– rozhovor –
9. 7. 2016 ParlamentníListy
Koncentrace vojsk NATO na hranicích Ruska nikde a nikdy nevedla ke zmírnění napětí. To si myslí odborník na mezinárodní vztahy Alexandre Fedorovski, který musel před sovětským režimem emigrovat do USA, kde ale ostře nesouhlasil s intervencí v Iráku. V Praze založil diskusní klub Akademia Sokrates. S ParlamentnímiListy.cz se bavil i o současné situaci v Rusku. Nečekejte od něj černobílou analýzu.
NATO se zabývá možností posílení vojenských kontingentů v Pobaltí, v blízkosti ruských hranic. Jak na tyto snahy nahlížíte?
Nebude to možná originální, ale nezbude mi, než zopakovat známý výrok: „Vše, co se děje dnes, má své příčiny a vysvětlení v tom, co se stalo v minulosti!“ V tomto případě jde o Gorbačovovův špatný geopolitický odhad, pokud tedy o „špatný odhad“ šlo. Právě on tak nějak „na čestné slovo“ stáhl vojska z Německa výměnou za slib americké vlády, že nebude přesouvat NATO na východ. Spíše to vypadá jako obyčejná zrada zájmů národa. A já vím, o čem mluvím. Osobně jsem se bezprostředně podílel na obnově suverenity Litvy a Estonska, díky čemuž jsem mohl sledovat celý politický proces přímo v jeho průběhu.
Národní osvobozenecká hnutí v Litvě a Estonsku, pokud ponecháme stranou nepočetná ta extrémní, která umírněná hnutí v parlamentech nazývala idioty a provokatéry (stačí připomenout tehdejší projev dnešního litevského velvyslance v Kyjevě Pjatrase Vajtekunase v litevském parlamentu), si zpočátku nedala za úkol vystoupení ze SSSR, protože měla za to, že by vše vedlo k otevřenému vojenskému potlačení. A proto požadovala čistě ekonomické a politické oddělení. Gorbačovovo uskupení vedlo dosud analytiky neúplně vysvětlenou hru o rozpad Sovětského svazu. Zprvu zástupci národně-vlasteneckých sil pobaltských států požadovali federaci, což ale Moskva odmítla. Pak začali požadovat konfederaci, kterou Moskva opět odmítla. No a teprve poté poprvé zaznělo slovo oddělení. Z toho tedy plyne, že Gorbačovovo uskupení logicky dohnalo pobaltské státy k osamostatnění.
Jak silná může být reakce Moskvy?
Koncentrace vojsk NATO na hranicích Ruska nikde a nikdy nevedla ke zmírnění napětí. V případě historické paměti ruského obyvatelstva to vyvolalo a jistě ještě vyvolá odvetnou vojensko-politickou reakci ruského vedení a přehodnocení společenské psychologie podle algoritmu „nepřítel před branami“. Příjezd tří set amerických tanků během čtyřiadvaceti hodin do rumunské Konstance zajisté nezůstal bez povšimnutí ani v Kremlu, ani v ruském generálním štábu. Pro USA, které mají třiadvacet tisíc základních bitevních tanků, to není tak moc. Na druhou stranu to není tak málo, aby to ruští generálové mohli ignorovat.
Koncentrace vojenské techniky a lidských zdrojů NATO v bezprostřední blízkosti ruských hranic způsobí okamžitou odvetnou reakci. Tohle všechno rozhodně nedělá svět bezpečnějším. Zejména ne tehdy, když se objeví zcela nové systémy vysoce přesných zbraní a „jestřábi“ se už nijak nebojí vyvolat regionální „konvenční“ konflikt. Nesmíme být naivní. Nehledě na všechna prohlášení ruské vojenské doktríny, tak pokud začnou její ozbrojené síly ustupovat, ruské vedení bez váhání použije taktické jaderné hlavice. A to i v Evropě. Přinejmenším z toho důvodu, že to bude vyžadovat státní bezpečnost Ruska.
