Břetislav OlšerKdysi jsme s partou ogarů na Valašsku psali na silnici vápnem: „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil,“; dnes už jsem v obraze, tak podvedený volám: “Na co je nám zločinecké NATO?”
Nenáviděl jsem komunisty, jak jen vyplašený valašský ogar posedlý pravdou a spravedlností může nenávidět někoho, kdo mu ublížil. Svůj 21. srpen jsem prožil v tehdejším Gottwaldově, kde jsem vášnivě rozmlouval se sovětskými vojáky, abych jim vysvětlil, že se spletli, poněvadž u nás žádná kontrarevoluce nebyla a není.
Jeden voják před hotelem Moskva se rozčílil, když jsem ho v „ajfru“ nazval fašistou a okupantem, skočil do tanku, vytáhl kalašnikova a hnal se po mně se slovy, že kdyby byl okupant a fašista, tak že by mě dávno zastřelí. Dav se rozprskl, abych jako cíl zůstal sám a zarachotila dávka, naštěstí jen do vzduchu. Neohlížel jsem se a rádoby důstojně odcházel, ale za prvním domem jsem po valašsku „vzal nohy na ramena“…
Kdopak asi poslal těmto americkým vojenským vozidlům zvací Bilakovský dopis..?
Mám ten rok 1968 a jeho srpen navždy v paměti… Byl to pro mě tenkrát šok; cizí ozbrojení vojáci na tancích v mé vlasti. Chodil jsem pak s partou ogarů v naší valašské vesnici a na silnici jsme vápnem psali nápisy: „Běž domů, Ivane!“ nebo „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil…“ Měl jsem na to nárok; jako jedinému ze vsi mně komunisté vyhodili tátu coby učitele ze školy, jelikož chodil do kostela a nechtěl něco podepsat a někam vstoupit… Také proto jsem nikdy nebyl ani v žádné politické straně… Později jsem se ale podíval kolem sebe důkladněji a pochopil, že jsem byl bloud a ruští vojáci byli proti těm jiným na jiných místech ve světě jen procházkou růžovým sadem; zkrátka vyjevenými nešťastníci, co pořádně ani nevěděli, kde jsou a proč…
Ano, šedesátá léta byla u nás známá mimořádnou uvolněností politické atmosféry, což bylo ve společnosti bráno s nadšením jako příliv tzv. západní svobody, o hemžení rozličných signatářů všeho možného i nemožného ani nemluvě, včetně disidentů, které později tehdejší ministr vnitra Sacher prozíravě vymazal ze seznamů StB. A těch agentů CIA v Praze, co si o nich štěbetali už i vrabci na všech jejích střechách Hradčan a Letné, nešlo však o ty pražské pamětihodnosti, nýbrž o vojenské letiště a Letnou, resp. sídliště postavené pro sovětské letce v severočeské Mimoni. Nejdřív je obývali Češi, po osmašedesátém Sověti. Pro jejich děti tady ministerstvo vnitra ČSSR v roce 1972 postavilo gymnázium, které zdobilo písmeno „G“, kdysi označovalo Gagarinovu školu.
Vitalij Kličko ji navštěvoval od devíti do čtrnácti, o pět let mladší Vladimir sem chodil tři roky. Až do léta 1985, kdy armáda jejich otce Vladimira Rodionoviče Klička odvelela jinam. Vitalij rád vypráví o svém šťastném dětství děcka sovětského okupanta v lesích kolem Mimoně, kde hráli „hru s hliněnými kuličkami do důlku“ a jezdili do exotické Prahy. Zapomněli? Po vzoru boxerů Kličků se dnes již celý Kyjev proměnil v jeden velký ring zvaný Majdan, plný rowdies, co používají hlavně rány pod pás, rány na zátylek a vše, co je ne fair, a o čem právě nynější starosta Kyjeva Vitalij Kličko moc dobře ví.
Omluvili se bratři Kličkové za svého otce Vladimira Rodionoviče Klička, který byl sovětský okupant Československa v letech1968 až 1980; sotva se vrátil z kazašské stepi, musel do Mimoně. Otec bratrů Kličků byl totiž pilotem sovětské okupační armády. Jako věrný člen Komunistické strany Sovětského svazu a příslušník KGB putoval dle příkazu své KSSS od posádky k posádce, kam bylo zapotřebí. Proto se jeden syn narodil v Bělorusku, druhý v Kyrgyzstánu.
