Béda
6.8.2016 Outsidermadia
Kapitalismus je společenský systém, který si v éře osvícenství vynutila buržoazie omezována strnulým feudálním systémem založeným na vládě dědičné šlechty a církevním dogmatismu.
Ekonomickým základem kapitalismu je převažující soukromé vlastnictví kapitálu (mezi jiným půdy, zdrojů, peněz, finančního systému, výrobních prostředků, duševního vlastnictví…) , tj. všeho, co dokáže přinášet a přináší soukromým majitelům kapitálu zisk. V tomto smyslu je kapitalismus opakem socialismu. Zjednodušeně se dá říct, že zatímco kapitalismus usiluje o maximální převod vlastnictví do soukromých rukou, socialismus preferuje společenské vlastnické formy – státní, družstevní… Z toho plyne, že i zisk z kapitálu v kapitalismu plyne převážně kapitalistům – soukromým vlastníkům kapitálu, v socialismu pak státu, družstvům…
Politický systém, který prosadila buržoasie v kapitalismu po rozvalu feudální společnosti se formálně nazývá parlamentní demokracie. Tento systém tvoří nadstavbu a pilíř kapitalistické ekonomiky. Pomocí politického systému udržuje soukromý kapitál své panství ve společnosti. Zjednodušeně lze říct, že v kapitalismu nahradilo panství kapitálu (buržoazie) předešlé panství feudální aristokracie a církve.
V kapitalistickém parlamentním systému jsou zastoupeny systémové politické strany (strany, které deklarují souhlas s principy kapitalismu). Nesystémové strany (v minulosti takovou byla KSČ), které odmítají panství soukromého kapitálu ve společnosti a hledají či prosazují alternativu k tomuto společenskému systému a jeho ekonomickému základu jsou buďto prohlášeny za nelegitimní, případně protizákonné, v lepším případě, pokud jsou považovány za politicky neškodné trpěny, trvale ostrakizovány (vymezují se proti nim všechny systémové strany symbioticky parazitující na systému) a nepřipouštěny k podílu na politické moci.
Systémové politické strany vždy podporují vládu velkého soukromého kapitálu (majoritních vlastníků transnacionálních korporací a oligarchii), který vlastní stále větší podíl veškerého společností vytvořeného bohatství a ve skutečnosti v kapitalismu od jeho počátků skrytě vládne. Je to proto, že pouze tato relativně málo početná skupina vlastníků má dostatek volných finančních prostředků, aby si mohla kupovat politickou moc a všechno, co působí při jejím politickém dobývání. Má dostatek peněz na financování volebních kampaní, na půjčky politickým stranám, na nakupování politiků – jazýčků na politických vahách, na nakupování celých politických stran, klíčových médií zásadním způsobem formujících veřejné mínění a vládních koalic, na nakupování a manipulaci volebních průzkumů, agentur pro formování veřejného mínění, tvorby zákonů atd.
Tato úzká skupina vlastní vydírací potenciál ve formě kompromateriálů a pohledávek vůči politickým stranám i vládám, nakupuje si skrze financování drahých reklamních spotů ve „veřejnoprávních“ médiích formování veřejného mínění skrze tato média. Proto kolem této skupiny a jejich různými soukromými think-tanky a lobbisty definovaných politických zájmů přešlapují s nejvyšší opatrností všichni „kariérní politici“, snaží se nerozhněvat a nepoštvat si ji proti sobě a dělají doslova cokoliv, co jí na očích vidí.
Z tohoto důvodu se dá mluvit o tom, že politický systém v kapitalismu je systémem legalizované korupce. Kvůli tomu jsou taky všechny parlamentní systémové strany v zásadě pravicové a v klíčových otázkách (ekonomických, zahraničně politických) vždy podporují a prosazují zájmy velkokapitálu. Rozdíly mezi pravicovými stranami jsou pouze v přístupu ke zbytku společnosti, t.j. ke kategorii středních a drobných podnikatelů, zaměstnanců a sociálně slabých (mezi které patří také valná většina důchodců). Zatímco tvrdá pravice všemožným způsobem privileguje všechny kategorie soukromých podnikatelů, tedy nejenom velkokapitál, ale i střední a malý soukromý kapitál, a náklady na provoz zprivatizovaného minimalizovaného státu by nejraději všechny převedla na zaměstnance a sociálně slabé, minimalizovala pro všechny podnikatelské skupiny daně směrem k nule, tzv. středová softpravice různým způsobem a v různé míře strukturovaně preferuje zájmy zbylých skupin na úkor zbývajících skupin soukromého kapitálu – středních a malých podnikatelů.
