Miroslav Polreich
31. 1. 2017 Vasevec
Již bylo řečeno, že hlavní obranou proti dezinformacím jsou prověřená fakta. Chci se však zamyslet také nad funkcí a účelností dezinformací – tedy jaké je pozadí jejich tvůrců. Jde o závažnou klamavou manipulaci, a ta je vždy účinnou formou jednoduchého vládnutí, hlavně pokud je spojena s exekutivní mocí. Pro příklady nemusíme jít do daleké minulosti, všichni je známe, ale zůstaňme v současnosti. Myslím, že se mohu odvolat na myslícího člověka, jakým byl spisovatel Ludvík Vaculík. Cituji: „Moc strany a vlády nebyla nikdy tak velká, jako je nyní moc peněz.“
A máme odkryto pozadí servility, či služby sluhů sluhům. Oni dobře vědí, že fakta jsou nebezpečná.
Tím jsem napověděl, kdo stojí za lží a manipulací s pravdou. Jsou to neocons se svým politickým nazíráním na společnost.
Není podstatné, ve kterém stranickém dresu působí. Nehledají odpovědnou pozitivní perspektivu. A k tomu vystačí s nižší morálkou, neodborností, a jak jsem naznačil, servilitou. Ta se dle našich zkušeností vždy vyplácela.
Tím je dán smysl dezinformace, důvod proč zamlčovat fakta a vést k nenávisti a nepřátelství. A k popření jakéhokoliv myšlení, natož kritického.
Karel Havlíček Borovský zdůvodnil své nekonformní přístupy k Vídni, církvi, ale i carskému dubisku jako naší záštitě, svému bratru Františkovi: „Své postoje jsem nasál v době studií kdysi na německobrodském gymnáziu, kde se v té době pěstovalo „nebezpečné myšlenkování.“
Máme takové školy, a chceme je vůbec?
Vraťme se však do našich všedních dnů. Pokusím se ilustrovat, o co v podstatě jde. Asi před týdnem v Lidových novinách brojil státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza proti dezinformační kampani. Jeho uvažování je velice zajímavé a odpovídá výše uvedené charakteristice obhájce „své pravdy“.
Pro přesnost jej budu raději citovat:
„Koniáš, Orwell, ČÚTI – slova, která poslední týdny zaplevelují veřejný prostor v souvislosti se vznikem analytického útvaru ministerstva vnitra, který má upozorňovat na útoky dezinformačních kampaní. Rázem se ozývají všechny potrefené husy.“
Říkám si, chudák pan prezident…
Dále se dozvíme, že v České republice fungují zhruba čtyři desítky dezinformačních projektů, které se tváří jako seriózní media.
Prouza přichází dokonce s důkazem, jak to s tou pravdou vlastně je. A v tom je podstata věci, jak on sám rozumí pravdě.
Napřed připomeňme, že v roce 2015, kdy již léta probíhala občanská válka v Sýrii, a víme, kdo ji inicioval, nám Prouza napsal o vlně uprchlíků, kteří zaplavují okolní státy a Evropu: „Uprchlíci neodcházejí, že v jejich zemích je válka, ale chtějí žít lépe.“
Avšak dnes píše na stejné téma: „Dvacet osm procent našich obyvatel je přesvědčeno, že ruská intervence v Sýrii pomáhá řešit migrační krizi v Evropě. Přitom jsou to právě ruské vojenské akce, které přinutily desetitisíce lidí, aby opustily své domovy.“
Všichni víme, kde jsou fakta. A pan Prouza to ví také. Prostě účelově lže – dezinformuje.
Sám však pokračuje: „Pokud se vzdáme demokracie, pokud začneme ignorovat fakta…… můžeme se jednoho dne zase probudit v zemi, kde je možný jen jeden názor.“
A nyní pozor, přítomní – a pane prezidente:
„Ti kterým by se návrat do minulosti líbil, se zaklínají cenzurou a hrají si na největší bojovníky za svobodu slova. Jejich cíl je ale přesně opačný a je potřeba se proti jejich snaze důrazně bránit.“
Na závěr nabízí velmi rázné poučení:
„Ukazujme na ně. Ať již jde o prokremelské trolly, operace Islámského státu, nebo politiky, kteří chtějí získat absolutní moc a ovládat poslušné stádo.“
Má však smůlu. Vyhrožuje někomu, kdo právě v tom minulém režimu již prokázal, že se nebojí.
Lze však tomu rozumět i jako velkému doznání. Pan Prouza totiž patří ke klientelizmu sociální demokracie, a tím pádem tu moc již dávno má.
Jen ještě jednu závažnou poznámku:
Před dvěma dny se pánové Putin a Trump m.j. dohodli na společných akcích proti Islámskému státu. Pan Prouza však stále vidí v Ruské federaci rovnocenného nepřítele, jako je ISIS. Jak dlouho ještě?
Dolores Ibaruri na obranu před fašizmem, ten termín není od věci, vytyčila heslo: „No pasarán!“