Poslanci DUMY nyní chtějí, aby se na účastníky operace Dunaj-68 bylo pohlíženo stejně jako na sovětské vojáky bojující ve Velké vlastenecké válce, v Afghánistánu, Sýrii či jiných krvavých konfliktech. Projekt zákona, který by jim zaručoval nejen úctu veřejnosti jako k obráncům vlasti, byť daleko za jejími hranicemi, ale hlavně řadu finančních výhod včetně zvýšené penze a vydatných příspěvků na bydlení i komunální služby. Měli se zasloužit o odvrácení převratu v Československu, za to, že „Projevili statečnost a pevnost“… 200 let terorismu USA
Tak si položme relevantní otázku, proč by neměli být válečnými veteráni sovětští vojáci z tehdejšího ČSSR, když jimi mohou být jejich kolegové, kteří se zúčastnili stovek invazí, anexí, státních převratů a válek po celém světě? A je zde i jiný dotaz: kolik tito vojáci v Československu vypustili z bombardérů bomb a jedovaných defoliantů, tak jak o učinili vojáci US Army ve Vietnamu, kde bojovali proti hydře komunismu, aby tento zločinný režim zničili?
Pak jsem procestoval jako novinář celý svět, od USA, přes Izrael, Čínu a Tibet, až po Vietnam, než jsem pochopil, že jen neznalost věcí pozemských ze mě učinila naivního jelimánka a pomýleného pacifistu, co se brzy změnil v realistu v té šílené lidské komedii. Kolik bylo již ve světě tragických 21. srpnů? Kolik jsme zaznamenali “globálních trestů za neposlušnost“…? Možná to stojí za kratší úvahu. Navíc, když na rozdíl od USA nemají Rusové své vojáky a vojenské poradce ve více než 150 zemích světa… A ke všemu; tenkrát v osmašedesátém to byl Sovětský svaz, šéfoval mu Brežněv a Putinovi bylo šestnáct… Tak si jen namátkou připomeňme, kde všude se už odehrály mnohem horší a zákeřnější útoky, než jaký zažilo i Československo před čtyřiceti osmi roky… NDR v 80. letech
Byly to USA, jež odstartovaly předlouhou šňůru tisíců anexí, invazí, válek a násilných převratů „úspěšnou premiérou“ v Guatemale v roce 1954 svržením legitimně zvolené vlády. Následovaly další puče v latinskoamerickém regionu za podpory a často přímé účasti regionálního Kmotra – USA: Brazílie 1964, Dominikánská republika 1965, Bolívie 1971, Uruguay 1973, Chile 1973, Peru 1975, Argentina 1975, Nikaragua (osmdesátá léta), Salvador (1980 až 1992), Grenada 1983, Panama 1989. Většinou nešlo o čajové dýchánky, ale o opravdové katastrofy, kdy v některých případech země prakticky lehla popelem…
Správná volba…
Britský časopis o vietnamsko-americké válce „War“ v jednom ze svých vydání uvedl: „Dne 30. července 1964 provedlo malé jihovietnamské komando akci, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž severovietnamského pobřeží. V oblasti, údajně stále v mezinárodních vodách, se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox, který 2. srpna napadl při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jednou kulometnou střelou.
O dva dny později se Maddox společně s spolu s dalším torpédoborcem Turner C. Joy dostal za tmy do silné bouře. Posádky ze signálů radarů vyhodnotily, že lodě byly opět napadeny. Zahájily proto dvouhodinovou palbu na radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Šlo však prý pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru…“ Událost byla záměrně připravena s cílem ospravedlnit vstup USA do války. Po druhém incidentu schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu, která Johnsona opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“. Teatrálně za tím účelem vystoupil v televizi s projevem k národu.
