Jiří Baťa
19. 9. 2016
Profesora Koháka jsem si vždy vážil jako rozumného, korektního vzdělaného muže. Ostatně jeho jméno bylo veřejností vždy přijímáno s uznáním jako člověka moudrého a života znalého. Avšak po přečtení rozhovoru, který pan profesor poskytl Deníku Referendum, zde, mi údivem spadla brada. Názory v rozhovoru uvedené bych spíše přičítal nějakému studentovi středního odborného učiliště. Proč mi spadla brada?
Tak především z názoru, že „nás naši sousedé byli ochotni po celé naše dějiny přijímat s otevřenou náručí, počínaje Prusy v 17. století. Jsme mnoho, mnoho dlužní svým sousedům i dalším lidem, kteří nás přijímali. A konečně máme příležitost něco splatit“, říká uvědoměle profesor Kohák. Nevím, zda pan profesor akceptuje skutečnost, že jsme se posunuli o nějakých pár desítek let vpřed od doby, kdy jsme podle něho byli přijímání, např. Prusy v 17. století. Žijeme v 21. století a pan profesor se nezdráhá současnost srovnávat se 17. stoletím! Ale i kdyby byly jeho svérázné příklady relevantní, jsme snad na věky věků někomu zavázání vděčností, povinností oplácet stejným, nebo dokonce se řiťolezecky angažovat? Co bychom asi měli splácet imigrantům ze Sýrie, Afghánistánu, Lybie, Albánii a dalším státům, když s nimi nemáme nic společného? Notabene, máme-li už k někomu nějaké dluhy, jak o něm hovoří pan profesor, tak ty rovněž nesplácíme, resp. ani se o nich nemluví, ale těm, co nedlužíme nic, máme formálně „cosi zcela nekonkrétního“ na úkor vlastních životů, splácet?
Jen pro připomenutí. Německo jak víme, způsobilo ve II. světové válce nevyčíslitelné škody a ztráty na lidských životech. Je snad postrádavším státům a lidem něčím povinováno splácet tyto lidské a morální škody? Ano, je. A činí tak? Samozřejmě že ne. Německo ani nesplácí materiální škody, které jako poražené bylo a je povinno zaplatit jako reparace, jak vyplývá z dosud platné Pařížské reparační úmluvy, jejíž signatářem byla i Československá republika. Nemyslím si tedy, že pan profesor Kohák udeřil správně hřebík na hlavičku.
Podobně problematický, neřku-li nepřijatelný je jeho názor, že „přicházející uprchlíci jsou úplně stejní lidé jako jsme byli my, když jsme byli uprchlíky. Jsou to lidé v nouzi, chtějí v míru žít a pracovat, tak jako jsme to chtěli my. A potřebují pomoct“. Poněkud nepatřičný příměr, nicméně k obecnému názoru, že jde o muslimy, kteří nejsou součástí naší kultury, dodává: „To jsou – s prominutím – takové blbosti! Mně jako evangelíkovi se katolíci vždycky jevili také jako úplně jiná kultura. A co se tu jen dělo za rekatolizace…“. Pan profesor má jasno, jsou to blbosti! Že jsou mezi nimi i radikálové, teroristé a z velké části jde o ekonomické běžence jej nezajímá. Taky proč, když jsou to lidé jako my. Jen s jinou kulturou života, tradicemi a zvyky, které my nejsme ochotni ve své zemi akceptovat.
Pozoruhodná je shoda názoru s některými dalšími přívrženci přijímání uprchlíků, např. K. Schwarzenberga, že jsme „strašpytlové“, že „nemáme důvěru v sílu vlastní tradice, a náš strach je obrazem naší vlastní slabosti. Ztratili jsme sebevědomí, které jsme vždy měli, a tak máme strach“. Máme tomu rozumět tak, že „my“ Češi jako národ, potažmo občané jsme „strašpytlové“ a ti, co horlí pro přijímání uprchlíků jsou v obraze, nebojácní a smělí vzdorovat názorům lidí-strašpytlů?
Zmínil jsem rovněž, že považuji pana profesora Koháka za vzdělaného a moudrého člověka. Pak ovšem nechápu jeho naprostý nedostatek informací ne o muslimech jako takových o kterých říká, že jsou úplně stejní lidé jako jsme my, ale o „islámu“. Ten islám, který není jen náboženstvím, ale pro mnohé radikální „islamisty-teroristy“ bojem a krvežíznivou politikou, se kterou chtějí pokořit národy Evropy. Prvky islámu jako šaría či Korán pak zneužívají v boji proti „nelidem“ , kteří nevyznávají či neuznávají Alláha. Nebo snad pan profesor žije v nadoblačnu, kde se mu nedostanou slechu či vidu skutečnosti, které páchají islamští teroristé na Evropanech? Neslyšel a neviděl události ve Francii, Belgii, Švédsku, Německu? Pokud pan profesor Kohák žije v onom nadoblačnu, měl by urychleně sestoupit a vkročit do reality, která by mu snad (bez záruky) dostatečně věrohodně vykreslila imigrantskou realitu ve zcela jiném světle a jiných barvách.
Neméně irelevantní je také jeho úlet v názoru, že také souhlasí s návrhem Evropské unie rozdělovat uprchlíky početními kvótami. „Jak jinak byste to chtěli rozdělovat? Princip dobrovolnosti je nesmysl. To by skončilo tak, že by si Češi vzali dva lidi česko-arabského původu. Naše vůle není dobrá. Kvóty jsou nutnost“, dodal. Z čeho vychází pan profesor, že bychom měli, potažmo museli, imigranty rozdělovat, notabene na základě nějakých kvót? Pana profesora vůbec nezajímají příčiny, důvody a původce těchto událostí, vůbec nehledá jejich řešení, jeho poněkud (ne)intelektuální názor je, že by naše republika měla přijmout pokud možno co nejvíce uprchlíků. Nu což, vůle pana profesora je jiná, lidská, chápající, solidární. K tomu lze jen dodat, resp. dát panu profesorovi doporučení, aby tedy šel osobně příkladem a vzal si k sobě k opečovávání nějakou početnou rodinu, vyznávající islám. Tím, že je přijme, prokáže nejen zmiňovanou solidaritu, ale také bude splácet jím zmíněný historický dluh a ukáže příkladné jednání těm škarohlídům či strašpytlům, kteří mají o muslimech tak špatné, nesolidární mínění.
