Třetí pokus o změnu v USA

Avatar
Původní autoři

Stanislav A. Hošek
20. 11. 2016
Patřím k oné menšině, kterou přestaly letošní prezidentské volby v USA zajímat v momentě, kdy ze hry vypadl Sanders. Věděl jsem, že ať vyhraje kterýkoliv ze dvou hlavních kandidátů, tak bude opět vládnout jedna a tatáž skupina supervlivných z třídy mocichtivých. Přeloženo do lidštiny, nejbohatších z pozadí ovládajících příslušníky viditelné politické moci. Toto přesvědčení je i motivem k napsání následujícího textu.


Technologie moci jako schopnost řídit potřebné změny.

Kadlubem zrození moderních Spojených Států Amerických byla občanská válka. Jako každá vnitrostátní válka, byla i tato tak krutá, že Otcové zakladatelé USA dali své vlasti do vínku politický systém, jenž by jednou pro vždy zamezil obdobným děsivostem. Demokratický politický systém měl totiž, podle nich, včas avizovat provádění potřebných změn, aby se tak stát vyhnul násilným metodám jejich, mnohdy až živelného prosazování. Dával šanci včas poznávat potřebnost změn, dostatečným vlivem provádět adaptaci systému a v konečném při tom všem udržet stabilitu celého společenství, čti nadvládu mocných.

Není ovšem v dějinách lidstva snad jediného dobře míněného úmyslu, který by nějaká skupina nezneužila ke svým zájmům. Stalo se to i s demokracií v USA. Projektovaná soutěž politických stran se stávala stále víc a víc monopolizovanou hrou skupin bojujících o vliv a moc, až se vyprofilovala nová vrstva vrchnosti uvnitř republikánského systému, který původně vznikl na mrtvole staré, přežilé, vrchnosti feudální panské třídy.

USA se už na konci devatenáctého století staly motorem celosvětového hospodářství. Byly zemí stále vyspělejších technologií a s tím spojeného bohatství své země. Jenže to se v tak ortodoxně liberální společnosti hromadilo jenom v rukou početně omezené skupiny, takže se začala vytvářet nejbohatší vrstva světa. Spojení vrchnostenské společenské vrstvy, s vrstvou v jejíchž rukách byl koncentrován skoro veškerý majetek země, dal vzniknout nejkonzolidovanější vládnoucí moci na planetě. Ovšem ani ta nebyla imunní proti sociálním otřesům, ba možná právě naopak. Vrstva těchto lidí však měla víc jak celé staletí obrovský prostor k manévrování, čti k oddalování potřebných změn. Když pak nejmocnější cítili, že se jejich „stupeň“ volnosti umenšuje, vystoupila země ze své izolovanosti a použila svou moc v celém světě, čímž opět oddálila nutné změny.

Bohorovností její nadvlády sice neotřásl vznik SSSR, onoho systémově nekontabilního prvku v mocenské hře světa, ale až velká hospodářská krize v první třetině minulého století. Jako mnoho problémů před tím, se i tento problém nejvyššímu patru mocných USA podařilo vyřešit, tentokrát ale teprve globálním manévrem, druhou světovou válkou. Ovšem ani vítězství v oné celoplanetární aktivitě nezamezilo růstu problémů v celém systému. USA se staly doslova těhotné potřebou změny. Sice ještě ustály celozápadní vzpouru konce šedesátých let, když ji svedly do kanálu formálního vyřešení rasového problému svého společenství. Ale to byl asi tak poslední čin zdržování potřebných změn. Od té doby už jenom narůstaly problémy s řízením celé společnosti na okraji srázu kardinální změny až příliš dlouho oddalované.

Záchranu nepřinesl ani zánik SSSR a s ním spojený rozpad moci socialistické části světa. Naopak, právě několik let po tomto jevu se v plné nahotě provalila neschopnost mocných USA řídit, nebo alespoň ovládat, nutné změny. Vláda administrativy Billa Clintona svým diletantstvím hloubku celého problému nejen odkryla před veřejností, ale doslova ji postavila před problém bezodkladného vyřešení. Vsadila totiž neprozřetelně příliš brzy jen na jednu kartu, která vyhovovala pouze té nejužší vrstvě mocných tohoto světa. Nejen americká společnost, ale dokonce celý svět dosáhl různého stupně zklamání, které jej, nestejnoměrně samozřejmě, aktivizovalo.