Neptejte se mě na skutečné příčiny, které nutí americké vedení k tak kontroverzním akcím, ale věřte, že snaha přilepit nálepku „Krym“ na ruskou politiku vůči pobaltským státům je něco jako pokus o „vystavení stopky zajícovi“. Skutečné důvody toho všeho bude pravděpodobně nutno hledat v zámoří. Řekněme, že jde o žalostný stav americké ekonomiky a financí, anebo – připusťme nepřípustné – o tajný převod amerického vojenského potenciálu do starého světa v očekávání bezprostřední geofyzikální katastrofy, která postihne severoamerický subkontinent ve více či méně vzdálené budoucnosti.
Může v oblastech jako je Pobaltí anebo okolí Černého moře odstartovat další podobný konflikt jako na Donbase?
Ano, bezpochyby. Nelítostné boje na celé dotykové linii už probíhají. Západ Putina téměř úplně „zahnal do kouta“. Proto bude nucen „rozmrazit“ konflikt, protože jeho oficiální politika nevměšování způsobila nevoli v ruské společnosti, zejména v armádě. Putin prohlásil, že nedopustí „bití“ rusky mluvících obyvatel Donbasu, čímž podle většiny podvedl očekávání lidí. V různých oblastech, zejména v Kurské oblasti, je Putinova podpora v současné době, podle prohlášení poslankyně krajské dumy Olgy Li, nanejvýš osmi až dvanáctiprocentní.
Putinův režim se horečně připravuje k potlačení lidových povstání. Šikuje takzvanou Národní gardu a schvaluje reakční legislativu, která ostře omezuje práva občanů. Bushovi mladšímu se s jeho „patriotickým aktem“ o něčem takovém ani nesnilo.
Co se týče nových oblastí konfliktů, vektor už začíná být viditelný. Jde prakticky o všechny rusky mluvící oblasti Ukrajiny, tedy Záporožskou, Dněpropetrovskou, Charkovskou, Chersonskou, Nikolajevskou a Oděskou. Lidé tam nikdy nepřijmou ukrajinský nacismus. Situace tam připomíná stlačenou pružinu. Západ vychází z mylného předpokladu, že existuje sjednocený ukrajinský národ. To je velký omyl. Ten se na Ukrajině teprve rozvíjí a probíhající občanská válka je projevem tohoto velmi bolestivého a vždy rozporuplného procesu.
Jaká je současná politická situace v Kremlu?
Kreml dnes ze všeho nejvíc připomíná „zavařovačku plnou pavouků“, kteří bojují o místo na slunci. Kremelská elita je reprezentována dvěma stranami. Západníky a slavjanofily, abych tak řekl. První, nejpočetnější a silná, jsou chráněnci tzv. kompradorské buržoazie, jejichž zájmy jsou na Západě. Algoritmus myšlení jejích zástupců je velmi primitivní. Nakoupit na západě co nejlevněji a prodat na východě co nejdráž nebo naopak. Tito lidé jsou jako narkomani nebo alkoholici závislí na nejbohatších ruských ložiscích nerostných surovin nebo na zahraničních bankách, a jsou naprosto oproštěni od jakýchkoliv vlasteneckých citů.
Slavjanofilové jsou představitelé průmyslových kruhů středního a drobného podnikání a určitá část tvůrčí inteligence. Tito lidé z různých důvodů spojují svou přítomnost a budoucnost, stejně jako svých potomků, s Ruskem. A velmi specifické vlastenectví je jim vlastní. „Ruské jaro“, to je jejich potomstvo. A tito lidé nikdy nepodporovali politiku appeasementu Západu, vystupovali proti Minsku-1 a Minsku-2 a také proti mozkům projektu „Nové Rusko“.
Nejméně přitažlivou osobností, reprezentující Západníky, je zajisté „šedá eminence Kremlu“ Vjačeslav Surkov, jehož rodina žije v Londýně. Předobrazem tohoto muže v historii Ruska byl Rasputin. Surkov nenávidí všechny, kteří se spojují se Západem a ne s Ruskem. Ale právě tento muž má zvláště mimořádný vliv na Putina. Surkov také bývá někdy v zločineckém žargonu nazýván „bachařem Západu v Kremlu“.
Co spojuje první i druhé, to je absolutní izolace od prostého, střemhlavě chudnoucího ruského lidu. A na jevišti této politické frašky můžeme vidět extrémně nebezpečné akrobatické číslo v Putinově podání, které by se dalo nazvat „sedění na dvou rozjíždějících se židlích“. Vytvoření Národní gardy, která má dovoleno střílet ostrými náboji do davu při nepokojích, tedy protivládních protestech lidu, schválení drakonického balíčku opatření Dumou, rušícího celou řadu občanských svobod, svědčí o tom, že strana Západníků zatím vítězí. Je docela dobře možné, že se to vše propojuje korupčními komponenty. Vůdce Všeruského národního hnutí Igor Strelkov ostatně nedávno řekl něco v tom smyslu, že pátý bod záruky se velice brzy může octnout na dně.
Jak hluboce může s politikou Kremlu zamíchat hnutí Igora Girkina alias Strelkova, který hrál klíčovou roli v bojích na Donbase a byl tam stínovým ministrem obrany?
Tragédie Ruska spočívá v tom, že na rozdíl od většiny zemí střední a západní Evropy ještě neprošlo normální buržoazně-demokratickou revolucí. Ani revoluce z roku 1905 nebo únorová buržoazně-demokratická revoluce v roce 1917 prostě nesplnily své historické poslání, zejména poslání demokratického uvědomění širokých mas obyvatelstva. Formování demokratického právního vědomí mas, to je proces, na který některé západoevropské země potřebovaly několik staletí.
Obyvatelstvo postsovětských zemí prostě historicky nemá žádné životní návyky, pokud jde o to, čemu Západ říká demokracie. No a to znamená, že i nová vládnoucí garnitura se k obyvatelstvu chová postaru a lidé její diktátorské způsoby, hrubost, cenzuru sdělovacích prostředků a vůbec celou demonstrativní zvůli státních úředníků, vnímají jako nevykořenitelné zlo, které bylo v Rusku odjakživa. Pro mě osobně je takovým ukazatelem vztahu moci ke svým lidem organizace přijímání vlastních občanů ruskými konzulárními úřady v zahraničí.
Situaci nesmírně zhoršuje závratné chudnutí rozhodující masy jak nemajetného, tak i majetného obyvatelstva se současným bohatnutím třídy tzv. kompradorské buržoazie. Musíme pochopit, že nová jachta Ališera Usmanova za tři sta padesát milionů dolarů je velikou výzvou celému obyvatelstvu země, které ještě před méně než čtvrtstoletím žilo v pofidérním socialismu. Ostatně v Rusku si senioři již nemohou dovolit kupovat mléčné výrobky.
No a právě proto má Všeruské národní hnutí se svým individuálním členstvím a s cíli, zveřejněnými v politické deklaraci – tedy sociálnědemokratickými otázkami zděděnými z minulého století, stejně jako i s novými, vyplývajícími z Jelcinova protiústavního převratu, tedy uchopení moci hrstkou jednotlivců nereprezentujícími zájmy titulárních národností v zemi – obrovský potenciál.
Je třeba přiznat, že oznámená částečná revize výsledků mafiánské privatizace, vrácení rozkradených a na Západ vyvezených prostředků, vytvoření podmínek pro drobné a střední podnikání, zaručení politického sebeurčení Rusů, vytvoření skutečně transparentního volebního systému, obnovení normálního zastoupení ruských titulárních národů a především státotvorného ruského národa v orgánech vlády, v oblasti financí a v ekonomice – to vše je velmi přitažlivé pro nejširší vrstvy populace. Od těch nejchudších až po národní ruskou buržoazii. Toto hnutí představuje politickou budoucnost Ruska.
Mimochodem, svým postojem k politickému programu tohoto hnutí ukáže Západ svou pravou tvář. A také své vnímání, do jaké míry je princip rovných přirozených práv, sociální spravedlnosti, demokracie a právního státu možno považovat za skutečné hodnoty liberální společnosti.
Myslíte si, že volby do Dumy na konci roku mohou nějakým způsobem změnit současné politické nastavení v Rusku?
Ne, to si nemyslím. Ruským osudem je, že všechny zásadní politické změny nastávají buď v důsledku palácového či státního převratu anebo jako výsledek hněvu lidu transformovaného v revoluci. Ještě před nějakými osmnácti lety jsem napsal: „Rusko je těhotné novou socialistickou revolucí.“ Podívejme se teď na některé reálie dnešního Ruska. …. (pokračování ZDE)
