Včera a dnes

Luděk Prokop
7. 12. 2016
Vladimír Pelc popisuje v článku „Ministerstvo zla“ vlezlost dnešní propagandy s jejími projevy na škole, kam chodil jeho syn. Cituji z jeho článku: Kolem poloviny 90. let mě syn, po příchodu z výuky v páté třídě základní devítileté školy, překvapil otázkou: „Tati, co ty vlastně jseš? Pravičák nebo levičák?“ Myslel politicky – levicově smýšlející či pravicově smýšlející. „Učitelka nám dnes říkala, že levičák čte Právo a pravičák Mladou frontu. A ptala se, co čtou rodiče, a jestli tedy jsou napravo nebo nalevo. Ty ale čteš všechno? Co jí mám říct?“ Dlužno dodat že šlo o předmět „zeměpis“. Článek vyvolal vzpomínky na dobu mladosti, v tuhé totalitě.


Jó soudružky, co se chtěly zavděčit (dnes, v době nezaměstnanosti zřejmě chtějí, ještě více než kdysi) a tehdy tak škodily i samy sobě. Dnes, v rozvinuté demokracii, už si přepjatou režimní uvědomělostí, nejspíš uškodit nemohou, to by mohlo být zle. Dříve ale občas dostaly „lepáka“ od rozumnějších kolegů, za zbytečně trapnou horlivost, často zesměšňovanou žáky. Vzpomínám, že na večerním studiu jsme rozplakali soudružku vyučující nás občanské nauce. (Těžko vysvětlovat přímým účastníkům pracovních procesů o tom, jak probíhají). Tenkrát ta snaživá chuděra vyběhla s pláčem ze třídy a místo ní pak nastoupil zástupce ředitele pro večerňáky. Komunistický ražák. Dal nám takovou sodu, že jsme ani nepípli. Jeho výklad býval na tom nejvyšším stupni razance i uvědomělosti.

Tápali jsme, zda je skutečně tolik moc blbý, nebo zda si z nás nedělá nehoráznou prdel. Rozuzlení se dostavilo záhy. Dva naši spolužáci vedli spolu na zastávce u školy rozhovor, jak už bývalo naším zvykem, výrazně protistátního charakteru. Jeden z kolemstojících, (tehdy vysoce uvědomělý občan republiky reálného socialismu, dnes by nepochybně byl vysoce uvědomělým občanem státu rozvinuté demokracie), oslovil naše spolužáky. Ti pitomci mu sdělili svá jména a potvrdili, ze které jsou školy. Jak už to s vysoce uvědomělými občany chodí, bývají zároveň i uvědomělými udavači. Ani ten ze zmíněné zastávky nebyl výjimkou a spěchal do školy oznámit zjištěnou informaci o protistátních živlech v řadách žáků školy. Pro příjemce takového udání to není žádná legrace, již vzhledem k tomu, že u udavačů lze očekávat, že si ověří, jak dotyčný naložil s oznámením.

Zástupce ředitele pro večerňáky uvědomělý sekerník s tím naložil následovně. Před třídou povolal oba provinilé na stupínek, objasnil problém a dal jim, co se do nich vešlo. Podivil se, jak je možné při takové inteligenci úspěšně studovat a zároveň oznamovat komukoli, kdo požádá, své jméno. Prověřil, zda jejich rodiny mají co jíst (jeden z hříšníků byl viditelně obtloustlý), ptal se, zda jim někdo nějak ubližuje a spustil hromobití o nevděčnosti za to, že jim dělnická třída umožňuje studovat při zaměstnání. (Ve svatém zápalu opomněl fakt, že oba dotyční náleží k té dělnické třídě). Vzdor vážnosti situace jsme měli z hříšníků bžundu. V duchu jsem si tehdy řekl, až to zakončí s tím, že ještě jednou a oba letí ze školy, končím s hodinami občanské nauky (bývaly poslední v rozvrhu). A skutečně se tak i stalo. Snažil jsem se odcházet před příchodem toho zástupce ředitele, a když už ojediněle jsme se potkali, pozdravili jsme se slušně ve vzájemném respektu. Z občanské nauky jsem pravidelně na vysvědčení dostával dvojku.

Náš nezapomenutelný třídní učitel, na téže škole, si jednoho dne dal doprostřed stupínku židli a volně jsme si povídali o všem, co přišlo na přetřes. Po hodině vstal a oznámil nám, tak jsem si zkusil, co to udělá, když prokecáme hodinu a na škole je inspekce.

Moji laboratorní práci uzavíranou slovy, pokud je výsledek chybný, pak chyba není na lidském činiteli ale na zastaralých laboratorních přístrojích, tentýž učitel vyhodnotil slovy, pouze klasifikační řád mi brání ohodnotit tuto práci vyšším stupněm než pět. Dlužno dodat, že na vysvědčení jsem od něho dostával za jedna, dle jeho slov z toho důvodu, abych jej po hospodách nepomlouval, že mne bere ostře.

Nevím, jak zmiňovaní pedagogové, kterých jsme si vážili a měli je v oblibě, jak dopadli po roce 1990. Ani to vědět raději nechci. Pouze, zásluhou článku Vladimíra Pelce jsem zavzpomínal na mladá léta, abych se pokusil nastavit možnost porovnání onoho kdysi s dneškem, dle mnou zažitých skutečností. Porovnání jak možnosti mladých, v době předchozí, s jejich možnostmi v době současné. Tak porovnání míry svobody v době totalitní s mírou svobody doby současné. Nebáli jsme se vyslovit své názory ani v zaměstnání, ani ve škole. Dnes se mladí bojí, vím to od mých dětí, včetně zdůvodnění proč si to či ono vyslovit nedovolí. Nestačím se divit a nevyčítám jim to. Chápu je a vím tolik. Dříve byla svoboda, byla i pro kverulanty, vždy se našli lidé, u kterých nalezl člověk, takzvaný kverulant, vysoce účinné zastání, dnes ale již něco takového – ani náhodou.