Rostislav Iščenko
31. 8. 2016 zdroj
V pondělí jsme se dozvěděli, že z tajné věznice Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU) bylo propuštěno 13 vězňů. O něco dříve si německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier všiml, že Minské dohody nejsou plněny. Ve stejné době se v Německu začali starat o problematiku civilní obrany a poprvé za posledních třicet let byly pro obyvatelstvo vydány pokyny pro přežití v mimořádné situaci. A v Rusku v rámci náhlé prověrky bojové připravenosti najednou ve třech vojenských okruzích, které přikrývají západní směr, bylo propracováváno převedení průmyslu a správních struktur na válečné koleje.
Za jiných podmínek by každá z těchto netriviálních událostí vyvolala samostatnou senzaci. Ale podívejme se na ně v komplexu.
Zapomněli na Minské dohody
Steinmeier prohlásil, že Minské dohody nejsou plněny. Připomeňme si, že 4.-5. září se má v Hangzhou, v rámci summitu skupiny dvaceti (G20), konat setkání useknutého normandského formátu, během něhož budou ruský a francouzský prezident a také německá spolková kancléřka diskutovat o osudu Ukrajiny. Bez účasti zástupců samotné Ukrajině.
Ukrajinský prezident Petr Porošenko se stále ještě snaží vrátit čas, dovolat se Vladimíru Putinovi, uprosit západní kolegy, aby se za něj postavili a nevyháněli ho z normandské čtyřky, která se vlastně změnila na trojku. Nicméně skutečnost, že se do normandského formátu snažilo vmáčknout Polsko (v podobě člena Weimarského trojúhelníku), svědčí o tom, že Porošenko prakticky nemá žádné šance. V opačném případě by se Poláci nepokusili nahradit chybějící Ukrajinu.
Proto je prohlášení Steinmeiera poselstvím pro Rusko a svědčí o tom, že Berlín zaujal vyjednávací pozici. Německo bude bojovat za zachování minského procesu. To je obtížný a nevděčný úkol.
Za dva roky (bez čtyř měsíců), které uplynuly od podepsání Minsku II, si Kreml nejednou odepřel to potěšení, aby upozornil francouzsko-německé “přátele a partnery” na odporně páchnoucích těžkopádné manévrování Kyjeva, snažícího se číst ne to, co je psáno, ale požadujícího provést to, na čem se nikdo nedomlouval. Avšak po provokaci na Krymu dala Moskva jasně najevo, že “Minsk” už vlastně nepotřebuje.
Paříž a Berlín mohou sebevíc uvažovat o možnosti postupného zrušení sankcí a přímo to dávat do souvislosti s prováděním Minských dohod, které má neznámo proč zajistit Rusko. Rusko to už ale ani moc nechce. Protisankční lobby, dost silná v roce 2014, za dva roky hodně couvla. Ba co víc, mnoho drobných a středních podnikatelů, kteří se vrhli do nahrazování dovozu, zejména v zemědělství, neskrývá naděje, že sankce, protisankce a substituce dovozu zůstanou navždy.
To znamená, že ve společnosti a v politickém prostoru Ruska se zformovala silná lobby, zaměřená na zpřísnění vyjednávací pozice.
A ostatně pro nikoho není žádným tajemstvím, že jediné dvě pozice v západních sankcích, jejichž odstranění může být pro nás opravdu zajímavým – blokování přístupu na mezinárodní finanční trhy a k moderním technologiím, nelze zrušit pouze rozhodnutím EU. Dokud budou platit sankce USA, žádná evropská banka, žádná významná společnost se neodváží jít na rozsáhlou spolupráci s Ruskem, protože v tom případě se budou sankce USA automaticky vztahovat i na ně.
Ve skutečnosti nemá EU v ukrajinské krizi na ruskou politiku žádný vliv.Všechno, co nám může nabídnout, buď již máme, nebo to již nepotřebujeme.
Osvobození jako gesto zoufalství
Další důležitou událostí bylo osvobození třinácti vězňů z tajných věznic SBU. Toto rozhodnutí nemohlo být provedeno bez účasti Porošenka. Kromě toho mohlo být v ukrajinských podmínkách toto rozhodnutí protlačeno pouze prostřednictvím týchž západních “přátel a partnerů”. Samotný Porošenko by k tomu neměl ani dostatečnou autoritu, ani dost odvahy.
