V zajetí simulaker

Marek Řezanka
7. 11. 2016
Tu a tam lze slyšet názor, že v naší společnosti žádné pseudoelity nejsou – a že si je prezident Zeman a jeho stoupenci toliko vymýšlí. Tyto názory zcela úmyslně přehlížejí neustálé snahy různých štětinů, putnů, mitrofanovů, peszinskich, kocábů, halíků, hermanů, horáčků, pehe, kolářů, pospíšilů, ženíšků, kalousků, dolejších, krausů a dalších hlavu státu dehonestovat, lživě nálepkovat a pokusit se ji nahradit někým jiným – samozřejmě bez voleb.

Sázka na Horáčka?

Na jednu stranu slyšíme, jak je třeba se postavit „populistickému“ Zemanovi, na stranu druhou je veleben pan Horáček, jenž tvrdí, že: „Dostali jsme se do absurdní situace, kdy se Evropou valí statisíce lidí bez důvěryhodných dokumentů, a my nedokážeme nechat v české nemocnici pracovat kvalifikovaného lékaře z Kyjeva….. Je potřeba, aby tito lidé pochopili a ctili naše hodnoty, náš styl života, a zejména pak náš právní řád.“

Současně ale nedodává, co s tím. Místo toho je znám jeho názor: „Co to je odpůrce migrace? To je něco jako odpůrce deště. Mohu stokrát říkat: To nechci! Nechci déšť! Ale on je, prší.“
M. Horáček mimo to slibuje, jak zlepší vzdělanost české společnosti – ale opět nedodává, jak toho docílí a co bude prosazovat. Že by například školné?

„Tohle je můj program. Říká, co chci zastávat a proti čemu se stavět. Nemusíte s ním souhlasit, vím, že máte vlastní hlavu. Ale buďte si jistí, že jej žádné partikulární zájmy neovlivnily. Nejsem a nebudu dlužen nikomu nic – pouze občanům, kteří mi na základě zveřejněného programu dali svou důvěru. Pokud mi z jejich rozhodnutí bude funkce svěřena, budu jim i ostatním splácet dluh jeho energickým a důsledným naplňováním“, vzkazuje občanům pan Horáček.

M. Vašáryová, která se tváří jako zarputilá obhájkyně jakékoli imigrace, na Horáčkova slova nijak nereagovala. Horáčkovi, na rozdíl od Zemana, zkrátka rozumí: „Mluvím s panem Horáčkem už dlouho. Nejprve proto, že jsem nahrávala jeho balady. Ale vždycky jsme nakonec skončili u zahraniční politiky. Mnohokrát se mě ptal na situaci v Rakousku, Maďarsku, Polsku, takže z toho logicky vyplynula otázka, zda by v případě zvolení mohl počítat s mojí podporou. Vážím si ho, protože je to – jak vy říkáte – zvídavý člověk, tak jsem řekla, že ano… Moc ráda s panem Horáčkem diskutuji, protože je stále velmi zvědavý jako malý chlapec. A protože je to velmi vzdělaný člověk, klade i velmi zajímavé otázky.“

Patrně mu neměla potřebu vzkázat:

„Dělám si velké starosti, že se na nás ty děti dívají a vědí, že všechny ty řečičky o tom, že máme milovat bližního svého a že máme být pohostinní, protože taková je rétorika nás jako národa – že jsme pohostinní – že to všechno vlastně neplatí…“

Humanistický pan Horáček je tak jedno velké simulakrum. V čem spočívá jeho humanita? Že se chce věrně přimknout k USA, ať dělají jakoukoli politiku, nejlépe na „věčné časy“?

Jedno je jisté. NATO může sebevíc aplikovat útočnou politiku vůči Rusku – ale Horáčkovu podporu mít bude. Protože pan Horáček má jasno o svých hodnotách: „Dnes je po mém soudu velice nutné znovu do politiky vstoupit, protože cítím ohrožení toho, co mám rád a čeho si vážím. Zejména toho, že jsme součástí euroatlantického prostoru, že máme partnery, kterým musíme být dobrými partnery. A najednou se mi jeví, že tohle je ohroženo, a to už snad ani ne pro mě, ale pro moje děti a vnuky, a chci přispět k tomu, abychom se tomu bránili.“

A kde byli tehdy?

Vidíme-li všechny ty „revolucionáře“ mádly a vyzyvatele k neklidu bartošky, kteří ale chtějí mít svůj svatý klid, možná nás napadne, kde všichni tito byli, když V. Havel signoval Dopis osmi.

