Rostislav Iščenko: Pro Erdogana nejenže nic neskončilo, ale dokonce ani nezačalo

Avatar
Původní autoři


19. 7. 2016   zdroj
Samotný fakt připraveného a téměř podařeného převratu vypovídá o mnohém. Vojákům se za Erdogana, který je pod dohledem bezpečnostních služeb, poprvé podařilo dospět k akci. Hrozba rozsáhlé občanské války v Turecku se zostřila. Puč postavil tučný kříž nad zbytky erdoganovského neoosmanského projektu.


V osm hodin ráno 16. července se pokus o vojenský převrat v Turecku, který začal ve 22:00 předchozího dne, prakticky zhroutil. Velká část armády, policie a bezpečnostních služeb zachovala Erdoganovi věrnost a odbojní vojáci se začali vzdávat moci.

Nicméně je třeba poznamenat, že převrat byl dobře připraven a proveden gramotně a důsledně. V jednu hodinu v noci 16. července se povstalcům podařil převzít kontrolu nad prakticky všemi strategickými objekty v Ankaře a Istanbulu včetně státní televize. Od počátku předváděli vážnost svých záměrů a nezastavovali se před použitím zbraní včetně letadel. Na straně pučistů bylo vedení generálního štábu, což je důležitý faktor jak z hlediska řízení vojsk, tak i s ohledem na tureckou politickou tradici, podle níž až do nedávné doby měla armáda právo na ústavní úrovni zasahovat do politického procesu.

Jediná vážná chyba povstání spočívala v tom, že organizátorům převratu se nepodařilo izolovat, odstranit nebo přinutit opustit zemi samotného Erdogana a vládu. V důsledku toho se legitimním orgánům podařilo s pomocí věrných vojsk a svých civilních příznivců zvrátit situaci a k ránu, nehledě na pokračující přestřelky v Ankaře a Istanbulu, převést převrat ze stádia téměř zdařeného do stádia téměř neúspěšného.

O tom, že šance pučistů jsou vyhodnoceny jako mizivě nízké, svědčí i chování ministerstva zahraničí USA. V noci, při vystoupení k tisku po jednání v Moskvě, Kerry odmítl komentovat situaci v Turecku s odvoláním se na nedostatek informací. Ráno byli již ministerstvem zahraničí i Bílým domem naplno odsuzováni povstalci a podporován Erdogan.

Řekl bych však, že pro Turecko i pro Erdogana nejen že ještě nic neskončilo, ale možná dokonce ještě ani nezačalo. Samotný fakt výborně připraveného a téměř podařeného převratu vypovídá o mnohém. Vojákům se za vlády Erdogana, který je pod bdělým dohledem bezpečnostních služeb, poprvé podařilo dovést věc k praktickému provedení. V čele byl generální štáb – ne generálové, které osobně vybral a jmenoval Erdogan po opakovaných čištkách. Zjevně měli podporu politiků a části obyvatel. Nebudu překvapen, když nedávné změny ve vládnoucí straně a vládě Turecka (včetně odchodu Davutoglu) také měly souvislost s již připravovaným převratem.

Obecně lze souhlasit s hodnocením ruského premiéra Dmitrije Medveděva, který řekl, že pokus o převrat svědčí o vážné opozici vůči Erdoganovi ve společnosti a v armádě.

Proto je úkolem tureckého vůdce a jeho stoupenců nejen potlačit puč, ale také nepřipustit postupné přerůstání procesů, které jej vyvolaly, do občanské války. Turecko balancuje na jejím pokraji.

Pokud všechny předchozí represe proti vojákům nebyly s to zabránit pokusu o převrat, ani další nic nevyřeší, povedou jen ke krutosti odpůrců Erdogana. Není možné potlačit růst nespokojenosti ve společnosti tou politikou tureckého vůdce, která dostala Turecko do obtížné zahraničněpolitické a ekonomické situace.

Pokus o převrat destabilizoval situaci. To bude mít vliv na ekonomiku, která beztak není v nejlepším stavu. Na druhé straně se ekonomické problémy projeví v sociální oblasti. Pokles životní úrovně způsobí nespokojenost s vládou, ale autoritářské metody Erdogana a jeho stoupenců téměř neposkytují prostor pro kompromis.

Kromě toho represe proti pučistům, jejich příznivcům a podezřelým z nedostatečné loajality vůči režimu oslabí armádu.

Obecně lze říci, že legitimní moc Turecka je pokusem o převrat oslabena a že stávající problémy včetně těch, které byly způsobeny pučem, nejen že nikam nezmizely, ale vyhrotily se. A jejich řešení v dohledné době není možné. Hrozba rozsáhlé občanské války v Turecku se zostřila.

Pro Rusko to jsou špatné zprávy. Ať je Erdogan, jaký je – je to legitimní hlava Turecka. Je to také silný charismatický vůdce, který je schopen přijímat tvrdá a nevšední rozhodnutí. V rámci celkové destabilizace situace na Blízkém východě, která uvrhla do stavu rozkladu nebo polorozkladu značnou část místních států, odpovídalo celostní stabilní Turecko (dokonce ani ne zcela přátelské) zájmům Ruska mnohem více než anarchie v zóně na jižních hranicích. Turecko je dnes přirozenou bariérou mezi Ruskem a početnými islamisty. Musíme však vycházet z toho, že co se stalo, nemůže být změněno. V blízké budoucnosti bude značně oslabeno Erdoganovo postavení uvnitř země i na mezinárodní scéně. Avšak takové osobnosti jako je on, když cítí svou zranitelnost, se zpravidla snaží ji překonat na úkor větší tvrdosti (aby neprojevil slabost před svými stoupenci).

Pokud se Erdogan nebude moci vymanit z paradigmatu chování, které mu diktuje jeho charakter, bude se pro něj prostor pro rozhodování, a to jak v domácí, tak i v zahraniční politice, stále zmenšovat, dokud se nesmrští do jednoho bodu. Za tohoto scénáře dnes vidíme začátek agónie režimu.

Pokud se mu podaří překonat sama sebe a najít složitou kompromisní hru v domácí i zahraniční politice, pak má šanci časem stabilizovat situaci, ba dokonce obnovit pro Turecko pozice vlivného regionálního hráče (i když ne jediného vůdce, o což Erdogan usiloval).

Musíme být připraveni na jakýkoli možný scénář vývoje událostí a ze všech sil přesvědčovat Erdogana, aby hledal kompromisy. Ale jedna věc je jistá. Puč postavil tučný kříž nad zbytky erdoganovského neoosmanského projektu. Sulejman I. se z něho nestal. Teď je třeba bojovat o to, aby nezavršil životní pouť jako Bayzit Yildirim (poznámka: neslavně zemřel v zajetí emira Timura).

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová