Jiří Jírovec
7. 10. 2016
I – Politická akce:
Dávno, dávno tomu, co se na mě pousmálo štěstí: Byl jsem od NĚJ při jedné akci vzdálen nejvýše dva metry. Komu z vás se to podařilo, přátelé?
Co na tom, že šlo o zlomek sekundy, po který se Havlova suita sunula směrem ke katedře Velké geologické posluchárny na Albertově.
Pak zazněla sobotkovština, tedy fráze, přesívané, jak okolnosti požadují. Bohuslav v té době ještě nebyl na světě, takže můj autentický dojem z té akce byl, že si obě strany odškrtly bod v programu a studentská stávka mohla pokračovat.
II – Charta 77
Chartu jsem dostal skoro okamžitě hned ze tří různých míst. Nepodepsal jsem, protože jsem ani s Havlem ani s již podepsanými bývalými komunisty nepociťoval jakoukoli sounáležitost. Nakonec se stejně ukázalo, že šlo o uzavřenou společnost, která mezi sebe nechtěla nýmandy a neměla zájem o masovost.
Jeden čas jsem pracoval v laboratoři s nízkokastním chartistou. Od něj se mi nepodařilo získat ani jeden dokument. Možná je ta nejvrchnější kasta nechtěla rozdávat zadarmo a raději je šířili přes Hlas Ameriky.
Reakce na Chartu 77 byla cimrmanovská. Nápad (dobýt Severní pól) byl rovněž přijat s nadšením, ale nikdo se nechtěl zúčastnit. Vlasta Chramostová si kdysi stěžovala, že byla ze zasloužilých umělců jediná, kdo podepsal.
III – Dopis mamince
Když jsem se dozvěděl, že byl Havel zvolen presidentem, napsal jsem mamince, že je štěstí, že Československo má takového presidenta. Od dění mě tehdy oddělovaly hory i doly, mezi nimi Atlantik a pomalost pošty. Postupem času jsem svůj názor měnil, v pravý opak.
IV – Zájem světa o Československo
Je pravda, že se Havel dostal do severoamerických mediích. Troufám si ale říct, že normálním lidem jeho projevy nic neříkaly. Jágr, to je jiná liga, tedy doslova, ale ani on neumístil Československo na mapu světa. Zeměpis tady nikoho nezajímá.
Havel se v podstatě stal mediálním šaškem, který metá kozelce podle scénáře. I v cirkusu se lze dočkat ovací ve stoje. Lze s úspěchem pochybovat o tom, že by to bylo kvůli myšlenkám, které šířil.
Když bylo třeba, ustoupil od svého přesvědčení. Například pokud jde o zbrojení a účast Československa ve vojenských paktech. Nakonec se stal se humanistou, podporujícím války. Nechal se koupit za pár čestných doktorátů, aby se tak řeklo.
Po jeho oslavovaném projevu v Kongresu, napsal Chomsky, že byl “trapně hloupý a morálně odpudivý jako kázání z nedělní školy.” (https://chomsky.info/19900301/)
V – Zásluha o vstup Československa do NATO
Havel rychle opustil původně dobrý nápad nevstupovat již do žádného vojenského paktu. Jeho loutkovodiči mu jistě vysvětlili, že by to nebylo dobré.
Kdyby byl Havel trval na svém, mohlo být Československo neutrální. To by byla bývala uznatelná zásluha. Jenže Havel se nikdy nenaučil skutečně odporovat těm mocným.
VI – Havel neznámý
Havlova skutečná podoba je málo známá. Je jako malba postupně překrytá kýčovitými barvami podle vkusu, té které doby. Bylo by třeba mnoha odvážných psychologů, abychom se dostali k podstatě jeho osobnosti.
Známe jen jeho mediální obraz: ostýchavý až vlastně nesmělý, po moci netoužící člověk, který je schopen oběti pro společnost a prosazení vlastních idejí.
Pochybnosti se ovšem vkrádají. Existují indicie, že na svém imagi docela pilně pracoval, že jeho filosofie byla převzatá od jiných (včetně lásky a pravdy) a že kšeftařil s právy na své hry.
O jeho osobním životě se lecos ví, protože v Česku se všechno vykecá. Nezdá se, že byl v pravdě. probíhal zrovna v pravdě.
Byl pečlivý manažér, ale prý se nezajímal o majetek. Vynaložil však značné úsilí, aby veřejnosti vysvětlil, že jeho polovinu Lucerny nesmí nikdy dostat jeho (údajně) nenáviděná švagrová.
Pak ale láska zvítězila. Nejspíš proto, že byla nalezena cesta, jak Lucernu zhodnotit prostřednictvím Chemapolu. Díky operaci, nápadně připomínající tunel, nenávist zmizela. Je jedno, kdo ji vymyslel. Havel ale nemohl přehlédnout, že mu na konto přistálo 200 miliónů a že švagrová kýženou polovinu koupila za cenu o několik desítek miliónů nižší než by musela vysázet Havlovi pří přímé koupi.
Havel prý nestál o moc, ale jednal podle seriálových rad Sira Humphreyho : “Musíte stát za svým sokem, abyste ho mohl bodnout do zad. Musíte zdůraznit, že vlastně o uvolněnou pozici nestojíte. Naznačíte jen, že jste ochoten, bude-li nejhůře, oběť podstoupit a funkci přijmout.”
Havel zdůrazňoval, že chce psát, ale obětuje se pro společnost. Tedy na dobu nezbytně nutnou. Moc mu ale “zachutila” a presidentství se držel jako klíště.
Za Dubčeka se postavil, aby ho potom podfoukl. Nebylo to těžké, protože o návrat k roku 1968 nebyl mezi spojenci zájem.
VII – Havlův odkaz
Na jeho politickém přínosu pro českou společnost je těžké najít cokoli positivního. Z titulu své funkce možná mohl něco prosadit, ale taková stopa není neozbrojenému oku patrná.
Mezi největší Havlova selhání patří velmi selektivní přístup k lidským právům. Píše o tom, ve své velmi dobře zdokumentované studii, (http://blisty.cz/art/61808.html) Daniel Veselý:
“Citlivý pozorovatel dění v zahraničí Havel hlasitě mlčel, když prezident G.H. Bush uvalil na Irák ničivé ekonomické embargo, jehož největší břímě vzali na svá bedra Havlovi přátelé Bill Clinton a Madeleine Albrightová. Profesor Richard Garfield, který studoval dopad ekonomických sankcí v Nikaragui, Libérii, bývalé Jugoslávii, Haiti a na Kubě, ve velice pečlivě vypracované studii z roku 1999 dokládá, že od roku 1990 do roku 1998 kvůli dopadům sankcí zemřelo […] 345 000 až 530 000 iráckých dětí do pěti let, v důsledku sankcí a restrikcí vyplývajících ze zničení irácké infrastruktury americkým bombardováním. […]
Vysoký diplomat z OSN Denis Halliday a další pozorovatelé nazvali ekonomickou blokádu Iráku genocidou. […] A reakce exprezidenta Havla? V podstatě nulová.
Václav Havel při přijímání čestného doktorátu Chulalongkornovy univerzity v Bangkoku v roce 1994, tedy v době, kdy každý měsíc zbytečně umíraly tisíce bezbranných iráckých dětí kvůli dysfunkčnímu, sankcemi decimovanému zdravotnickému systému a nedostatku potravin a pitné vody, prohlásil:
“Lidstvo, to znamená každý člověk, by si měl stále zřetelněji uvědomovat, že mimo všech svých přirozených odpovědností, to znamená své odpovědnosti za svoji rodinu, obec, národní či kulturní společenství, za svůj podnik či stát, nese i odpovědnost za celý svět, na jejímž pozadí musí reflektovat všechny své ostatní, sobě přirozeně bližší, ale vždy jen nějak dílčí odpovědnosti.” […] K čemu pak jsou taková slova, když padají na spálený úhor reality?”
Lze dodat, že vyprázdněná slova jsou k ničemu. Lze ještě dodat, že Albrightová veřejně prohlásila, že životy 500,000 dětí byla přijatelnou cenou za odstranění Husseina.
Havel se zdá být obětí předcházejícího režimu, v němž mnozí rádi mluvili o tom, co a jak by dělali, kdyby nevládli komunisti.
Disidenti se v podstatě nikdy nepokusili o víc než o happeningy a proto se ani nenaučili cokoli opravdu
prosadit. Disent nejlépe uspěl v obstarání politické i hmotné podpory ze Západu. Tedy alespoň pro své špičky.
Pohled na polistopadového Havla se měnil s dobou. Od takměř posvátného hájení, přes jistou kritičnost posledních let až po současnou adoraci několika stovkami lidí, kteří pro sebe, na vlně jeho zašlé slávy hledají pozornost a obživu. Z Havlova jména se stala výrobní značka a z předražených laviček kšeft.
Havel za sebou zanechal, kromě několika divadelních her, i nenávist ke Karlu Krylovi. Nejspíš kvůli verši z písně Demokracie: “Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem, pod střechou velký partaje se u koryta sejdem”.
Havel prý vymyslel prý i jednu anekdotu: “Jindřich Jindřich a Butrus Butrus Ghálí jeli do lázní Baden Baden a tam se ožrali, ožrali.” Je pro pochopení náročná, protože posluchač musí vědět kdo je Jindřich a kdo Butrus Gháli. Na světového autora to je dost chabé, ale na Hrádečku se jistě dosyta nasmáli.
Dědictví po Havlovi je bohužel neúplné, protože jeho spis STB, nechal skartovat jistý Sacher. Nejspíš podle hesla “nejsme jako oni”, abychom na sebe něco pořád schovávali.
