Jeden kolaterální zisk z Brexitu

Avatar
Původní autoři

Stanislav A. Hošek
4. 8. 2016
Jsem přesvědčen, že je ve skutečnosti úplně jedno, zda Velká Británie odejde z EU, nebo ne. Život půjde dál – půjde dál, protože jednoduše dál jít musí. Jistěže dojde ke změnám, na které, jako vždycky někteří doplatí, ale jiní naopak hodně získají – vydělají. Určité skupiny však přesto panikaří. Naštěstí je to pro veřejnost dobré, protože většina z panikářů se doslova odkopává, přesněji, prozrazuje veřejnosti své nejhlubší přesvědčení, se kterým se dosud ještě nikdy neodvážili „pochlubit“.


K technologii zastupitelské demokracie.
Všechny současné barvy liberálů považují státní zřízení ve formě zastupitelské demokracie za dostatečnou, ba dokonce jedinečnou realizaci posvátného ideálu demokracie. Té Demokracie s velkým D, kterou ve všech svých ideologiích šermují jako mečem Parsifalovým, představující v jejich očích reálnou „vládu lidu“. Pro ně je tato forma vlastně jedinou, kterou si vůbec dovedou představit. Opravdu představit? Na tuto otázku se pokusí odpovědět následující text.

Když získala KSČ moc, tak si její ideologové pro svůj státní systém vymysleli označení „lidově demokratické zřízení“. Tento pojem mi byl k smíchu, protože jsem nechápal celou hloubku té „lidově lidové vlády“. Jako protiklad pak vládu za první republiky, stejně jako vlády západních zemí, pojmenovali „buržoazními demokraciemi“, čímž mne zmátli úplně. Slovo buržoa bylo do té doby pro mne vždycky francouzským pojmem pro občana. Jenže, jak opět zdůrazňovali ideologové KSČ, rovněž také pro měšťana, měšťáka, či dokonce maloměšťáka. Již tehdy jsem se proto začal o oba systémy zajímat mnohem podrobněji.

Dneska si troufám proto tvrdit, že každá zastupitelská demokracie není ničím jiným, než promyšlenou, záměrnou a především řízenou „výrobou“, reprezentantů politické moci, čili všech těch zastupitelů „lidu“ na jednotlivých úrovních mocenských institucí od obcí, po Evropský parlament – zatím, pokud nebudeme volit světový parlament. Prakticky tedy generují elity, konkrétně pak politické elity, což zasluhuje na tomto místě velice jasného zdůraznění. Zastupitelská demokracie není ničím jiným, než líhní elit, elit politické moci.

Rozdíl mezi zastupitelem lidově demokratického zřízení a jiného mocenského systému spočívá pouze v tom, v čí prospěch pak musí vládnout, spravovat stát, rozhodovat. Opět zdůrazňují slovo „musí“. Každý kandidát na funkci zastupitele je totiž vychováván, připravován, nebo alespoň vybrán teprve tehdy, když reálné vládnoucí vrstvy mají zajištěno, že se nepostaví proti jejich zájmům. „Menu“ kandidátů voličům pro jakékoliv volby totiž „připravuje“ dobře propracovaný, celý mocenský aparát. Ten zajišťuje, že nikdo jiný nemůže kandidovat, než člověk, který projde celou procedurou stranických a jiných technik, které zaručí reálně mocným pokračování jejich nadvlády. Politický systém zastupitelské demokracie tedy není ničím jiným, než výběrem elit již dříve prověřenými elitami, tedy elitářstvím elit. Lid v té proceduře nemá žádné slovo. Jen „právo“ vybrat si z předloženého jídelního, pardon, volebního lístku. Proto zatím každá zastupitelská demokracie zdegenerovala buďto v komplexní nadvládu, čili totalitu, v případě jedné politické strany, nebo polyarchii, vládu konkrétních klanů při dvou dominantních politických stranách, či konečně v oligarchii vůdců v politickém prostoru mnoha politických stran.

Zdroj zuřivosti elitářských demokratů.

Zastupitelská demokracie je ve všech případech systémem, zajištujícím kontinuitu stávající moci přes „úskalí“, které pro mocenskou elitu představují každé volby. Proto lidoví mudrci říkají, že by volby nebyly povoleny, kdyby měly něco změnit. Pravda je mnohem tvrdší. Volby panská třída svým ovládaným povolila tehdy a teprve až tehdy, když si celým právním systémem zajistila, že nemohou nic změnit a že je fakticky plně ovládá její prověřená a poslušná, obslužná elita. Proto to trvalo několik staletí, než si veřejnost volby vyvzdorovala a stálo velké hmotné obětí a nespočet mrtvých, samozřejmě že jen na straně bezmocných a ovládaných.