Ač mu muselo být později jasné, že válka proti Iráku byla neospravedlnitelná a že se rozpoutalo něco, co bude mít za následek miliony mrtvých, trval na svém: “Myslím si, že invaze do Iráku byla morálně ospravedlnitelná.”

Připomeňme si některé pasáže z Dopisu osmi: „Skutečné pouto mezi Spojenými státy a Evropou tvoří hodnoty, které sdílíme: demokracie, osobní svoboda, lidská práva a vláda práva… Naším cílem je zachovat mír a bezpečnost ve světě tím, že zajistíme, aby se tento režim svých zbraní hromadného ničení vzdal. Naše vlády mají společnou odpovědnost postavit se této hrozbě. Nečinnost by znamenala obrátit se zády k našim vlastním občanům i k celému světu. Charta Spojených národů zavazuje Radu bezpečnosti, aby udržovala mír a bezpečnost ve světě. Aby mohla tento úkol plnit, musí si Rada bezpečnosti zachovat věrohodnost, což znamená, že bude pevně stát za svými rezolucemi. Nemůžeme dovolit diktátorovi, aby tyto rezoluce systematicky porušoval.“

K jakým hodnotám že se to V. Havel a další signatáři dopisu hlásili?

Dnes už máme černé na bílém, že britská invaze do Iráku byla neoprávněná: „Velká Británie se rozhodla zapojit se (do invaze) před tím, než byly vyčerpány možnosti mírového řešení. Vojenská akce v tu dobu nebyla jediným zbylým řešením“, uvedl na tiskové konferenci v Londýně John Chilcot.

Stejně tak je nutno odsoudit americkou agresi.

Jednou mlčí, podruhé křičí, aneb naši slušní umělci…

Své stanovisko podepsat počátkem letošního roku dopis osmi evropských státníků, kteří tím fakticky podpořili novou válku v regionu, odůvodnil Havel “časovým tlakem a doporučením ministerstva zahraničí” (pozn. red.: Ministerstvo zahraničních věcí ČR se od lednového podpisu distancovalo, prý o akci nevědělo. Totéž učinila česká vláda. Obě instituce tehdy tvrdily, že šlo o Havlovu samostatnou akci).

Jak to, že se nerotili čeští herci s tím, že Václav Havel lže? Jak to, že neburcovali proti zatahování české republiky do války? Že neupozorňovali, že nás hlava státu odklání od našich hodnot, kam bezpochyby patří obrana míru?

Právě když si toto vše uvědomíme, dojde nám skutečný rozměr stávajícího humbuku, který má za cíl poškodit a možná i svrhnout lidmi zvoleného prezidenta, M. Zemana.

Pro ty, kdo by chtěli namítnout, že zde žádná „umělecká fronta“ neexistuje, přiblížím namátkou výroky tří výrazných představitelů této fronty na adresu M. Zemana s tím, že by nejspíš neměly být uveřejněny před desátou hodinou večerní:

Jan Hřebejk: „Rudá a hnědá prasata táhla lháře a demagoga na Hrad.”

David Černý ke svému fialovému prostředníčku vztyčenému k Hradu: „Je to normální fakáč těm zm***m komunistickejm zasr**ejm na Hradě.“

Jiří Mencl: „Pro mne je Zemanovo prezidentování hanebným úsekem českých dějin. Říká přesně to, čím se může zavděčit hloupým lidem. On ví, že hlupáků je většina, těm se chce zalíbit. A navíc si nevidí do pusy. I když plácne nějakou blbost – a to se mu stává často – pak na ní paličatě trvá (viz případ Peroutka). Dokud nebyl v politice, tak to tak nedělal. Teď když řekne jakýkoli nesmysl, tak si za ním stojí. To je nebezpečné, ale ještě horší je, že tím zesměšňuje úřad, který zastává.“

O sešikované akademické frontě, k níž se přidal časem i pan Zima, jsem psal například zde: www.literarky.cz

V zajetí simulaker

Žijeme v zajetí simulaker, z nichž za největší považuji „obranu západních hodnot“. Přitom se z těchto hodnot vytratilo to hlavní – ochrana sociálního smíru a světového míru. Podobně, jako z nich vymizel demokratický dialog – a s ním se poroučí i samotná demokracie. Pod pojmem humanita si vybavíme hlavně „bomdardování z humanitárních důvodů“ či „potřebu vyhlásit nad Sýrií bezletovou zónu“. Třešinkou na dortu je potom výzva vrhnout se na Rusa. Varujme se před takovouto „humanitou“. Nedopusťme, aby našimi stěžejními hodnotami byly válka a sociální rozklad. To bychom měli nakročeno někam, odkud už také nemusí být návratu.