Po žních k Turkovi, aneb Otevřený dopis prezidentovi Zemanovi

Marek Řezanka
9. 12. 2016
H. Marvanová: “Nový občanský zákoník soudy k ničemu nenutí. Proti rozsudku lze navíc podat odvolání nebo dát okamžitě nový návrh, aby byly děti umístěny do Klokánku. Soud musí předběžně rozhodnout do 24 hodin.”
H. Válková tvrdí, že v občanském zákoníku se nikde nepíše, že děti musí po půl roce z Klokánku odejít. Podle ní mají soudy pouze povinnost situaci monitorovat a “nanejvýš do šesti měsíců o dítěti rozhodnout”. A podle Válkové nic nebrání tomu, aby rozhodnutí soudu znělo: Zůstanou v Klokánku.
“Důvodová zpráva jednoznačně preferuje umístění dítěte v jiné péči než ústavní. Ale uznávám, že to znění je nejednoznačné, a tudíž nešťastné.” 
Realita ze strany OSPODu (orgánu sociálně-právní ochrany dětí) a soudů: Po žních k Turkovi… 
Vážený pane prezidente republiky,

obracím se na Vás tímto otevřeným dopisem proto, že jsem zoufalý a nešťastný z politiky stávající vlády vůči zařízením pro děti, které známe jako Klokánek.

Než přijdu k meritu věci, chci Vám velice poděkovat za Vaši nemalou finanční podporu těmto zařízením. Tato podpora je nezbytná, aby tato zařízení, která pomáhají dětem, jež vyžadují okamžitou péči, mohla fungovat.

Peníze ale bohužel nestačí. Stejně jako finanční otázce, je nutné věnovat se otázce legislativní.
V roce 2015 předložilo MPSV poslanecké sněmovně materiál nazvaný „Základní teze zákona o podpoře rodin, náhradní rodinné péči a systému ochrany práv dítěte a novelizace souvisejících právních předpisů“. Záměr přijetí zcela nového zákona, který by plně nahradil stávající zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zákon o ústavní výchově, zákon o zdravotních službách i zákon o sociálních službách, je zdůvodněn takto (citace): Cílem nové právní úpravy je nastavit podpůrný a pomáhající systém, nabízející účinnou ochranu dětem a rodinám a fungující na principu partnerství a spolupráce. (konec citátu).

Je neuvěřitelné, že nový zákon připravují ti samí úředníci, kteří nadšeně propagovali novelu zákona o sociálně-právní ochraně účinnou od 1. 1. 2013, jež i podle jejich tvrzení děti účinně nechrání. Jsou to PhDr. Miloslav Macela, Mgr. Klára Trubačová a Mgr. Kateřina Šlesingerová, jejichž vzorem je v tomto směru Norsko a další severské státy. S panem Macelou se rozloučila ministryně Müllerová proto, že prostřednictvím soukromých agentur přednášel o novele, údajně i v pracovní době. Jmenovaný poté založil (pěstouny) doprovázející organizaci Dobrá rodina. Paní Šlesingerová z referentské pozice na MPSV posléze přešla do funkce ředitelky této organizace. Po několika měsících se ale na MPSV vrátila. Nepohoršila si, vrátila se na pozici ředitelky odboru ochrany práv dětí.

Nová legislativa činí Klokánky zbytečnými.

Ještě v červnu 2015, po čtvrt století své existence, měl FOD po celé republice 22 poboček zaměřených na terénní sociální práci a pomoc ohroženým dětem přímo v rodinách, 5 azylových domů pro rodiny s dětmi s kapacitou 126 míst, 4 mediační centra zaměřená na řešení sporů o děti a 28 zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek s celkovou kapacitou 580 míst.

Do května 2016 přestal FOD provozovat všechny své pobočky, azylové domy, mediační centra a jedenáct Klokánků a z veškeré jeho činnosti zbylo jen sedmnáct Klokánků. V souvislosti s tím byl ukončen pracovní poměr více než polovině zaměstnanců.

Zaniklo všechno, co FOD dělal prvních deset let, od roku 1990 do roku 2000, kdy vznikl první Klokánek. Značnou ztrátou je i zánik některých azylových domů (část přešla pod jiné poskytovatele) a razantní snížení kapacity Klokánků.

Blíží se vánoční čas, kdy se na televizních obrazovkách budeme dojímat pohádkami a tvářit se, jak je svět krásný. Tento pocit však nebudou sdílet zdaleka všichni.

