Dmitrij Drobnickij
8. 1. 2017 vz.ru, překlad Eurasia24
Co si budou myslet lidé v Americe a v Evropě za 25 let, pokud bude liberální globalistický světový řád zničen úsilím takzvaných populistů a Západ bude nadále existovat ve zcela jiném režimu?
Nyní si připomínáme 25 let od rozpadu SSSR.
Na toto téma bude napsáno hodně politických komentářů. Nastanou ostré spory, snahy ozřejmit dění uplynulého čtvrtstoletí a žel nic obecně významného nalezeno nebude. Zdá se, že 25 let není dostatečně dlouhá doba.
Vladimír Putin nazval zhroucení Sovětského svazu největší katastrofou století. Ale v témže roce 2005, kdy spatřilo světlo světa toto hodnocení citované od té doby sto tisíc krát po celém světě, prezident Ruska ve svém poselství pro Federální shromáždění zdůraznil, že se zmýlili ti, kdo nepovažovali Ruskou federaci za „pokračování ruské státnosti, ale za konečný kolaps vleklé agónie sovětského systému.“
V Rusku roku 2010 začala tato teze nabývat nového smyslu.
V současnosti nemají ruští občané pocit, že žijí na troskách kdysi velké říše, jejíž nejslavnější dny jsou sečteny. Všechno se změnilo k nepoznání, návrat k minulosti není možný, ale v popředí je historie, která neskončila 26. prosince 1991. Navíc teď mají Rusové mnohem intenzivnější pocit sounáležitosti s tisíciletou historií Ruska, která předcházela 69 letům sovětské éry.
A přesto nostalgie po Sovětském svazu bude pokračovat ještě dlouho. Nejen proto, že „stromy tehdy byly vyšší“. V současné době mnoho mladých lidí, kteří nepamatují sovětský systém a neprožili ho na vlastní kůži, mluví přesvědčeně o jeho výhodách a touží po velké říši, která zůstala legendou minulosti.
Dokonce i ti, kdo neměli rádi sovětskou moc a radovali se z pádu bezbožného a neefektivní režimu, mají stejný neodbytný pocit, že se snad mohlo historické dění odvíjet z klubka jiného příběhu.
Bylo přece možné napravit přehmaty, omladit vedení, podržet ty nejlepší kádry a uchránit zemi před syrovými západními větry. Pokud člověk není naprostý cynik, musí stále ve svém srdci litovat, že monumentální socialistický systém nedokázal představit lidstvu životaschopnou alternativu ke „světu kořistnických peněz a zisku“.
Tyto pocity jsou pozoruhodně odlišné od těch, které převládaly ke konci osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století.
Tehdy všichni řešili, jak se zbavit starého režimu. Důvod však nebyl v minulých represích, které beztak odsoudilo i sovětské vedení.
Všichni prostě byli nekonečně unaveni vládou a vedoucí rolí KSSS (Komunistické strany sovětského svazu – pozn. překl.), věčnými stranickými a komsomolskými sjezdy, klinicky zideologizovanými novinami a televizí, ve většině případů zbytečnou prací, duchem zkázy a bezvýchodnosti visícím desítky let nad venkovem a poloilegálním měšťáctvím ve velkoměstech.
A to vše nazývali hlasatelé z obrazovek, s vytrvalostí hodnou vhodnějšího nasazení, nejlepším zřízením na planetě, jež se zákeřní západní imperialisté snaží zničit …
Píšu to všechno ne proto, abych s vámi sdílel nostalgii, nebo abych vyjádřil svůj pohled na procesy, které tehdy probíhaly.
A i když jsem solidární s těmi, kdo se domnívají, že žánr alternativní historie, nikoliv v beletrii ale v humanitární vědě, je koneckonců zajímavý a cenný, minulost skutečně vrátit nelze.
Stalo se, co se stalo. A naše myšlenky a pocity jsou teď takové, jaké jsou, jen proto, že události v letech 1991-1992 se odvíjely po nám známé trajektorii.
A teď mi dovolte, abych si představil, co si asi budou lidé v Americe a v Evropě myslet za 25 let, pokud bude úsilím takzvaných populistů rozvrácen světový liberálně globalistický řád a Západ se bude nacházet v nějakém úplně jiném kvalitativním stavu.
Nebudou snad realističtí lídři z tribun mluvit o největší geopolitické katastrofě první poloviny XXI. století?
Nebudou snad mladí lidé, kteří si nepamatují Clintonovy, Bushe, Camerona ani Merkelovou, toužebně vzdychat po možnostech, jaké promarnily generace jejich rodičů?
Vždyť Západ byl jednotný, veliký a vládl světu. Ano, byl v něčem pokřivený, ale bylo nutné kvůli tomu zničit celou globalizaci? Možná stačilo zkorigovat kurz, vyměnit dva nebo tři nejznámější vůdce, aby provedli nezbytné reformy a udrželi postindustriální ráj v Evropě a v USA.
Myslím, že na tyto mladé lidi budou jejich otcové a matky, kteří hlasovali pro Trumpa, Brexit, Marine Le Pen a jiné „populisty“, hledět v rozpacích. A ty, synku, jsi žil za Obamy a Merkelové? Umíš si představit davy přistěhovalců na ulicích, ztrátu pracovních míst, převahu sexuálních menšin a nekonečné summity s jejich byrokratickým jazykem?!
