Naprosté fiasko americké zahraniční politiky. Jak dlouho to lidé ještě dovolí?

Avatar
Původní autoři

Daniel Davis
4. 10. 2016
Zajímalo by mě, jak dlouho bude americký lid mlčky snášet neustálé nezdary americké zahraniční politiky, a to jak v teorii, tak i v praxi. Důkazy, které demonstrují naše absolutní selhání, tají dech – natolik jsou citelné svým rozsahem a závažností. Chceme-li zajistit národní bezpečnost a hospodářskou prosperitu USA, jsou nezbytné změny.


Nedávné titulky v médiích ukázaly podstatu neúspěchu. 15 let po invazi do Afghánistánu Úřad zvláštního generálního inspektora pro obnovu Afghánistánu (SIGAR) oznámil, že “korupce podkopávala americkou misi od samého zahájení operace Nezničitelná svoboda: Domníváme se, že neschopnost efektivně realizovat program v lepším případě znamená, že úsilí USA o obnovu bude i nadále oslabeno korupcí, v horším případě naprosto ztroskotá.”

Tento měsíc zpráva, připravená parlamentem Velké Británie, ukázala, že výsledkem západní intervence v Libyi se stal “politický a ekonomický kolaps, zhoršení konfliktů mezi kmeny a mezi skupinami, migrační a humanitární krize, četné případy porušování lidských práv a šíření zbraní Kaddáfího režimu po celém region a také posílení DAEŠ*”.

Bombardování a údery, prováděné bezpilotními letouny, si vyžádaly životy tisíců civilistů, pracovníků humanitárních organizací, hostů na svatbách a dokonce vojáků ze zemí, s nimiž nejsme ve válce. Tyto chyby, které se stokrát za posledních 15 let opakovaly, vyvolávají více nepřátelství a nenávisti vůči USA než kterýkoliv jiný jednotlivý incident. Ať byly taktické výhody těchto útoků jakékoliv, ze strategického hlediska přinášejí jejich důsledky pouze škodu .

V důsledku použití vojenské síly od roku 2001 se stalo toto:

1) z regionálního hlediska celistvý Irák, vyvažující Írán, se změnil na továrnu na výrobu teroristů…;

2) Afghánistán se stal ze země, kde dvě strany bojovaly v občanské válce v rámci svých hranic, nefunkčním státem, který přitahuje teroristy;

3) Libye, která se střetla s vnitřními nepokoji, ale neohrožovala své sousedy a neposkytovala útočiště teroristům, se proměnila v hroznou katastrofu s nekonečnou občanskou válkou a africkou platformou DAEŠ, úrodnou půdou pro vychovávání teroristů;

4) přispělo se k rozšíření skupiny “značky” Al-Káida, jež dala vzniknout novému kmenu, když skupina DAEŠ vyplnila vakuum vzniklé v Iráku po naší invazi, od té doby teroristické hrozby prudce vzrostly po celém světě.

5) angažovali jsme se ve válkách, vedených jinými zeměmi v Pákistánu, Jemenu, Somálsku a dalších zemích v Africe, výsledkem čehož je pouze posílení teroristické hrozby a zhoršení situace civilního obyvatelstva.

Pokračující selhání tohoto druhu zabíjejí každý rok nezjistitelný počet nevinných lidí, zesilují a podporují nenávist mnohých vůči Americe a také vedou k oslabení naší národní bezpečnosti. Ale tato vojenská selhání mají ještě další aspekt, méně viditelný, ale o nic méně nebezpečný.

Nekonečná válka podkopává bojeschopnost ozbrojených sil. Nepřetržité používání amerického letectva při různých leteckých úderech, bombardování a vzdušných strategických mostech nyní probíhá mnohem častěji než před 15 lety, před 11. zářím 2001. Ve výsledku se prudce snižuje doba životnosti letadel, znesnadňuje se jejich údržba a také jsou vyčerpávány zásoby bomb a raket.

Americká armáda a námořní pěchota najezdily na tancích a obrněných vozidlech při svých operacích tisíce a tisíců kilometrů a spotřebovaly obrovské množství munice. Cena oprav a nahrazování starých vozidel dosahuje horentní sumy. Armáda drasticky zkrátila životnost tanků, stejně jako v případě vzdušných sil a letadel. Ale vojenské operace jsou nákladné nejen v souvislosti s vojenskou technikou. Jsou také uskutečňovány díky výcviku a školení mužstva k běžným, tradičním bojům.

To by mělo vyvolávat ty největší obavy. Armáda uznala existenci tohoto problému a opožděně začala přesměrovávat část zdrojů na organizování cvičení a procvičování scénářů tradičních bojů ve velkém rozsahu. Ale obnovení bojeschopnosti armády na úroveň, která předcházela operaci Pouštní bouře nebo dokonce operaci Irácká svoboda v roce 2003, bude vyžadovat obrovské množství času.

Celé generace vojáků a velitelů na všech úrovních jsou školeny pouze pro případ omezených bojových akcí proti povstalcům (COIN).

Jako člověk, který se účastnil i rozsáhlých bitev s účastí obrněných vozidel i omezených operací proti povstalcům, musím říci, že připravit vojska k účinnému vedení tradičních bojů vyžaduje velmi mnoho času a úsilí.

Ani naše letectvo se neúčastnilo bojů proti modernímu letectvu, disponujícímu efektivními stíhačkami, bombardéry a dobrými prostředky protivzdušné obrany. Takové letecké bitvy jsou mnohanásobně složitější než údery na teroristy na zemi, které nejsou pro letadlo hrozbou.

Je třeba pochopit, že žádná povstalecká nebo teroristická skupina nepředstavuje hrozbu pro existenci USA. Ale porážka v tradičním střetu se silnou mocností by mohla zemi zničit.

Je smutné vidět, jak se Bílý dům, Kongres a ministerstvo obrany i nadále tvrdohlavě drží použití vojenské síly proti malým cílům. Terorismus, samozřejmě, představuje pro USA určité nebezpečí a my se musíme proti němu bránit. Ale posedlé používání velkých vojenských zdrojů proti těmto relativně malým hrozbám nejen nebylo s to snížit hrozby, ale dokonce napomohlo jejich zvýšení. Takže nezdravá soustředěnost na malé hrozby oslabila a nadále oslabuje naši schopnost čelit skutečnému ohrožení naší existence.

V případě, že si nová vláda neuvědomí, že naše vojenská síla slábne a nepodnikne kroky k jejímu obnovení, hrozí, že se naše slabost jednou projeví porážkou ve velkém vojenském střetnutí, které bychom měli lehce vyhrát. Vyšší sázku si nelze představit. Uzrála naléhavá potřeba změnit zahraniční politiku. Buď uděláme tuto změnu dle vlastní volby, nebo tak učiníme v důsledku katastrofické vojenské porážky. Doufám v to první.

Daniel Davis, vojenský expert a odborník v oblasti zahraniční politiky v Defense Priorities. Sloužil 21 let v americké armádě a odešel jako podplukovník. Čtyřikrát byl v konfliktních oblastech: v operaci Pouštní bouře v roce 1991, v Iráku v roce 2009 a dvakrát v Afghánistánu – v letech 2005 a 2011.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová