Niels Kadritzke: Řecký privatizační švindl

Avatar
Původní autoři

Privatisierungsschwindel in Griechenland
Niels Kadritzke

Niels Kadritzke
Zahraniční kapitál si dopřává hodokvas

„Privatizační vlna se Evropou valí už desítky let,“ píše Le monde diplomatique. „Spousta   investorů, bank a poraden- ských firem z ní zbohatla, občanů však obšťastnila jen pramálo. Neboť z velkého neoliberálního slibu, že privatizované infrastrukturní podniky obslouží své  zákazníky laciněji – vodou, elektři- nou, nabídkou ve sféře dopravy – se s železnou pravidelností klube pod- vod, ba často i vyslovená lež.“

„Nejnovější studie Transnational Institute (TNI) o působení ´privatizovaného průmyslu´ dospívá k závěru, že ´neexistuje jediný důkaz, že by privatizované firmy pracovaly efektivněji´. Privatizační vlna zato podemlela mzdovou strukturu, zhoršila pracovní podmínky a zvětšila rozdíly v příjmech.“
„Zvláštním případem privatizace je Řecko. V souvislosti s dluhovou krizí nutí věřitelé zemi k prodeji či  k pronájmu co možná veřejných a poloveřejných podniků s jediným cílem  – odbourat státní dluhové břemeno.“ Jsou to „vynucené prodeje bez ekonomického přínosu“. 
A právě „tento výprodej hodnot ve veřejném vlastnictví je nejabsurdnější stránkou ´záchranných programů´, které aténským vládám uložila tzv. Trojka a které řeckému hospodářství způsobily sedmiletou recesi. Nutit bankrotující stát uprostřed krize k privatizaci státních a polostátních podniků je i z tržně ekonomického hlediska hrubý zlořád. Pokaždé se to totiž rovná ´prodeji za diskontní ceny´, konstatují autoři TNI. Ani slavné ´rodinné stříbro´ se v hluboké recesi nedá prodat za poctivou cenu, jeho prodej tak naplňuje skutkovou podstatu zpronevěry.“
„To platí zcela nezávisle na zvážení společenských předností a nevýhod ´veřejného sektoru´. V případě Řecka je to však ještě komplikovanější než jinde, protože tady se dají najít i  argumenty na podporu určitých privatizačních záměrů. Například u  státních podniků, které tradičně slouží jako ´infrastruk- tura´ zvláštního určení, protože svým zákazníkům nabízejí zcela nezbytné komodity (elektřina, dopravní servis). Sekundární účel jejich existence však tkví v tom, že klientelu momentální vlády zásobují dobře placenými, garantovanými a často i pohodlnými posty – na úkor zákazníků a plátců daní.“
„Klientelistické zneužití veřejných podniků politickou vrstvou představuje v podstatě jejich ´soukromou exploataci´. A právě to je vysvětlením, proč prodej veřejných služeb není u mnoha Řeků ani zdaleka v oblibě. Velká většina z nich dřívější částečnou privatizaci telefonní společnosti OTE nebo národních aerolinií Olympic Airways docela uvítala a je názoru, že od té doby lépe a jsou vůči zákazníkům vstřícnější.“
„Zvlášť Olympic byly státním podnikem, fungujícím na úkor společného zájmu flagrantně. Přes obrovské deficity, které musely být uhrazeny ze státního rozpočtu, mohly odbory za pomoci svých patronů ve vládě dále rozšiřovat privilegia svých zaměstnanců. Nejopovážlivější byli piloti, kteří dokonce chtěli prosadit stávkou požadavek, aby se pro jejich potomky rezervovala pevná procentní sazba na výcvikových místech pro pilotní dorost. Takové odstrašující příklady vysvětlují, proč ještě v dubnu 2011 tři ze čtyř Řeků považovali privatizaci za ‘generálně nezbytnou’.“
