Odchod Británie je symbolem vzpoury proti aroganci moci, přerozdělování a hlouposti. Následovat budou další země, tvrdí historik Vondruška

Avatar
Původní autoři

rozhovor
3. 7. 2016 ParlamentníListy

HISTORIE A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA VONDRUŠKY Demokratické není zjevně to, co si myslí většina, ale co se hodí bruselským vladařským elitám. Tvrdí to spisovatel a historik Vlastimil Vondruška v souvislosti s výsledkem britského referenda o vystoupení z Evropské unie a s reakcemi, které na něj zaznívají. Je rověž přesvědčen, že odchod Velké Británie je symbolem vzpoury proti politice, kterou už dávno nezajímají voliči, proti aroganci moci, přerozdělování a hlouposti. Následovat budou další země.


Ten, kdo se v posledních dnech nevyjádřil alespoň jednou k brexitu, neznamená zjevně v mediálním, veřejném a politickém životě vůbec nic. S mimořádným entuziasmem se vyjadřují i politici, kteří zjevně nemají co říci, neboť krystalická chudoba jejich myšlenek je až zarážející. Podle nich doplatí Angličané na zradu Bruselu a evropských hodnot rozvratem, chudobou, rozpadem své země a možná se pokorně vrátí (nejraději se žebráckou mošnou). Pár realističtějších politiků dodává, že na brexit ovšem doplatíme my, protože se posílí tandem Německo – Francie, který nás bude dál válcovat.

 

Brexit vítám jako první vlaštovku budoucí evropské svobody

Veřejnoprávní média mají předem jasno – hanebná volba ve Velké Británii poškodila všechny slušné lidi v Evropě a jako živá voda na ně působí obskurní petice, aby se referendum opakovalo. Copak veřejnoprávní média netuší, co je demokracie? Proběhly volby a většina rozhodla. Tečka. Jenže tentokrát většina rozhodla proti eurohujerům. To se musí zatrhnout! Volby se zjevně musí opakovat tolikrát, až se dosáhne výsledku, který chce Brusel (jako v případě referenda v Irsku, které se muselo dvakrát opakovat, aby se prosadila idea evropské byrokratické jednoty). Demokratické není totiž zjevně to, co si myslí většina, ale co se hodí bruselským vladařským elitám. A není to první příklad, vezměte si Řecko nebo migraci.

Dovolte mi tedy, abych se vyjádřil jako spisovatel a historik i já. Na rozdíl od hlasů z veřejnoprávního prostoru a politické scény já brexit vítám jako první vlaštovku budoucí evropské svobody. A dovolte mi také říci pár poznámek, proč si to myslím.

Angličané po všech ústrcích, které v Evropské unii zažili, pochopili jako první, že ke spokojenému životu evropanství v pojetí Bruselu rozhodně nepotřebují. Zřejmě je čeká ještě hodně špíny, kterou jim bude na hlavu kydat Evropská komise a parlament spolu s proevropskými médii. Doma budou čelit vydírání Skotů, Irů a samozřejmě všech, kteří se v našich oficiálních analýzách brexitu uvádějí jako, „mladí, vzdělaní, progresivní a lépe placení Britové ve větších městech“ (tedy vrstva těch, kteří na existenci Bruselu profitují).

 

Brusel je zjevně ještě drzejší, než bylo vedení RVHP

Je pravděpodobné, že Angličany čeká krátkodobá hospodářská recese, zvláště pokud se na ně vrhnou podplacené agentury a budou jim snižovat rating. Uražený Brusel třeba vyhlásí na anglické zboží embargo (Francouzi to mají vyzkoušené, takhle s Anglií bojoval už Napoleon). V domácím průmyslu a zemědělství budou muset Angličané obnovit to, co museli kvůli evropskounijním kvótám a nařízením zastavit, zničit, omezit či zrušit.

Pokud máte pocit, že evropská hospodářská koncepce nemůže být postavena na takové hlouposti, jako je likvidace domácí výroby, pak vězte, že Brusel je zjevně ještě drzejší, než bylo vedení RVHP. Velká Británie musela po vstupu do Evropské unie v podstatě zlikvidovat své rybářství, vybít milióny kusů dobytka, podle kvót musely být vykáceny statisíce (možná dokonce miliony) ovocných stromů, téměř zlikvidován byl cukrovarnický průmysl (do té doby největší na světě), a to vše jen proto, aby se podpořilo zemědělství na kontinentě (rozumějme – francouzské!). Díky prozíravé evropské hospodářské koncepci ztratila Velká Británie potravinářskou soběstačnost. A teď snad už chápeme, proč se celý anglický venkov postavil proti Bruselu.
 

Historie se opakuje, někdy až s děsivou neúprosností

Nejsem ekonom, abych počítal koeficienty HDP a měnových kurzů, aby mne zajímaly ratingy a indexy burz. Tyhle makroekonomické šarády jsou hračka zasvěcených, ale jejich problém je ten, že vyjadřují jen krátkodobé tendence, postavené na statistice a rozmanitých ekonomických modelech (co ekonom, to jiná teorie!). S delšími vývojovými cykly si tyhle analýzy poradit neumějí.

Proto bych věřil logice dějin, neboť historie se opakuje, někdy až s děsivou neúprosností. … (dokončení rozhovoru ZDE)