Pepe Escobar
24. 12. 2016 ICH a Zvědavec
Teď už je křišťálově jasné, že právě probíhající puč proti Donaldu Trumpovi je výtvorem americké operace změny režimu, s použitím standardních technik hybridní války, jako je manipulace veřejného mínění prostřednictvím mainstreamových médií. Puč jasně formulovali obvyklí podezřelí, od neokonzervativců po neoliberalisty, včetně „humanitárních“ imperialistů, sehrávajících zvláštní hlavní roli pro jejich hýčkanou agenturu CIA, která se v období Bushovy a Obamovy vlády ještě více specializovala na podvodné zprávy „zpravodajských služeb“.
A přesto celý tento příběh, že „Rusko hacknulo naše svobody“, zcela vyvrátil bývalý britský diplomat a přispěvatel do WikiLeaks Craig Murray; dokonce ví, odkud úniky informací – nikoli hacknuté informace – pochází.
Tím, že „Královna válek“, propojená s navztekanou ztroskotankyní Hillary Clintonovou, přidala (infantilní) urážky ke svému (juvenilnímu) zranění, na soukromé charitativní akci ze všeho obvinila osobní vendetu prezidenta Putina. Možná, že se příliš vnitřně ztotožnila s Tarantinovými filmy – navíc její dialogy mají daleko k osobitosti; ale přesto pronesla: „On přišel, viděl, a já jsem byla poražena“ – příběh, podle něhož „Vladimir Putin sám řídil tajné kybernetické útoky proti našemu volebnímu systému, proti naší demokracii, zjevně z toho důvodu, že má vůči mně osobní námitky.“
A „osobní námitky“ se samozřejmě změnily v něco mnohem většího, s přídavkem FBI jako komplicem Rusů/WikiLeaks – prostřednictvím dvou dopisů ředitele Jamese Comeyho v posledních dnech kampaně. Vše směřuje k ohrožení „integrity naší demokracie a bezpečnosti našeho národa“.
Přejděme ke stále pokračujícím legálním „snahám“, vedoucím k přesvědčování sboru volitelů, kteří hlasovali pro Trumpa, aby změnili názor – čemuž velí demokratický politický aparát a mohutně tleská zářná „liberální“ galaxie. Jestliže na základě faktů bylo v Sýrii rozdrceno memento „Assad musí odejít“ – Obamův výtvor – nyní mají alespoň memento „Trump musí odejít“, na které se mohou spoléhat. Kdo by chtěl Aleppo (bohaté na historii, ale zdevastované), když můžete získat Washington D. C.?
Pořád ta stejná stará otázka „kdo ztratil Rusko“ se stále ozývá ve Washingtonu D. C. Odpověď je neúprosná: Může za to „stát ve státě“, propletený s kontinuem Clintona-Bushe-Obamy, s jejich posedlostí neomezeným rozšiřováním NATO na úroveň robokopa a operacemi, vedoucími ke změně režimu, na celém Blízkém východě i mimo něj, což je hlavní bod GWOT (Globální válka proti terorismu), důležitý pro neustálé vytváření teroru ad infinitum.
A to je přesně ten modus operandi (pracovní postup), který Trumpova éra asi – a operativní koncept je „možný“ – bude ochotna rozbít.
Jde o Tchaj-wan
Takže se zdá, že rusofobii lze kvalifikovat jako psychotickou posedlost, kterou rozvinuly neokonzervativní/neoliberální frakce, odhodlané provést změnu režimu na účet Trumpa – ještě před nebo po jeho uvedení do úřadu.
Nyní to porovnejte s tím, co bychom mohli interpretovat jako první příznaky začínající sinofobie – jak ji začal rozvíjet sám nově zvolený prezident.
Začalo to proslulým telefonátem s Tchaj-wanem – na který jsem se zaměřil ve své kritice; tedy že Trump – ve své blažené nevědomosti ohledně složitostí politiky „jednotné Číny“ – se snažil využít Tchaj-wan jako trumf při vyjednávání.
Peking si dal na čas a poté opětoval telefonní hovor, kdy vyslal jasný signál ve stylu generála Sun Tzu, a to bez jediného výstřelu – přesto však ukořistil podmořský dron. Trumpova reakce prostřednictvím jeho, dnes již legendárního „neprezidentského“ tweetu, jasně ukazuje, jak byl vyvedený z míry.
Šen Dingli z Fudan Univerzity v Šanghaji argumentuje tím, že to jsou těžká muka umírající říše. Může to být ještě složitější. Trumpova strategie vůči Číně se začíná rýsovat jako hydra s dvěma hlavami.
V sekretariátu společnosti ExxonMobil, kterou vede „T-Rex“ Tillerson, bude kladen důraz na Čínu jako na obrovský trh s ropou, zemním plynem a dokonce i technologií čistého spalování uhlí. Pro Pentagon to bude všechno o geopolitických sférách vlivu.
Vezmeme-li v úvahu Trumpovy předchozí rozhovory s Henry Kissingerem, stoupencem reálpolitiky – který je shodou okolností také válečným zločincem – můžeme se vsadit, že důležitý moment „Nixon v Číně“, tak jak to navrhoval Kissinger, bude ve hře, stejně jako „Trump v Rusku“. Koneckonců, Rusko je potenciální partner USA.
Problém se potom změní na „omezování vlivu“ Číny – což nás přivádí k tomu, co může být konfigurováno jako linie útoku Trumpova Bílého domu; Rozděl a panuj – jak jinak – mezi strategickými partnery Ruskem a Čínou.
Můžete si také vsadit na to, že prezident Putin – stejně jako prezident Xi Jinping – nepropadnou takové tvrdé hře; jejich strategické partnerství – což naznačuje, že nejde o nic menšího, než o masivní integraci Eurasie – se neustále posiluje.
Vzhledem k tomu, že Pentagon řadí vztah Ruska a Číny mezi hlavní existenční hrozby pro Spojené státy, jediná možná strategie, jak mít šanci na udržení určitého výsadního postavení, by musela být formou „Rozděl a panuj“.
Takže se dají očekávat všechny druhy menších – doufejme, že ne větších – konfrontací napříč celým spektrem přístupu Pekingu k Jihočínskému moři, od Indického oceánu až po západní Pacifik; to je místo, kam Taiwan zapadá – do tohoto zhruba 600 km dlouhého námořního pásma mezi Tchaj-wanem a Okinawou.
Sinofobie? Ani ne, spíše tvrdá geopolitika. Jak hloupý pokus o změnu režimu, který měl vést k sesazení Trumpa, mizí v análech neúspěšných barevných revolucí, zaměřte svou pozornost na Jihočínské moře.
Russophobia and Sinophobia vyšel 19. prosince 2016 na ICH. Překlad v ceně 311 Kč Zvědavec.