„Totéž mínění posiluje i ledabylé zacházení řeckého státu s nemovitostmi. Ilustruje je i fakt, domy a  pozemky ve veřejném vlastnictví nejsou kompletně evidovány dodnes.  Hlavně však to, že až do začátku krize využívala každá z aténských vlád státní pozemkový majetek ve prospěch vlastních zaměstnanců, například cestou cenově zvýhodněného pronájmu domů a pozemků.“
„Na mnoha místech stát prostě ztratil kontrolu nad svými vlastními aktivy. Když inspektoři privatizačního úřadu v létě 2012 v peloponéském přístavním městečku Katakolo chtěli odhadnout státní pozemkový majetek, zažili nemilé překvapení. Z 2.000 ha veřejných ploch jich leželo ladem jen 200. Zbytek zastavěli domorodí obyvatelé domy, obchody nebo penzióny (většinou bez stavebního povolení). Touto ilegální ´privatizací´ přišel stát o milióny EUR.“
„Další aspekt, díky němuž se privatizace jeví jako přijatelná, je bilance státní pokladny. Je-li prodej veřejných podniků spojen s investicemi, na které řecký stát nemá, spousta Řeků to za nic zlého nepovažuje. Například dvě třetiny obyvatelstva jsou pro privatizaci státní železnice ESA, spojené s příslibem naléhavě nutných investic. A obyvatelé ostrova Skiathos nemají nic proti tomu, aby si ruiny hotelu Xenia, pořízeného před padesáti lety dávno zkrachovalým státním podnikem, koupili soukromí investoři a reanimovaly ho.“
„V Řecku je otázka privatizace komplikovanější, než jinde. Většina Řeků sice chce, aby byly životně důležité služby sociálně únosné a nepodléhaly jen ziskové motivaci. Kladou si však zároveň otázku, zda veřejný sektor své podniky provozuje efektivně a vstřícně vůči zákazníkům. A zda bankrotující stát na to bude mít peníze, včetně nutných investic.“
„Plynou z toho tři kritéria, vymezující hranici mezi smysluplnou a nesmyslnou privatizací. Za prvé je třeba se ptát, zda výtěžek za prodaný podíl v podniku je v rozumném poměru k ziskům, o něž veřejný sektor jejich prodejem přijde. Za druhé je třeba se ptát, zda je privatizace spojena s novými investicemi a jak závazně jsou garantovány. A za třetí záleží na tom, jaký vliv si stát ponechá v prodaném podniku, zejména v rozhodování o otázkách strategického významu a celonárodního dosahu.“
„Podle těchto kritérií je třeba přezkoumat tři klíčové řecké privatizační projekty:
  • – prodej 67% podílu přístavní společnosti Pireus/OLP/ čínskému státnímu podniku Chinese Ocean Shipping Company (Cosco)
  • – převzetí provozu 14 letišť privátním konsorciem pod vedením německého podniku Fraport
  • – částečná privatizace státní loterijní společnosti Opap do ruku soukromé podnikatelské skupiny.“
„Všechny tři projekty byly pevně zakotveny již před nástupem Tsiprase do čela vlády. V případě OLP a letišť se vláda Syrizy pokusila smlouvy anulovat a vylepšit. To ale věřitelé striktně odmítli (EU, ECBMMF).“
„Pro všechny privatizační kauzy je namístě předem zdůraznit jeden společný jmenovatel. Až na prodej Opap zůstal na konci zdlouhavého výběrového řízení jen jeden jediný zájemce. Koncesi tedy nedostal ten, co ´nabídl nejvíc´, ale monopolní uchazeč, který si kromě ceny mohl diktovat i ostatní podmínky.“
„Zvlášť patrné je to v případě částečné privatizace přístavní společnosti Pireus (OLP). Nákup 67% OLP ve dvou etapách zajistí čínskému státnímu koncernu dalekosáhlou kontrolu nad největším řeckým přístavem, neboť dceřinná společnost Cosco provozuje již od roku 2008 dva ze tří kontejnerových terminálů Pirea (nájemní smlouva je uzavřena na víc než 35 let).“
„Cosco zaplatí za svůj podíl v OLP 368,5 miliónů EUR. Zdůvodnění dané ceny je zcela netransparentní. Řecký privatizační úřad Taiped prohlásil první nabídku Cosca za nedostatečnou, kolik však Číňané nakonec zaplatili, zůstalo tajemstvím stejně jako suma, kterou expertní firmy vyhlásily za ´poctivou cenu´.“