A to vše, můj synu, se dělo za neustálého blábolení z televizních obrazovek o nejpokročilejším systému na Zemi, který se snaží podkopat hrozný zlosyn Putin a jím řízená pátá kolona populistů!
Byli jsme z toho všeho unaveni, synku. Unaveni z politické korektnosti a tolerance, z politiky dvojího metru, z ekonomiky, v níž pod trvalým diktátem z Washingtonu a Bruselu pro nás nezbylo místo. Otrávilo nás, že naši vůdci na nás kašlou. Omrzelo nás sledovat, jak pustoší naše farmy a zavírají naše továrny …
Syn zle pohlédne na předka a zvolá: „Ale zničili jste Západ, víš to?! Zničil jste sjednocené lidstvo!“
Nuže, v roce 2040 skutečně mnozí mohou nabýt dojmu, že léta 2016-2018 Dmitrij Drobnickij
Zdroj: vz.ru
Překlad: ralhznamenala největší geopolitickou katastrofou. A to nejen ti, kdo dovrší 25-35 let života, ale i ti, jimž udeří 45-50.
Mohou si spočítat (a do jisté míry to bude pravda), že se rozpadlo globální společenství všech lidí na planetě. Velký liberální projekt bude rozložen na evropské nacionální krajinky. A v Americe budou vládnout následovníci Trumpa s jejich protekcionismem a stěnou na jižní hranici.
Mnoho historiků bude opakovat, že většina Američanů v osudném roce 2016 hlasovala ve prospěch Hillary Clinton, to znamená za zachování starého kurzu. A jen zrada elit, které nenašly odvahu jít proti starým pravidlům volby vůdce svobodného světa, umožnila klice populistů zbourat to, co předchozí generace vybudovaly.
Bude za tím kus pravdy? No, samozřejmě, že bude.
Žádné zásadní změny ve světě se nedějí bez silných emocí, které někdy zastíní rozum. A emoce jsou, jak známo, špatný rádce. Navíc nikdy se věci nemají tak, aby byl každý spokojen s tím, co se děje.
Podobně jako v důsledku rozpadu Sovětského svazu zůstaly miliony Rusů za hranicemi svého státu, po zničení světového řádu se mohou z milionů „světoobčanů“ stát věční vyhnanci tam, kde původně žili.
Změny vždy produkují poražené, nespravedlivě ukřivděné a vyděděnce. Ty, kdo brali budoucnost takovou, jak ji sami chtěli vidět.
A vždy se bude zdát, že se s vaničkou vylilo i dítě, že se zahodilo něco opravdu cenného a důležitého, že bylo možné usměrnit historii po jiné cestě.
Mnozí, ale ne všichni, budou tvrdit, že pro zničení liberálně globalistického projektu se promarnila jedinečná příležitost sjednotit lidi planety za odstranění hladu a nejstrašnějších nemocí, za ukončení diskriminace jakéhokoliv druhu, za šanci na dosažení trvalého míru a všeobecné bezpečnosti.
To jen v letech 2014-2016 příslušníci různých států viděli vesměs jiné trendy. Hlad nikoho vážně nezajímal a nezabýval se jím, nemoci se jevily o to horší, čím masověji byly přenášeny přes hranice, války pokračovaly se zvyšující se krutostí a nejvíce diskriminovanými lidmi byli ti, kteří se snažili ukazovat na problémy.
Nestalo se snad totéž se Sovětským svazem? Neviděli snad jeho občané, jak se slova rozcházejí s reálnými činy? Jak se nejsvobodnější a nejspravedlivější zřízení stalo sešněrovaným a cynickým, jak se měšťáctví zapojené do osidel státní politiky (vzpomínáte – stále plnější uspokojování rostoucích potřeb?) střetlo s krutou realitou neefektivnosti elit …
V celkovém výsledku se projekt „SSSR“ příliš nelišil od projektu „globalizace“. Cílem obou mělo být všeobecné sjednocení lidstva vedené nejčistšími ideály spravedlnosti, rovnosti a pokroku.
Ale nevyšlo to. Problém není ani ve faktu, že chudoba a nemoci nebyly odstraněny a na Marsu nekvetou jabloně. V určitém okamžiku se oba projekty začaly silně přetvařovat. A lži lidé, skutečně živí lidé, nemají rádi.
Horší ovšem je, že někde po cestě architekti všelidského štěstí na lidi zapomněli. Ideje se staly chladné a prázdné a budoucnost přízračná.
Osobně nemám rád ani socialismus, ani globalizaci. Ale přiznávám, že lidstvo se dříve nebo později sjednotí. Protože lidé nemusejí umírat hladem a nemocemi. Také jabloně na Marsu by kvést mohly. A k tomu je potřebné úsilí všech.
Několik prvních pokusů se prostě nezdařilo…
Je velice dobré, že se distancujeme od sovětské moci i od globalizace a lidé se obracejí ke své historii a tradicím. Protože celá historie lidstva je hledáním řešení společných problémů.