Pravá podstata zastupitelské demokracie je veřejností ovládaných a bezmocných už samozřejmě poznána. Proto již nejméně století existují pokusy o její změny. Jedna z cest takové změny je odborně nazývána přímou demokracií. Ač je v současnosti zúžena jen a pouze na referendum, tam kde se prosadí jeho realizace, vyprodukuje výsledek často vášně elit Demokratů s velkým D. Stane se tak samozřejmě vždy, když výsledek referenda odporuje zájmům panské vrstvy a jejích obslužných elit. Tak tomu bylo právě po výsledku hlasování občanů Velké Británie o odchodu z EU.

Kvantitativně novým je, že ještě nikdy ve veřejném prostoru naší země nebylo slyšet tolik odsudků vůči vůli veřejnosti. Novou kvalitou zase je, že ještě nikdy jsem u nás nezaznamenal tolik argumentů dokazujících nekompetentnost „lidu“ k rozhodování o svém osudu. Celkově si dovoluji konstatovat, že ještě nikdy v polistopadovém období jsem nezaznamenal z úst expertů tolik pochybností dokonce o samotné demokracii. Naprostá většina z obslužných elit současné moci se tím v mých očích doslova odkopala a konečně tedy kápla „božskou“. Musela. Jejich suverenita je každým referendem reálně ohrožena. Jestliže si ovládaní uvědomí svou vlivovou šanci ve společnosti, mohli by je všechny zbavit moci a postupně i nadvlády. Což nemohou vládci, ani jejich slouhové dovolit.

V mých očích se konečně v polistopadové době i u nás odhalilo, že třídní boj nejenže existuje, ale je naprosto nesmiřitelný. Probíhá nepokrytě mezi vládci a ovládanými, mezi mocnými a bezmocnými a stále zřejměji se prokazuje, že mezi jejich zájmy nemůže existovat kompromis. Proto tedy nikdy žádné volby nemohou systém změnit. Bohužel.

Nemělo by uniknout pozornosti, že to jako první v ČR veřejně odhalila katolická církev. Její primas byl prvním, kdo neváhal už mnohem menší projev lidové vůle, tedy demonstraci odborů, označit za aktivitu luzy.

Ano. Lid, masy, dav, ulice, luza, to jsou všechno pojmy, kterými elita, zdůrazňuji, že tak zvaná demokratická elita, již znova straší veškerou veřejnost a řízeně tak otravuje celý veřejný prostor. Její zuřivost je jako obvykle přímo úměrná jejímu strachu. Děsí se, protože si dobře pamatuje. Pamatuje na několik reálných vzepětí vůle „mas“ v dějinách, které proběhly pod vedením vůdců nesloužících současné panské vrstvě. A kterým se, byť na historicky krátkou dobu, podařilo smést moc tehdejších elit.

Revoluce, skutečná revoluce, čili pokus o vytvoření něčeho nového a ne jenom hnutí navracející společnsot ke starým praktikám, které se před víc jak čtvrt stoletím u nás podvodně za revoluci samo prohlásilo. Revoluce, která se znova pokusí o změnu v současnosti skomírajícího systému, který už prokazatelně nestačí řešit celou širokou škálu vznikajících společenských problémů. Revoluce, která bude muset doslova rozprášit příslušníky všech dosavadních elit, nejen těch politických. To je strašák, který donutil puncovaným demokratům současnosti otevřít hledí svých ideologických krunýřů a „přiznat barvu“. Dovoluji si konstatovat že, alespoň pro mne, je tento vedlejší výsledek brexitu daleko významnějším přínosem, než všechny jeho ostatní důsledky. Demagogové demokracie museli začít odkrývat karty.

Závěrečná poznámečka.
Nikdy jsem živelně nevěřil, že lze dosáhnout zásadní mocenské změny reformami, včetně volebního práva všech občanů. Postupem doby jsem pro toto přesvědčení získával nové a nové argumenty. Dneska, po brexitu, se mé přesvědčení o nevyhnutelnosti revoluce jenom upevnilo a získalo další důkazy i v chování příslušníků současné politické moci, bez skrupulí sloužící panské třídě a přiživující se tak na její reálné nadvládě. Tvrdím, že revoluce je nutná.

Otázky jsou dvě. Za prvé kdy nadejde revoluční čas. Za druhé, kdo je konkrétně oněmi elitami, odsouzenými ke zbavení moci, kterou po celá tisíciletí disponují a zneužívají na úkor většiny. Několik desítek řádků o jmenovaných otázkách snad ještě někdy napíši.