Dva pokusy o změnu systému v USA.
Vláda Billa Clintona svými neoliberálními přístupy potřebu změny doslova vyostřila. Nejpozději tak pět let po rozpadu SSSR se už stala nutnost změny neodkladnou, zvláště proto, že už nejen americká, ale i celosvětová veřejnost pocítila na svých bedrech neudržitelnost globální hegemonie nejmocnější vrstvy USA. Potřebu změny si v samotných USA uvědomoval stále větší a větší počet příslušníků všech sociálních vrstev, dokonce i oné nejvyšší. Bylo a je proto logické, že se problém změny stal, mimo jiné, i důležitým prvkem všech prezidentských kampaní od konce vlády Bushe st. Ovšem první veřejností vnímatelný souboj o velkou změnu bylo možno pozorovat v klání o Bílý dům mezi Bushem ml. a Al Gorem. Ať už se tehdy o výsledek postarala jakákoliv konkrétní instituce, viditelní zastánci změny byli v přímém střetu poraženi. Leč, jak se ukázalo, tak šlo jenom o zdání.

Prokázalo se to totiž bezprostředně po inauguraci Bushe ml. Z tohoto úhlu pohledu je nepodstatné, kým byl teroristický útok 11/9 motivován, jak byl iniciován, či kteří konkrétní jedinci jej provedli. Důležité je, že zmíněná událost byla impulsem pro vyhlášení změny. Bohužel opět zásadně jiné, než byly představy většiny. Přesto lze vyhlášení války proti terorismu považovat za první velký pokus tohoto století o provedení změny celého systému v USA a dokonce i na planetě. Charakteristickým bylo, že spuštění procesu přišlo shora a ve prospěch ovládajících. Tento prezidentský akt rovněž ukázal, že svět patří vždycky líp připraveným.

Každý, kdo jen trochu umí politicky myslet, si už tehdy mnohem zřetelněji uvědomoval, že nutnost změny už přijalo i nejvyšší patro americké, skryté, anonymní moci. Tedy globalizační moci. Problém byl, že právě toto uskupení nejmocnějších dosud nenašlo velkého ducha, či spíše skupinu, která by po co nejširší analýze našla soubor metod realizujících potřebné změny, s nimiž by souhlasila rozhodující většina supermocných. Takže věrni své liberální ideologii i praxi, nechávali možnou realizaci změna na živelné soutěži. Pro veřejnost, čili diváka bitky o nejvyšší celoplanetární moc, zbývala a dodneška pořád ještě zbývá už jenom otázka, jak velké oběti bude muset přinést na oltář tak opožděné realizace změny systému.

Demokracie v USA selhala. Zmocnila se jí uzounká vrstva nejmocnějších a ta oddalovala a neustále oddaluje potřebné změny příliš dlouho, takže si vytvořila nepříznivou situaci pro stabilitu státu, světa a samozřejmě své nadvlády.

Dnes už je zřejmé skoro každému, že první pokus o řízení potřebných změn shora byl neúspěšný. Proto také prohrála nejen agenda Bushe ml., ale začala se otřásat i hegemonie, čti unitární moc USA na Zeměkouli. Nejmocnější vrstva USA a světa se proto rozhodla pro druhý pokus. Samozřejmě že byl veden opět shora a přísně v dlouhodobé perspektivě řízen. Snad i proto k němu došlo až po uběhnutí dvou kadencí Bushe ml.

„Ředitelé“ světa tentokrát vsadili na zhnusení veřejnosti z nekonečných válek a na fatální sociální problémy, jakými je mizení střední třídy, děsivé rozšíření sociálně nezajištěných a zvyšující se počty vyloučených. Kandidát demokratů pak celou svou kampaň vedl pod stěžejním heslem: „Změna je nutná“. Nejenže uspěl ve volbách, ale byl mu vytvořen komfort nebývalé popularity, kterého bylo lehce dosaženo mimo jiné i proto, že šlo o prvního Afroameričana na nejvyšším postu státu. Jeho mezinárodní prestiž v úřadě byla ještě posílena udělením Nobelovy ceny míru hned v prvních měsících jeho bydlení v Bílém domě. Ač Barac Obama dostal možnost pobýt ve funkci prezidenta celá dlouhá dvě období, aby realizoval své představy o inzerovaných změnách, výsledek této mise byl snad ještě tristnější, než počínání slona v porcelánu – Bushe ml.

Dovoluji si tvrdit, že první pokus o změnu systému, řízený shora, vyvolaný zdánlivě vnějším popudem, se příliš nepovedl. Ještě hůře ale dopadl druhý pokus, i když byl údajně dlouhodobě připravovaný. Zatímco první změna byla nepokrytě směrována jen ve prospěch vládnoucí moci, druhá byla, alespoň naoko, vedena vlivovými silami jejich opozice směrem přívětivějším k širší veřejnosti.

Vrstva nejmocnějších však stále ještě nemá nosnou ideologii přijatelnou pro velkou většinu veřejnosti. Nemúže mít proto ani „cestovní mapu“ změn. Především ale stále ještě nenašla silnou osobnost s týmem, který by realizoval nutnou soustavu změn. Příslušníci nejvyššího patra moci „nemají rádi denní světlo“, čti, zásadně řídí procesy ze svých kabinetů. Neohrožují svou osobu světly médií a nehodlají vykonávat mravenčí práci politiků, proto musí vždycky najít co nejschopnější lokaje svých zájmů.