„Taiped místo toho vyčíslil ´úhrnnou hodnotu´ obchodu částkou 1,5 miliardy EUR. Je to pozoruhodný příklad ´kreativních´ propočtů. Za prvé se sčítají odhady toho, kolik bude odvedeno řeckému státu, což ovšem závisí na ziscích firmy Cosco, které dnes není s to nikdo předpovědět. A za druhé přislíbené investice ve výši 350 miliónů EUR, které se ovšem uskuteční jen v případě, že Cosco inkasuje kalkulované výnosy.“
„Pokud jde o prvou z obou položek. je cinknutá. OLP dosud od dceřiné společnosti Cosco inkasovala za pronájem dvou kontejnerových terminálů 35 miliónů EUR ročně. 67% těchto peněz poputuje v budoucnu k většinovému vlastníkovi OLP Cosco, tedy z jedné kapsy Cosco do druhé. Řecký stát tak až do konce nájemní smlouvy přijde minimálně o 700 miliónů EUR. Tuto ztrátu je samozřejmě třeba od ´úhrnné hodnoty´ privatizace OLP odečíst.“
„Ještě víc na pováženou je kalkulace dohodnutých investic. Do ní se totiž započítávají i  peníze EU, mající výstavbu přístavu dotovat. Oněch 115 miliónů EUR by samozřejmě přiteklo čistě státnímu OLP. Realizace slíbených investic není navíc nijak garantovaná. Kupní smlouva naopak obsahuje klauzuli, podle níž je Cosco pět let chráněno před sankcemi, pokud kterýkoli ze smluvních závazků nesplní.“
„Této pochybné kalkulace a ´úhrnné hodnoty´ si je Řecko vědomo velice dobře. Aténské bankovní a burzovní kruhy se proto rády odvolávají na dlouhodobé hospodářské dopady,  generované čínským přístavem Pireus. Logistické překladiště, které tu Číňané zřídí pro evropský export, vynese roční příjmy pět miliard EUR a  vytvoří 125 000 pracovních míst.“
„Takové silácké předpovědi se však zakládají na nejistých předpokladech: Za prvé se vychází z toho, že Číňané skoupí i řeckou železnici, o kterou se skutečně zajímají. Za druhé panuje domněnka, že čínský exportní boom do Evropy bude mít nerušené trvání. Oba předpoklady jsou však v poslední době stále křehčí. Navíc se musíme ptát, zda Řecko udělá dobře, když  nejenže se zbaví toho nejlepšího ze své logistické infrastruktury, ale předá je do stejných, totiž čínských rukou.“
„Ta samá otázka vyvstává i u další velké privatizace, která už je uzavřena. Německý podnik Fraport – společně s jedním řeckým oligarchou – dostal na čtyřicet (ba snad i padesát) let licenci na provozování čtrnácti řeckých letišť. Konsorcium za to zaplatí jednorázově 1,23 miliardy EUR, k tomu roční sumu za pronájem a odvod ze zisku, jenž může řeckému státu za 40 let vynést téměř 8 miliard EUR.“
„Odpůrci projektu jsou však s to předložit i docela jinou kalkulaci. Již dnes totiž čtrnáct letišť vynáší roční zisk 150 miliónů EUR a po celou dobu pronájmu může dosáhnout 6 miliard EUR. Finanční šéf Fraportu Zieschang vychází z toho, že od roku 2017 se zisk jeho podniku zvýší jen díky ´řeckým letištím… o dobrých 100 miliónů EUR´. Nájemní konsorcium spojuje značný růstový potenciál hlavně s letišti, která jsou populárními turistickými destinacemi   jako Rhodos, Kos, Mykonos, SantoriniKorfu, která zaznamenala už v letech 2014 a 2015  přírůstek pasažérů o téměř 20%…“
„To, jak se realizoval tento obchod, je příběh sám o sobě. Ve fázi udílení nájemní licencí  figurovali až do konce tři uchazeči, což u řeckých privatizační projektů naprostá výjimka. Reálně se však prosadil jen německý podnik a výlučně ´díky přesvědčivé nabídce oproti silné konkurenci´, jak tvrdil šéf Fraportu Schulte?“