Tah je to průhledný. A také přímý náznak Rusku: “Podívejte se, Porošenko udělal odvážný krok. Je třeba mu vyjít vstříct. Je třeba jej podpořit. Je třeba mu alespoň v něčem ustoupit, aby se posílila jeho pozice v zemi.” No, a tak dále. Tuto písničku zpívají naši partneři v kontaktní skupině v Minsku již druhý rok.
Avšak propuštění vězni – to není pouze politický tah. Je to také gesto zoufalství. Vždyť jejich propuštěním na svobodu ukrajinské vedení de facto přiznává, že tajné věznice SBU existují.
Znamená to, že minimálně celá vertikála zvláštních služeb, od operativců, kteří prováděli nezákonná zatýkání a umísťovali lidi do tajných věznic, personálu těchto věznic až po nejvyšší vedení SBU, se dopustila trestných činů. Konkrétně, zločinů proti lidskosti, jejichž stíhání není omezeno ani v čase, ani územně.
Navíc, pokud se Porošenko může vymluvit na skutečnost, že on osobně “nevěděl”, že SBU jej “dezinformovala”, pak američtí “poradci” a tajemník ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Alexandr Turčinov se automaticky stávají spolupachateli zločinu.
Je nepravděpodobné, že by všichni tito vlivní lidé souhlasili jenom tak, bez odporu s výměnou vládních křesel za lavici obžalovaných pouze proto, že na smrt vyděšený Porošenko se snaží zopakovat cestu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a zachránit se za zády Kremlu před svými vnitřními problémy.
Ale rozdíl mezi tureckým vůdcem a ukrajinským uzurpátorem nespočívá jen v osobních vlastnostech. Erdogan se opírá o podporu velké části turecké společnosti. Zatímco Porošenka nenávidí na Ukrajině všichni. Takže Moskva nemá důvod špinit se, aby ho zachránila před zaslouženým osudem. Porošenko není dokonce ani Janukovyč, a ani Rostov není nafukovací.
Takže gesto zoufalství, vyjádřené osvobozením třinácti vězňů tajných věznic, je stejně neúčinné, jako Steinmeierovo volání po plnění dohody, která byla od začátku podepisována pouze k získání času.
Převrat a/nebo válka?
Minské dohody nebyly považovány za základ pro mír, ale za příměří, během něhož je třeba se připravit na budoucí válku.
Porošenkův pád, jehož nevyhnutelnost je fakticky uznána na mezinárodní úrovni (kdyby nebyl politickou mrtvolou, nehnali by ho z normandské čtyřky), nevyhnutelně zahájí chaotickou občanskou válku nacistických gangů na zbytcích Ukrajiny za možnost strávit ještě alespoň den okrádáním a zabíjením těch spoluobčanů, kteří nestihli utéci. Ale trychtýř ukrajinského chaosu hrozí, že do konfrontace budou neřízeně vtahováni kyjevští sousedé, z nichž každý má své vlastní zájmy na území, jež bylo ještě nedávno ukrajinským státem.
To je také každému jasné. A je to důvod, proč se téměř současně v Německu začali starat o problematiku civilní obrany a proč byly po prvé za posledních třicet let pro obyvatelstvo vydány pokyny pro přežití v mimořádné situaci. A v Rusku, v rámci náhlé prověrky bojové připravenosti najednou ve třech vojenských okruzích, které přikrývají západní směr, bylo propracováváno převedení průmyslu a správních struktur na válečné koleje. Také po prvé za třicet let.
Takové cvičení neznamená projet/proletět polovinu země a pak si na polygonu zastřílet. Propracovávání mobilizační připravenosti civilních struktur není žádnou levnou záležitostí a vytrhuje z každodenního života miliony lidí. Bez zvláštní nezbytnosti je snaha tak nákladné akce neuskutečňovat.
Holt, do října, na který byl “stanoven” ukrajinskými politiky a experty v Kyjevě převrat, zbývá celý měsíc, ale vše je již připraveno a všichni jsou již připraveni.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