Dominantní jevy poslední předvolební kampaně.

Komentáře hodnotící letošní předvolební kampaň o ní hovořily jako o, slušně řečeno, nejagresivnější za celou historii USA, v níž i o podpásovky nebyla nouze. Všímaly si toho, že politický program, hlavně ve třech finálních debatách dvou kandidátů, nebyl prakticky jejich obsahem. Levicověji smýšlející komentátoři dokonce psali o naprosté absenci sociálního programu v projevech obou kandidátů. Nebyla to však úplná pravda. Na mítincích jednotlivých kandidátů se o programu, dokonce i sociálním, často hovořilo, především o zdravotnictví a o zvýšené zaměstnanosti. Z toho rezultuje, že šlo dominantně o souboj osobností, reprezentujících v prvé řadě nesourodost představ o potřebných změnách.Díky Trumpovi se dominantním jevem celé kampaně ale opět stala potřeba změn. Jako při první volební kampani Baraca Obamy. Jenže tentokrát celé klíma bylo naprosto odlišné.

Oproti všem kampaním v poválečných letech byl Trump solitérem. Kandidoval proti vůli své strany, proti vůli jejích pohlavárů vyhrál nominaci za jejich stranu a nakonec i proti vůli celého establishmentu a jeho lokajů, zvítězil.

Tak jako kandidoval proti všem, tak rovněž vedl svou kampaň o změně proti všem. Navíc ji dokázal prezentovat jazykem veřejnosti srozumitelným a ne tím dialektem odporné „politické korektnosti“, zamlžujícím realitu.

Ještě jednou zdůrazňuji, že Trump za hlavní obsah svého programu a tedy celé kampaně neustále zdůrazňoval změnu. Doslova radikální změny zasahující všechny oblasti společnosti. V prvé řadě sliboval provést změny v politické vrstvě. Dokonce ve svém programu na prvních sto dnů svého funkčního období už konkretizoval šest opatření podstatně regulujících příživnické chování jak volených zástupců, tak administrativy.

Jako druhou nejdůležitější změnu vidí ve zvýšení vlivu produkčního kapitálu, čehož chce dosáhnout návratem vysídlených výrob zpět do USA a tím i zlepšit výhledy střední třídy do budoucna.

Jako každý liberál, chce provést zásadní změny v daňové politice.

Velké změny avizoval v zahraniční politice. I když prozíravě jejich prosazování nemá v úmyslu uspěchat. Ovšem i v mezinárodních vztazích chce používat metody vzorného hospodáře. Což znamená nemíchat se do problémů zemí, ze kterých nemohou mít USA užitek. Se silnými spolupracovat a do vnitřních problémů jiných se nezaplétat. Ale hlavně prosazovat aby si každý svou obranu a bezpečnost zaplatit sám.

Nejradikálnější Trumpovu změnu vidím v přístupu k vnitřní bezpečnosti země. Chce ji zajistit odsunem všech migrantů, s kriminálním životním stylem.

Nehodlám vyjmenovávat další Trumpovy předvolební sliby. Celkově je všechny hodnotím tak, že pokusí-li se je splnit jen z desetiny případů, určitě narazí a nedá-li ani potom pokoj, bude zlikvidován. Prvním dominantním jevem jeho kampaně byla, alespoň v mých očích, široká škála slibovaných změn celého společenského a ne jenom politického systému. Druhým pak souboj s velkou skupinou elit, zdůrazňuji, že opět nejen politické moci.

Realita podmínek pro možné změny.

Jestliže jsem napsal, že bylo od rezignace Sanderse jedno, zda bude zvolen Trump, nebo Clintonová, může se zdát, že všechno, co jsem až dosud napsal o Trumpovi, mé úvodní tvrzení spolehlivě vyvrací.

Jenže.

Jsem stejně tak přesvědčen, že vrstva supermocných dovede vždycky zmanipulovat volby podle svých potřeb a zájmů. Proto se mimo jiné usmívám, když čtu komentáře, jež letošní volby prezidenta USA hodnotí jako jakousi porážku elit. To ani v nejmenším. Nejvlivnější elity naopak umožnily, aby Ttrump nejen kandidoval, ale udělaly mnoho proto, aby vyhrál. Jejich základní vlivové prostředky, tedy média, byla všechna proti Trumpovi, protože opravdová mocenská elita země dobře ví, že veřejnost sympatizuje se slabším a otloukaným. Proto také dovolila Trumpovi slibovat doslova hory doly, což mu rovněž pomáhalo zajistili vítězství. Leč povolební realita bude naprosto jiná.