„Dvě zvláštnosti celého řízení bijí do očí. Za prvé samo vypsání smlouvy o pronájmu čtrnácti letišť, která jsou vysoce lukrativními objekty. Ještě počátkem roku 2013 byl v plánu jiný postup: 37 letišť bylo rozděleno na dvě skupiny, z nichž každá představovala mix ziskových a deficitních objektů. Kupující by tak musel částí svého zisku dotovat deficitní letiště ze vzdálenějších ostrovů. Tento vyvážený záměr, mající zabránit ´vyzobávání rozinek´, však byl na popud Trojky zamítnut. A do prvního privatizačního balíčku tak bylo zařazeno jen čtrnáct vysoce lukrativních objektů.“
„Existuje důvodné podezření, že dané rozhodnutí má na svědomí klíčová mocnost Trojky, německá vláda. Posiluje je i druhá zvláštnost celého řízení: Taiped povolal za ´technického poradce´ výběrového řízení společnost Lufthansu Consulting Ltd., dceřinou firmu právě onoho podniku, který má přímý podíl ve Fraportu (8,45%). Zde ovšem logicky nastává  závažný střet zájmů, který je v případě podobného výběrového řízení v rozporu se všemi pravidly slušnosti – a EU. Právě to připomínají i autoři citované studie TNI, poukazující i na další bolavé místo.“
„Většina akcií Fraportu AG patří spolkové zemi Hesensko a městu Frankfurt (dohromady 51,35%), což znamená, že díky privatizaci veřejného vlastnictví v Řecku poputuje velká část zisků ze čtrnácti nejziskovějších letišť po čtyřicet let do veřejných rozpočtů věřitelské země Německo. Řecký stát tím přichází o dlouhodobý zdroj příjmů, jenž by byl pro stabilizaci veřejných financí daleko důležitější, než jednorázové zisky z privatizace, směřující na konto  krátkodobého umoření dluhu.“
Zato „Fraport využije své šance a bude své řecké zisky stále maximalizovat. Nesází přitom jen na rostoucí počty cestujících. Jak oznámil šéf financí Ziesching, cílem je hlavně ´markantní zvětšení a optimalizaci obchodních ploch´, tak ´aby průběžně generovaly vyšší obrat.“
„Pro úspěch dané koncepce si nájemci vytvořili optimální podmínky, stanovené drobně tištěným textem předávací smlouvy. Na letištích je například možno vypovědět všechny staré smluvní partnery a nájemce a vydat nové licence, vypovězené firmy, obchody či restaurace se však odškodnit nemusí. Smluvní pokuty má zaplatit řecký stát.“
Právě samo „Řecko se musí i vyrovnat se zaměstnanci, kteří Fraportu propustí. Musí odškodnit i oběti pracovních úrazů, způsobených zanedbáním ´jednoho ze smluvních partnerů´, i když tím ´smluvním partnerem´ bude Fraport, musí financovat i posudky dopadů na životní prostředí, nezbytné pro rozšiřování letišť. A ano, musí dokonce zaplatit i za to, protáhnou-li se práce  kvůli archeologickým nálezům.“
Je to „absolutně kontraproduktivní obchod“. Celý ten „drobně tištěný přesun nákladů na řecký stát je nejen bytostně cynický, ale vysmívá se i principům, jež hlásá sama Evropská komise. ´Privatizace veřejných podniků,´ deklarovala bruselská EK v říjnu 2012, ´přispívá ke snížení  dotací, ostatních transferů či státních garancí ve prospěch veřejných podniků´.“
„V případě Fraportu však platí pravý opak: Nájemce čtrnácti letišť si zajistil nárok na rozsáhlé dotace, transfery i garance zchudlého řeckého státu. A samozřejmě je osvobozen i  ode všech daní z nemovitosti a všeobecných daní a generálně chráněn před finančními riziky i do budoucna.“