Křesťanské strany tradičně podporují zájmy zemědělců a vesnice (za první republiky totéž činili tzv. agrárníci), tzv. sociální demokraté tradičně občasně podporují zájmy zaměstnanců. Lavírování se zájmy zbylých skupin a lovení hlasů mezi nimi, občasné jednorázové přilepšení, či symbolické zvednutí příjmů anebo valorizace příjmů v období před volbami jsou kořením předvolebního boje a opticky vytváří „zásadní“ rozdíly mezi pravicovými stranami. Přitom ve skutečnosti volby v kapitalismu nic podstatného nemohou změnit, protože všechny systémové strany drží pod krkem velkokapitál, který v tomto systému skrytě vládne. Nejlepším důkazem správnosti takto koncipovaného politického dělení je přístup všech systémových (rozuměj pravicových) stran k zájmům velkokapitálu vyjádřeným například v možnosti daňových „optimalizací“ pro tento segment společnosti, v přístupu k imperiálním válkám o suroviny a moc nadnárodních uskupení, v přístupu k vývozu práce do pracovních otrokáren a dovozu konkurenčních gastarbeitrů, v přístupu k zinscenovaným politickým převratům v jiných zemích v zájmu nadnárodního kapitálu, v politické spolupráci a podpoře oligarchů a oligarchických systémů, fašistických diktatur…
Tím se také vysvětluje opakovaná podpora ČSSD americkým občanům kandidujícím v českých prezidentských volbách a opakovaný příklon této strany při rozhodování o klíčových otázkách na stranu velkokapitálu (podpora mobilizace občanů ze strany sociálních demokratů do 1. světové války, podpora fašistického převratu na Ukrajině, podpora fotovoltaického tunelu, podpora církevních „restitucí“, podpora privatizace finančního sektoru, podpora vstupu do NATO…)
Sociální demokracii ve skutečnosti nejde ani o společnou věc proletariátu (nejsou to marxisté v pravém smyslu toho slova). ČSSD při podpoře imperiálních tažení Západu nezajímá osud desítek milionů civilistů vystavených bezuzdnému násilí jinak by ty války nemohla nikdy podporovat. Rovněž tak je nezajímá osud civilistů na Donbasu vystavených řádění fašistické zvůle, nezajímá ji zbídačování vlastního obyvatelstva – nemohla by totiž podporovat dovozy gastarbeitrů z cizích zemí (nyní např. z Ukrajiny).
V závěru bych se lehce přistavil u několika souvisejících témat.
1/ Národ a migrace. Obecně lze národ chápat jako pospolitost lidí definovanou sdílením společného území, jazyka, kulturních a morálních hodnot, historie, zvyklostí, tradic a pod.. V současné době vidíme ohromný vzrůst národovectví u části tvrdé – rozuměj konzervativní pravice. Jiná část tvrdé pravice je liberálnější (v ČR TOP09) a spolu se soft pravicí (mezi kterou patří i ČSSD) podporuje migraci a tím dezintegrační tendence v národě. Konzervativní pravice se sice zaštiťuje a zaklíná „v hodině dvanácté“ národem ale ve skutečnosti je svým celkovým zaměřením stejně protinárodní jako soft liberální pravice. Individualistický princip prosazovaný tvrdou pravicí bortí na různý způsob národní pospolitost. Dovoz služebnictva z kolonií, dovozy gastarbeitrů z cizích zemí, s cizím jazykem, kulturou, hodnotami, náboženstvím, odstraňování státních hranic a globalizace v zájmu neomezeného pohybu kapitálu, osob a zboží v minulosti i současná migrační invaze mají jedno společné. Stírají národní identitu, rozbíjí národní pospolitost a nahrazují je jakousi hodnotově, morálně, kulturně, jazykově indiferentní a rozbředlou směsicí. Z dlouhodobého hlediska jsou individualistická atomizace a působení konzervativní pravice pro národ a jeho perspektivy stejně zhoubné jako liberálně pojatá migrační záplava odstartovaná loutkami velkokapitálu v politice, neziskovém sektoru, válkami, politikou zbídačování a vysávání kolonií ve prospěch velkokapitálu a oligarchie.
2/ Fašismus. Tato politická forma je vždy spojená se systémovými stranami, t.j. s pravicí a úzce svázaná s velkokapitálem. Jiří Dimitrov obviněn nacisty 3. říše ze zapálení Říšského sněmu definoval fašismus jako „otevřenou diktaturu nejreakčnějších sil kapitálu“. Pravdivost této definice lze doložit četnými argumenty, například že za nástupem a stabilizací fašistické diktatury stojí vždycky špičky velkokapitálu. V Německu podporovaly nástup Hitlera k moci američtí, britští a němečtí finančníci, americké a německé korporace, ruská emigrantská šlechta, Liberální strana Německa a katolická strana Zentrum sdružené v Harzbuské frontě, ve Španělsku podporovalo režim generála Franca hitlerovské Německo, vnitřní španělská aristokracie, katolická církev. Sovětský svaz a dělnické strany v opozici k fašismu posílaly do Španělska interbrigadisty. V Chile americký nadnárodní kapitál podporoval spolu s místními pozemkovými miliardáři a národním velkokapitálem nástup Pinocheta k moci a svržení demokratické vlády, na Ukrajině podporoval Západ v zájmu nadnárodních firem násilné převzetí moci fašistickou vládou v čele s místní oligarchií, před druhou světovou válkou západní evropské mocnosti podporovaly politikou ústupků nástup Hitlera k moci, upevňování fašistické diktatury v Německu a územní expanzi 3. říše… Proč tomu tak je? Osobně si to vysvětluji tím, že fašistická diktatura je vždy krajní politickou formou, kterou využívá velkokapitál v době krize, kdy hrozí v zemi sociální revoluce a velkokapitál již tradičním parlamentním způsobem není schopen uchovat svoji moc. Tehdy v zájmu zachování stávajícího vlastnického statu quo podpoří nástup jakéhokoliv diktátora, který tento majetkový status quo (základ politické moci) uchová. Je pouze otázkou času, kdy se systém stabilizuje, fašistická loutka i s jejím režimem je skrytě vládnoucí silou postupně odstavena od moci (mouřenín splnil úkol, mouřenín může jít) a hra na parlamentní demokracii, ve které je voličům bulíkováno, že mají ve svých rukou veškerou moc a o všem rozhodují, může zdárně pokračovat dál.
