která jim dovoluje se dívat na luzu svrchu.