Na návrh OSPODu budou muset děti, které jsou v Klokáncích třeba od svých batolecích let, odejít (a soud s tím nemůže příliš učinit). Jde mnohdy o silně traumatizované děti, kterým Klokánek poskytl zázemí, pocit domova, často jim předal základní hygienické návyky a vůbec je vypiplal, pomáhal jim překonávat problémy chování a zvládat školu. Chtělo to spoustu času a energie, než se děti na tety navázaly a začaly jim věřit a poslouchat je. Některé děti měl klokánek od jejich nejútlejšího věku – a tyto děti mají být náhle vytrženy z prostředí, jež znají a jež milují, aby byly totálně zničeny. Dokonce se podporuje odtržení sourozenců, což považuji za něco tak otřesného, že bych pro to příměr nacházel ve 40. letech 20. století. S tímto stavem se nehodlám smířit a ministryni Marksové přeji povolební balení kufrů. Bohužel, zničeným dětem, které zažily týraní všeho druhu, to již příliš nepomůže.

Má-li mít práce Klokánků smysl, není možné, aby v nich dítě mohlo být maximálně půl roku. Za tu dobu se stačí stabilizovat jeho trauma, aby bylo vystaveno traumatu novému – přesunu do diagnostického ústavu. Stávající zákon považuji za špatný a protihumánní, neboť se staví proti zájmům dětí. Jedná se podle mě o výsledek nesprávné politiky, kde jsou patrné tlaky na pěstounskou výchovu a na ničení Klokánků.

Peníze nestačí, když nebude mít usilovná práce zdejších zaměstnanců smysl – a ta mít smysl nebude, jestliže nedojde k co nejrychlejší změně likvidačního zákona, který bere Klokánkům právo pomáhat.

Nevidím jediný důvod pro to, aby Klokánek nemohl pečovat o děti, kterým se zatím nepodařilo najít vhodnou náhradní rodinu – a to po jakkoli dlouhou dobu do 18. narozenin dítěte.

Stávající vláda, především sociální demokraté v ní, se cítí být vládou sociální. Ponechme nyní stranou, jak se vláda staví k progresivnímu zdanění či k otázce daňových přiznání, zvláště pak těch platících retrospektivně.

Destrukcí Klokánků a vystavením dětí, pro něž tyto organizace znamenají poslední naději, stresu, si tato vláda dala punc čehosi velmi odporného. Měla by na to myslit ve chvíli, kdy si děti v Klokáncích pod stromečkem budou utírat slzy, že mají opustit domov a vydat se někam, kde se leda zkazí. Člověk se neubrání vzpomínce na knihu Charlese Dickense o Oliveru Twistovi – neboť tyto poměry mi připomínají zacházení s dětmi právě v Anglii v 19. století.

Pro některé politiky je zřejmě těžké vcítit se do životů dětí, které poznaly toliko bití, nadávky, zneužívání, rodiče na drogách, hádky, ponižování, zneužívání, navádění ke krádežím jako normu atp. Nedokážou pochopit, že například pětileté dítě je natolik traumatizováno, že se neusměje a mluví o sebevraždě. Neumí si představit úsilí sociálních pracovnic a tet, které se snaží udržet na školách děti s negativistickým pojetím světa, které jsou plné agresivity, již nedokážou zvládat a kterou překonávají jen díky nadlidskému úsilí a lásce ze strany tet. Diagnostický ústav je pak srazí na dno – nenajdou v něm už tuto lásku – a navíc poznají drsné okolí, s nímž budou nuceny držet krok.

Sociální pracovníci a tety v Klokáncích vydržely mnohé – měsíce bez výplaty, úmornou práci, nejistotu. Co ale vydržet nemohou, je pocit bezmoci a marnosti, že dětem pomoct nemohou – ze zákona.

O co Vás, vážený pane prezidente, prosím? Předpokládám, že chcete, aby Vaše peníze mohly plnit svou funkci. To ale nemohou, pokud bude platit legislativní paskvil. Je mi jasné, že nemůžete měnit zákon. Ale můžete k němu vyvolat celospolečenskou diskusi, a to tak, že se o problému zmíníte a pojmenujete ho. A o to Vás prosím a za to Vám předem děkuji. Už kvůli těm dětem, kterým se pod stromeček chystá jako dárek rozsudek, jenž jim může zcela zničit poslední zbytky životních nadějí.

P. S. Odkaz na mou starší stať ke Klokánkům: http://www.literarky.cz/blogy/marek-ezanka/20474-kdo-chce-klokanky-biti