„Naopak řecká strana nemá do rozhodování, týkajícího se nejvýznamnějšího odvětví  řecké ekonomiky, co mluvit. Stoupenci transakce s Fraportem prosazují názor, že sanaci nezdravých a vůči zákazníkům nevstřícných letišť typu Korfu či Santorini bez bez zahraničních investic financovat nelze. To je sice pravda a za dnešních podmínek to platí pro celou řeckou ekonomiku.“
„Pak ovšem vyvstává otázka, proč nelze modernizaci řeckých ostrovních letišť financovat cestou úvěrů investičních bank. Tím by se ostatně garantoval i ústřední odborný dozor nad plánováním a návratností nákladů programu. Takové produktivní investice by řeckému státu přinesly garantované a narůstající příjmy – místo aby se sanace svěřila německému Fraportu a řeckému oligarchovi.“
„Rozhodnutí, že letiště na Korfu bude pronajato frankfurtskému podniku, starostu ostrova vytočilo: ´Naše letiště je ziskové, tak proč se ho proboha máme zbavit?, ´tázal se Kostas Nikolouzos. ´Právě proto, že Řecko vězí v krizi tak hluboké, by se země neměla oloupit o prostředky, aby se vytvořil blahobyt a zisk, aby se zaplatily dluhy, abychom se ekonomicky dostali dál.“
„Jak dalece má ten muž pravdu, se dá dokumentovat na podniku, který byl oslavován jako první velkolepý privatizační úspěch. V říjnu 2013 bylo 33 % státního podílu v sázkové a  loterijní společnosti Opap prodáno konsorciu ´Emma Delta´ za celkem 712 miliónů EUR. Podnik, který patří soukromému ekvity fondu Čecha Jiřího Šmejce a řeckému rejdaři Giorgosui Melissanidesovi, byl v poslední fázi jediným uchazečem.“
„Již tehdy byla dosažená cena hodnocena ekonomickým tiskem jako ubohý výsledek. Byla značně podhodnocená. V roce 2012 dosáhl Opap, nemající žádné dluhy, úhrnného zisku 1,2 miliardy EUR, v letech předchozích byl zisk ještě vyšší. Ve srovnatelných privatizačních případech by cena musela činit minimálně 3,5 miliard EUR.“
„Teď se ví i to, že obchod byl skandální i z jiných důvodů. Jak odhalily noviny Efimerida ton Syntakton, kupní smlouva zahrnuje i doložku o ´zvláštních odškodněních´ (´specific indemnites´) pro případ, že sázkový obchod bude zatížen daněmi a odvody ve výši více než dvou miliónů EUR. Poté, co vláda Syrizy zavedla odvod pěti procent z jedné sázky, odmítá Opap peníze odvádět. Navíc žaluje řecký stát u londýnského Mezinárodního rozhodčího soudu za odškodné ve výši jedné miliardy EUR. Jde o roční zisk, který si podnik sliboval od zavedení video-loterijního terminálu, jejž nová vládní ustanovení údajně blokují.“
„Ať už se obchodu se Štěstěnou daří či  nikoli, pro řecký stát by bylo daleko lepším řešením si podíl v Opap ponechat a profitovat z rostoucích zisků. Právě to uvádí i expertíza z roku 2010, doporučující řeckému státu vsadit na vývoj dalších sázkových formátů sázení a vlastní podíl v podniku neprodávat.“
Prizmatem potřeby „stabilizovat státní finance byl prodej Opapu nejhorší z možných variant.  To samé platí pro většinu privatizačních kauz, sjednaných v Řecku za krizových podmínek i  teprve plánovaných – s výjimkou prodeje státních nemovitostí, které soukromí investoři využívají smysluplně.“
„V žádném případě to však neznamená, že se má ospravedlňovat zakonzer-vování daného stavu. Daleko nejlepším řešením by byla třetí cesta mezi privatizací a klientelistickým hospodářstvím. Většina veřejných podniků v Řecku vyžaduje skutečně radikální reformu a likvidaci struktur, sloužících před krizí hlavně privilegované klientele. Kdo zemi chce  pomoci doopravdy, měl by umožnit budování efektivních a hospodárných služeb, které by imperativ sloužit ´veřejnému zájmu´ zákazníků a daňových poplatníků skutečně respektovaly.“