Jana Maříková
20. 12. 2016
Včera dávala německá televize ARD historický film „Das Geheimnis der Hebamme“ (Tajemství porodní báby). V době jeho vysílání byl spáchán kamionový atentát na vánoční trh v Berlíně. Televize vysílání filmu přerušila mimořádným zpravodajstvím. Během zpráv jsem si kladla otázku: Proč tohle Němci trpí a Merkelovou nevyhodí z kancléřství oknem do Sprévy? Zprávy skončily a film pokračoval. A v něm byla skryta i odpověď.
Děj filmu se odehrával ve 12. století v Míšeňsku. To je země na opačné straně Krušných hor. Film má dvě ústřední postavy. Mladou porodní „bábu“ s léčitelskými schopnostmi – Martu a rytíře Christiana. Marta je dcera léčitelky, kterou ve Švábsku utopili jako čarodějnici. Christian je jeden z předních bojovníků míšeňského markraběte, který odměnou za válečné služby dostal ke kolonizaci neobydlenou oblast v Krušných horách. Zajel si do Švábska pro nové kolonisty, kterými by obydlel získanou půdu. Marta se k němu přidala cestou, když pomohla vyléčit několik raněných nebo nemocných členů putující karavany.
Po příjezdu do markaběcího sídla si Christina vyhlédl jako nepřítele „hlavní padouch“, rytíř Randolph. Jištěn skupinou svých zabijáků se pokusil s Christianem vyprovokovat souboj přímo na hradě markraběte. Souboji zabránil jeden ze členů markraběcí „ochranky“. Dávný Christianův přítel, který v tu chvíli kulhal v důsledku problémů s bederní páteří. Záda mu napravila Marta, což se záhy po hradě rozkřiklo. Martu si předvolala markraběnka, aby vyléčila jejího synka, který trpěl „střídavou horečkou“. Zřejmě malárií. Marta nestihla budoucího markraběte ani pořádně diagnostikovat. Nařídila vyhodit pijavice, které dítěti přikládal medikus. Ten si však šel stěžovat k markraběti. A Marta nekončila stejně jako její matka jen proto, že se jí zastal Christian. Všichni kolonisté však byli markrabětem nazvání chátrou, kterou je nutno hlídat.
Po příjezdu na novou půdu si kolonisté zbudovali vesnici a začali obdělávat pole. Během zemědělských prací však narazili na stříbronosnou rudu. I začali těžit stříbro. Rytíř Christian dostal glejt na výhradní těžbu. S tím, že část získaného stříbra si může nechat, ale většinu musí odevzdat markraběti. Vesnice – nyní již horní – se úspěšně rozvíjela. Jednoho dne přivezla za Martou těžce nemocného synka sama markraběnka. Marta při jeho prohlížení díky svému darupoznala, že do roka zemře. Vždy, když narazila na nemocného, kterého nemohla vyléčit, tak se jí v duchu zjevila její matka, kterou dav topí jako čarodějnici. A stejně tak tomu bylo i v případě markraběcího syna. Sice jej pomocí léčivých mastí dostala z akutní horečky. Markraběnce však řekla, že synek zemře.
Pak vypuklo další kolo válek mezi rody Welfů a Štaufů o korunu německého krále. Markrabě svolal družinu – mezi jinými i Christiana a Randolpha – a chystal se vyrazit do boje. Hlavní padouch však mezi tím od markraběnky přijal úkol zabít markraběte. Resp. dohlédnout na to, aby se markrabě z války nevrátil živý. Splnění tohoto úkolu si však zhatil, tentokrát již úspěšným vyvoláním souboje, s hlavním mužským hrdinou. „Potrestán“ byl kupodivu tím, že do války nesměl jet. Takže aby si ukrátil volnou chvíli, přepadal vesnice rytířů, kteří do války museli. A také znásilnil spolu s kumpány Martu. Pokud Vám to připomíná chování tzv. „uprchlíků“, tak jde zřejmě opravdu, ale opravdu „pouze o shodu náhod“.
Markrabě se z války vrátil. Ale zchudlý. Stál na straně, která momentálně nevyhrávala. Před čímž mimochodem Marta Christiana varovala před odjezdem do války . O problémech jel „přemýšlet“ na lov, kde na něj padouch Randolph přichystal léčku. Použil medvídě chycené do želez jako návnadu na markraběte, na něhož poté zaútočila matka medvědice a těžce jej zranila. Christian sice svého lenního pána zachránil. Marta jej ošetřila a vyléčila z fyzických zranění. Markrabě však začal naslouchat falešným rádcům…… a na radu Randolpha nařídil zvýšit těžbu stříbra o odvody do markaběcí pokladny.
