Zaslouží si národ zmínku v Ústavě?

Avatar
Původní autoři
Stanislava Kučerová
16. 11. 2016    České národní listy

Občané Československa prožili radost a hrdost ze vzniku svého státu po skončení první světové války roku 1918. Spolu se svým prvním prezidentem neměli pochyb o  tom, že mají usilovat o potvrzení existence a o  povznesení úrovně vlastního národa.

T.G.Masaryk se dávno předtím zabýval otázkou národa. Učil, že i národ malý může být uvědomělý, kulturní, svéprávný a samostatný duchovně i politicky. Národní myšlenka v jeho podání je myšlenka humanitní. Všechny národy tvoří lidstvo. Láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k národu jinému. Ne národ, ale stát může utlačovat. Otázka cti národa je otázka cti každého jednotlivce. Vzájemná závislost všech států a národů, velkých i malých, neustále roste. Mezinárodní vázanost hospodářská a technická, kulturní i politická se stále zvětšuje. Světová centralizace pokračuje přes občasné zvraty. Musíme se jako národ malý zapojit do této humanitní tendence světové. Otázku českou musíme stále řešit jako otázku světovou. Musíme se spojovat s jinými národy, musíme dbát o růst autority mezinárodní. Ale především, jako členové malého národa nesmíme zapomínat, že „každý z nás musí být z křemene, aby byl celý národ z kvádru“ (Jan Neruda).

Masarykovy myšlenky, staré více než 100 let, jsou zcela aktuální a mluví jasně o  evropské integraci i světové globalizaci, chcete-li. Ovšem v demokratickém a humanitním pojetí, které naprosto nebylo signálem k zpochybnění národa, jeho identity, jeho kultury. Zdá se, že takové myšlenky byly časem zapomenuty.

Když se po roce 1989 rokovalo o novém uspořádání státu a o jeho ústavě, diskutovalo se o dvou principech: o principu národním a o principu občanském. Bohužel, princip národní byl tehdy odmítnut, údajně se zřetelem na evropskou integraci a v její prospěch. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů. Oba principy se přece mohou doplňovat a navzájem posilovat. (T.G.Masaryk na to poukazoval.)

A tak u nás vypukla psychologická válka s cílem zbavit nás historické paměti, národních tradic, smyslu, hodnot. Sama idea národa a národního státu se důrazně zavrhla. Vlastenectví bylo ztotožněno se zlopověstným nacionalismem ( prý je zdrojem všech konfliktních vztahů mezi národy) a jako takové bylo prohlášeno za „extrémismus“. Uplatnil se tu dogmatický vylučovací způsob myšlení podle vzorce „buď a nebo, obojí nelze.“ Jako by uvědomělá federalizace nebyla slučitelná s uvědoměle pociťovanou identitou jejích složek. Jako by neplatily systémové vztahy celku a částí, obecného a zvláštního, hromadného a individuálního, logicky nadřazených a podřazených kategorií. Bez odezvy zapadly myšlenky o tom, že být příslušníkem národa znamená být součástí společného příběhu, a to je víc než jen mít společnou ústavu a daně. Společný příběh, o kterém vypráví historie, dějiny umění, literatury, veškeré kultury. Kulturní dědictví, které přebíráme od starších generací a předáváme mladým. Avšak co se stane s národním kulturním dědictvím, není-li národa? Úcta k tradicím a kulturnímu odkazu předků mizí a je vystřídána vidinou jakéhosi životního stylu požívačnosti bez odpovědnosti. Bylo řečeno, že bez demokratů není demokracie. A stejně platí, že bez národní hrdosti, sebeúcty a morálky není demokratů. Čas ukázal, že integrace Evropy ztratila nimbus tabuizované nedotknutelnosti. Nejeden analytik společnosti konstatuje, že „federalismus se dostává do odstředivky dějinného vývoje a národní perspektiva představuje užitečný model lepšího řešení. Národ má své úkoly a  může je plnit. Může uspokojit potřebu lidí najít pevný bod v chaotickém světě a poskytovat jistoty v čase zmatků.

Ve shodě s novými historickými zkušenostmi přišel nedávno prof. Aleš Gerloch s návrhem vložit do Ústavy článek o tom, že Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a etnik, kteří jsou s ním spjati státním občanstvím. Vřele s návrhem souhlasíme.

Národ je řeč, historická paměť, prožitek sociálních reálií, zvyků a tradic. Důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Ukázalo se, že vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře, má a bude mít svůj význam i v procesech integrace v celoevropském i světovém měřítku. Bránit svůj národ a svou příslušnost k němu má smysl i v době postupující globalizace. A  na základě tohoto poznání už to nebude „extrémismus“.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.