Luděk Prokop
4. 12. 2016
S Radimem Valenčíkem polemizovat nemusím. Když spolu souhlasíme vůbec, ani když spolu nesouhlasíme, při absenci argumentů, z jedné či z druhé strany. Dle mého soudu je správné to respektovat. Nyní si dovoluji nepolemicky reagovat na článek „Nepodařené slouhovství brutální cenzuře na IDnes“.
Vzhledem k minulostní mé reakci na článek, (dle mého mínění), chronického prorežimního patolízala vládních mediálních směrů, (dovoluji si předpokládat, že za jakéhokoli režimu), jehož je Lubomír Stejskal dokonalým představitelem, nedá mi to, abych si k článku Radima Valenčíka nepřiložil polínko.
Lubomíra Stejskala osobně považuji za pokrytce prvního řádu, vždy podlézavě oddaného těm, kdo mají hlavní slovo, jedno v jakém režimu.
Nejprve k oné minulostní výměně názorů, kdy jsem v úžasu četl nejapně rozhorlený „výlev“ morálně, pořádně rozhořčeného dědečka Stejskala o tom, jak s malým vnoučkem poslouchali, nikoli pohádku – ale hovory z Lán. V nich náš prezident dokonale přeložil název avantgardní umělecké skupiny „Pussy Riot“, aby lépe vešla ve známost charakteristika vyznamenávané skupiny umělkyň. Jistě většina rodičů pamatuje neodbytnost malých dětí při neustálém opakování jejich otázek – co je to a proč a proč. Takže pan Stejskal s jeho decentním vyjadřováním, zásluhou toho, že místo pohádky s malým vnoučkem naslouchali hovorům z Lán, v moralistním rozhořčení nedokázal odpovědět na jednoduchou otázku vnoučka – co je to ta kunda dědečku? A veškeré morálně oprávněné rozhořčení, přenesl ze sebe, na pana prezidenta a neváhal o tom sepsat tendenční moralizující příspěvek, jdoucí s duchem doby a odsuzující prezidenta. Já tehdy reagoval politováním vnoučka, se zamyšlením nad výchovou s nahrazováním pohádek, nějakými takovými rozhovory z Lán.
Musím přiznat, že některé z názorů Lubomíra Stejskala na práva majitelů zpravodajských serverů sdílím i s tím, že ti majitelé i bez jakýchkoli kodexů nemusí uveřejnit cokoli, co se jim nezamlouvá. Významem to samé, jsem sdělil i Čulíkovi z BL s tím, že zároveň využívám mého práva BL nadále nečíst a nadále nezasílat do nich příspěvky.
V daném případě je pak zásadní problém ve vysokém pokrytectví v otázce svobody slova, kdy arbitra morálky pana Stejskala, z jedné strany pranic neruší záplava vulgárních sprostot protinacistického bojovníka Bangy, aniž by o takovou snůšku sprostých vulgarit slovem zavadil, aby z druhé strany vyzdvihoval respektování kodexů, potažmo elementární lidskou slušnost. Toť pokrytecké mistrovství – lze říci. O tom, zdali lze pokrytectví považovat za součást elementární lidské slušnosti, bylo by možné v řadě případů s úspěchem pochybovat.
V případě soukromých médií tu máme k dispozici brilantní argumenty Lubomírů Stejskalů vyjádřenou jednodušeji, srozumitelněji a lapidárně. Určovat a poměřovat přípustnou míru svobody slova, je výhradně právem majitelů médií, ať již internetových, nebo ostatních.
V případě státních médií lze konstatovat, lež vítězí nad pravdou – lžou nám ještě více, než nám kdy lhali a nezbývá než se s tím smířit. Stejně v demokracii, jako za totality.
Přiznejme si, že za totality naprosto hloupě vyřadili z mediálního prostoru a ignorovali důležitou funkci pojistných ventilů, pro odpuštění názorových přetlaků obyvatelstva. Vždyť by tehdejším vládcům bohatě stačilo přejmenovat se na demokracii a řádně usměrňovat odpouštění onoho přetlaku stejně, ne-li ještě méně, než se děje dnes.