Vesničané „makali“ tak tvrdě, až zanedbávali bezpečnost práce. Při práci došlo k neštěstí. Na těhotnou ženu kováře spadla kláda. Žena začala předčasně rodit. Martě se při komplikovaném porodu podařilo zachránit matku, ale dítě se narodilo mrtvé. Z neštěstí obvinila rytíře Christina, protože lidi přetěžuje. Nad hrobem dítěte se rytíř „slitoval“ a nařídil snížit tempo práce. Resp. Jel požádat markraběte o povolení ke snížení odvodů. Opilý markrabě mu řekl, že je buď zloděj, který si stříbro krade pro sebe, nebo že je neschopný. A postavil jej pod kuratelu Randolpha, kterému dovolil povolat další „posily“ na práci. Randolph místo horníků sebral z jiných říšských zemí různé zloděje, vrahy a rváče. Nově příchozí místo aby pomohli s prací, raději v táboře za obcí chlastali a vyvolávali rvačky s domácími. Podobnost s dneškem je zřejmě opět čistě náhodná.
Při jedné ze rvaček byl zraněn i rytíř Christian. O to přesně padouchovi Randolphovi šlo. Chtěl vyvolat fingovaný „souboj“ v němž by oslabeného zabil. A pak zabral jeho majetek. Těsně před soubojem však do vsi přijel posel, který povolal Christina na markraběcí hrad. Byla to však léčka, kterou měl být Christian odlákán ze vsi. Což zjistil až na Hradě. V době jeho nepřítomnosti Randolph nehal zmrskat kováře, který se dožadoval zaplacení práce za okování rytířova koně,i s clapcem, který mu chtěl pomoci. Až do konce filmu mi vrtalo hlavou proč se vesničané nevzbouřili, když byli v početní přesile. Společnou akcí by rozsekali rytíře Randolpha a jeho „pohůnky“ na cucky. Místo toho jen koukali, jak týrá jednoho z nich. Zmohli se pouze na to vyslat posla za svým rytířem, aby se vrátil a zastal se jich. To je zřejmě ukázka té legendární německé poslušnosti k vrchnosti a k pořádku, který vrchnost prosazuje.
Při víře v to, že je „jejich“ vrchnost ochrání před zvůli, když jsou přece v právu, se však šeredně spletli. Christian se sice vrátil, když zjistil, že šlo o léčku. Místo aby ozbrojil své horníky, nebo aby za získané stříbro najal žoldnéře a zabil Randoplha, šel padoucha pokorně prosit, aby ztýraného kováře vyprostil z klády. Nabídl, že za to vydá všechno své stříbro. Poté se nechal od Randophových pochopů spoutat jako zloděj stříbra. Spoutanému Christianovi, který Martu miloval, se poté Randolph vysmíval a mimo jiné mu řekl, že ji se svými kumpány znásilnil, zatímco byl ve válce. Pak nenásledoval žádný řádný soud s Christianem jako údajným zlodějem, ale „souboj“ zraněného Christina s lépe ozbrojeným Randoplphem jištěným třemi kumpány. Christian byl lepší bojovní, ale protože měl z války ještě nezahojené zranění, začal padouch vyhrávat. Vesničané na to jen koukali. Pomoci Christianovi se odhodlala pouze Marta. Když chtěl padouch zabít odzbrojeného rytíře ležícího na zemi, tak mu skočila na záda. Padouch ji však setřásl a zranil. Christiana za zraněné rameno dýkou přišpendlil k zemi. A řekl mu, že se bude dívat, jak tu čarodějnici utopí. Martu topil a její sousedé tomu jen přihlíželi. Na pomoc ji přišel pouze její manžel, který byl probodnut kopím jednoho z Randophových bojovníků. Těch bylo celkem asi pět.
Když Marta přestala klást odpor – zdánlivě utopená – tak Christin vytrhl dýku z ramene a vrhl se na padoucha. Martu volně plavoucí řekou obličejem ve vodě teprve nyní začali sousedé zachraňovat. Boj mezi Christianem a Randolphem přerušil příjezd oddílu markraběcí ochranky, jemuž velel onen bojovník, jemuž Marta napravila záda. Nařídil Christianovi, že Randolpha nesmí zabít. A ten kupodivu poslechl.
Velmi divný byl pak i „happy end“. Markrabě odsoudil Randoplha nikoli k trestu smrti, ale k účasti na křížové výpravě. Během jejího konání je podle tehdejšího práva chráněn majetek křižáka. Poddaní z vesnice byli povýšeni na svobodné město. A Christian si vzal vdovu Martu. Z milosti markraběte, který ji povýšil na šlechtičnu.
Dokud si Němci nechají do hlav vtloukat takovéto vzory, tak si muslimští teroristé budou moci v jejich zemi beztrestně páchat jakékoli zločiny.