Po deseti letech války zbylo na bojištích Indočíny přes tři miliony mrtvých Vietnamců, Laosanů a Kambodžanů, plus 59 tisíc vojáků US Army. K tomu největší novodobá ekologická katastrofa, způsobená 72 miliony litrů defoliantů. A z původního komunistického severu byl po protikomunistické desetileté válce komunistický celý Vietnam a tak je tomu podnes…http://cs.wikipedia.org/wiki/Incident_v_Tonkinsk%C3%A9m_z%C3%A1livu…
V poledne 21. dubna 1982 zaútočili Britové s celou eskadrou, třemi stovkami špičkově vycvičených mužů a vzdušnou podporou vrtulníků Wessex, Lynx a Wasp z lodi Endurance na ostrovy Falklandy u pobřeží Argentiny. Její obyvatelé se pokusili po vzoru tichomořského Východního Timoru, který se snažil vymanit z koloniální nadvlády Portugalska, učinit totéž s britskou kolonií, jež byla vzdálená od Velké Británie na deset tisíc kilometrů. Pokus to byl marný. Britové si své neokoloniální panství uhájili za cenu tisíců argentinských obětí na životech, přestože Falklanďané se v referendu přiklonili k britské nadvládě…
Kdo si rád hraje na profesionální vojáčky, ten má agrese v krvi. Není se co divit, Spojené státy ve své pohnuté historii už vedly stovky invazí a válek, uskutečnily desítky státních převratů a agresivních anexí. Třeba na Grenadě, kde měly své záměry už od jara 1983, které vyvrcholily 25. října 1983, kdy po krátkém boji obsadila armáda USA malý ostrov u za spolupráce některých okolních zemí. USA invazi oficiálně zdůvodnily ochranou 800 amerických studentů na místní univerzitě.
Pod námi je Afghánistán, Hindúkuš – nedobytné království Talibánu a Al-Kájdy odkud zřejmě ze své amricko-afghánské pevnosti Tora Bora poslal bin Ládin zvací dopis pro CIA… Snímek Břetislav Olšer
Převrat ukončila po necelých dvou týdnech invaze americké armády, kterou nařídil tehdejší prezident Ronald Reagan s odůvodněním, že komunistická Kuba připravuje okupaci ostrova. Invazi podpořily i další země regionu, například Jamajka, Barbados, Sv. Lucie, Antigua, Dominika a Sv. Vincenc. Při invazi zahynulo 71 Grenaďanů (většinou civilistů), 18 amerických vojáků a 27 kubánských dělníků. Ráno 25. října jednotky USA vpadly na ostrov, vyhnaly vládu a převzaly nad zemí plnou “dočasnou” kontrolu…
Dne 20. prosince 1989 napadla Panamu US Army s 27 000 vojáky jako pomstu za smrt amerického vojáka, který byl zastřelen, když se v noci vracel z baru. Rozkazem prezidenta USA G. Bushe začala vojenská operace z 19. na 20.12.1989. Vojenské letadla USA bombardovala 27 cílů, mezi nimi i Noriegovo velitelství El Chorillo, oblast San Miguelito a část města Colon. Během prvních hodin invaze spadlo na hlavní město Panama City přes čtyři sta bomb…
Dne 29. února 2004 byl opozičními silami, s podporou sboru americké armády o síle 3600 mužů USA, svržen na Haiti populární prezident Jean-Bertrand Aristide a unesen do Afriky. V hlavním městě země Port-au-Prince a jeho blízkém okolí bylo zabito na osm tisíc osob. Na 35.000 žen bylo v této oblasti znásilněno. Více než polovinu obětí tvořily dívky a ženy mladší 18 let…
Dne 24. března 2004 začaly nálety USA a NATO a bombardování Srbska… Jak napsal Prof. Rajko Doleček: “Je na čase, aby se pro agresi proti SRJ dostalo NATO před mezinárodní soud…”
Kolik mají USA ve svých archivech „zvacích Bilakovských dopisů“ ze zemí, které okupovaly a vedly s nimi války v rámci pokryteckého tvrzení o míru, demokracii a svobodě…? Současný ruský prezident Putin již v roce 2006 na tiskové konferenci sice za 21. srpen 1968 odmítl právní odpovědnost nástupnické Ruské federace za činy SSSR, ale přiznal otevřeně určitou mravní odpovědnost Ruska. Kolikpak bylo tiskovek, na nichž prezidenti Spojených států otevřeně přiznali mravní odpovědnost za stovky svých okupací a vylhaných válek…?
Inu, výše citovaná fakta a nic než fakta jsou především ze Zprávy Kongresu USA deníku The Guardian, třetího nejseriosnějšího deníku ve Velké Británii, a německého listu Die Welt… Prostě, každý z nás už někdy globálně zažil ten svůj tragický jedenadvacátý srpen osmašedesátého, avšak ten československý byl též vážným varováním před spiknutím CIA a českých disidentů, které vyvrcholilo sametovým komplotem na Národní třídě 17. listopadu 1989…
„Třesu se někdy o svou vlast, když pomyslím na to, že Bůh je spravedlivý.“ – Thomas Jefferson