Neměli bychom zapomenout, že Trump patří do vrstvy superbohatých a jeho chuť kandidovat naznačila, že chce být i příslušníkem její úzké vrstvičky mocichtivých. Jinými slovy Trump je příslušníkem nejužší mocenské skupiny USA a planety. A přesto k ní formálně nepatří. Dokonce mu bylo dovoleno, aby i tuto supertřídu kritizoval.

Proč?
Protože už konečně i nejvyšší patro globální moci, především v USA je přesvědčeno, že změna systému je bezpodmínečná. Ovšem je příliš moudrá na to, aby se v provedení jmenovitých změn sama angažovala, leč na druhé straně ví, že musí mít na ně bezprostřední vliv. Mocenská skupina nejvlivnějších vygenerovala Trumpa, aby provedl třetí pokus o reformu shora. Kdyby vyhrála Clintonová, příslušnice dosavadní moci, tak by rovněž prováděla reformy shora, ale ty by neměly takovou podporu veřejnosti, jakou teď může získat Trump. Jinými slovy oba mohou uskutečňovat jen takové změny, které dovolí nejvlivnější patro moci. Ovšem Trump by mohl navíc získat pro reformy podporu veřejnosti, takže by nemusely na ni působit jako politický diktát.

Trump nasliboval přemnoho. Jak jsem již napsal, bude mu umožněno realizovat pouze nemnoho. On je ale silnou osobností a bude se snad proto pokoušet i o méně možné, až nemožné. Bude tím s vysokou pravděpodobností katalyzátorem, který může konečně vygenerovat pouze jeden smě,r v němž se svět bude ubírat po delší budoucnost, než je jedno funkční období. Pokud se mu to zdaří, může se stát i osobností století.

V cestě mu ale stojí velice silná překážka. Je jí establishment USA. Prezident mimo jiné sídlí v metropoli země, tedy ve Washingtonu DC. Tam ale pro Trampa odevzdalo hlas méně jak pět procent občanů. Naopak Clintonová dostala víc jak devadesát. Trump v městě státních úředníků bude jako lev v kleci. Je nejen politickým amatérem, ale bez loajality jakékoliv politické strany. Z prvého plyne, že bude velice těžko hledat opravdu schopných dva tisíce nejbližších spolupracovníků, které si nový prezident obvykle k vládnutí do Washingtonu přivádí. Z druhého pak plyne jistota, že pro své záměry bude muset Trump hledat podporu v celé škále politiků, ústavních činitelů a možná i veřejnosti za pomoci jemu nakloněných médií. Když neuspěje, bude to pak jen a jenom jeho osobní chyba a v žádném případě nespadne ani stín viny prokazatelně způsobené neschopností vrstvy supervládců. To jim takto zajistí, že dostanou i další příležitosti k provádění změn, kterou podle mého soudu už měly dávno ztratit.

Četl jsem názory, že je dobré, když v USA s Trumpem přichází doba vnitřních rozporů. To prý mu, nedovolí, alespoň v začátcích, provádět avizované změny v zahraniční politice. Což může být ku prospěchu odpůrcům hegemonie USA ve světě, jež za Obamy nebezpečně upadla. I kdyby skutečně pokračoval, či se dokonce stupňoval odpor proti Trumpovi, tak připravená mocenská superelita i tady dovede situaci řešit pro svůj prospěch. Vždyť přece tvůrcem mezinárodní politiky mocných v USA, je v reálu CIA, hrající podle not nejvyšší moci a jistotou výkonu mezinárodní mocí pak zase Pentagon. V obou institucích má superelita dostatek svých vlivů. Všeobecně se rovněž ví, že pokud Bílý dům vůbec do mezinárodní politiky mluví, tak mnohdy jako moderátor dvou jmenovaných.

Závěrem tvrdím, že Trump má realizovat třetí pokus o změny až reformu v tomto století. Má jít o reformu opět řízenou a realizovanou shora, tedy nejvyšším patrem moci a samozřejmě v jejím zájmu. Podle toho budou vypadat i její konkrétní detaily. Tvrdím zároveň, že Trumpovi nebude umožněno nic, co by nejvyšší mocenské elity už před tím neměly plně ve svém ovládání. Nečekejme proto žádnou revoluci, ba ani široké veřejnosti prospěšné změny. Podle mého přesvědčení bude Trumpovým nejvyšším úspěchem, když světová veřejnost konečně pochopí, že z nejvyšších pater moci USA se nikdy potřebné reformy lidského společenství nedočká a už jí právo na další pokus neumožní. Tedy – třikrát a dost. Asi se sice ani potom svět ještě nedočká reforem řízených zdola, ale dá alespoň příležitost novým, tedy mladším a tím přizpůsobivějším, vrstvám supermocných.