Babiš nebo Kalousek, všichni jedna rodina…

Avatar
Původní autoři

Martin Kunštek
1. 2. 2016
Co to je? Má to krátké vlasy, na tváři strniště a na nose brýle. Bylo to vyhlášeno ministrem financí roku. Babiš nebo Kalousek? Je to úplně jedno. Oba chtějí privatizovat Budvar a ČEZ.
Ministerstvo financí vedené Andrejem Babišem (ANO) chce opět prodat Budějovický Budvar. Totéž chtěl před lety jako minstr financí učinit i Miroslav Kalousek (TOP 09). Ve Sněmovně na sebe pokřikují a vzájemně se urážejí jako dva největší nepřátelé. Ale jde jim o totéž. Udržet nízké daně z příjmů. Aby stát nemuseli financovat bohatí. A prodat i ten zbytek státního majetku, na který lze najít kupce. Rozděluje je pak především to, do čí kapsy mají směřovat provize. Zda do Mirkovy nebo Andrejovy.

 
Velmi kuriózní je, že oba prodej Budvaru zdůvodňují stejnou větou. Stát si prý nezřizujeme proto, aby vařil pivo. Na tak hlubokou filosofickou myšlenku přeci nemohli přijít nezávisle na sobě. V minulosti se sice stalo několikrát, že stejný objev učinili dva na sobě nezávislí vědci. Jako v případě periodické tabulky prvků, která je připisována dvěma vědcům z opačné strany kontinentu, kteří se nikdy nepotkali. Rusovi Dmitriji Ivanoviči Mendělejevovi a Francouzovi Anoinu Lavoisierovi. Jenže Kalousek a Babiš se potkávají ve Sněmovně. A podle stejné zdůvodňovací věty by se dalo soudit, že se mimo Sněmovnu potkávají se stejnými lidmi.

Rok před tím, než se s nápadem prodat Budvar „vytasil“ Miroslav Kalousek, jsem ve Sněmovně vyslechl nabídku, že ten komu se podaří zorganizovat prodej Budvaru, může inkasovat odměnu 2 miliardy korun. Tehdy jsem se prostředníkovi, který nabídku tlumočil, vysmál s tím, že zřejmě naletěl nějakému podvodníkovi. Podle mého tehdejšího právního názoru Budvar prodat nelze. Budvar je totiž národní podnik. A jako takový byl zřízen podle již neexistujícího Hospodářského zákoníku. Což byl předchůdce Obchodního zákoníku z dob socialistického Československa. Podle privatizačních zákonů stát může prodat akciovou společnost, společnost s ručením omezeným a další formy obchodních společností zavedené Obchodním zákoníkem. Nikoliv však národní podnik. Hospodářský zákoník sice zanikl přijetím Obchodního zákoníku. Podnik a zakladatelská práva státu, která vykonává Ministerstvo zemědělství, však nikoliv. Stejně jako značka. A ta je klíčová. Vybavení pivovaru – jakkoliv bylo v posledních letech průběžně modernizováno, ani studny s vodou, které dělají Budvar právě tím Budějovickým Budvarem, nejsou to, o co by kupci měli eminentní zájem. Největší zájem je o ochrannou známku. O tu měl svého času obrovský zájem hlavní konkurent Budějovického Budvaru americký pivovarnický konglomerát Anheuser-Busch. A to právě proto, aby mohl ten Budějovický Budvar zavřít. A po celém světě prodávat pod značkou Budweiser své pivo. Budějovický pivovar totiž proti svému konkurentovi vyhrál kromě území USA známkoprávní soudní spory na celém světě. Je to více než 140 pravomocných soudních rozsudků. Na nich je napsáno, že je to Budějovický Budvar národní podnik, kdo má právo prodávat pivo pod názvem Budvar. Známka je to, za co někdo byl ochoten „vysolit“ 2 miliardy. Tedy kromě těch několik stovek milionů do státního rozpočtu. Ovšem s tím „vedlejším důsledkem“, že Budějovický pivovar bude uzavřen. A místní ztratí práci. A zanikne další staletá česká tradice. A zisky půjdou do ciziny.

Že byl můj právní názor správný ,potvrdila pozdější analýza, kterou na základě zadání místopředsedy Sněmovny Vojtěcha Filipa (KSČM) zpracoval Parlamentní institut. Při její četbě jsem se zhrozil. Jako způsob prodeje teoreticky navrhl zvláštní zákon, kterým by byla založena akciová společnost Budějovický Budvar, která by se ze zákona stala právním nástupcem národního podniku. Jako tehdejší Budějičák jsem se této představy upřímně zděsil, protože jsem si uměl představit, že tandem Kalousek – Langer by klidně uměl svými silovými metodami takový zákon Parlamentem protlačit. Jen částečně mě uklidnili právní experti, kteří na závěr studie uvedli, že není jisté, jestli by takovéto nástupnictví bylo uznáváno i ve zbytku světa. Nebo zdali by se kupec musel znovu u soudů ve všech 140 zemích domáhat nového rozhodnutí, které by to potvrdilo. Což je práce zase tak na 50 let.

Kalousek tento nápad veřejně prezentoval v době dluhové krize. Jako jednu z možností jak sanovat státní finance. Samozřejmě při tom zapomínal dodat, že do hlubokého deficitu je předtím léta pomáhal dostávat svým i rozhodnutími coby ministra financí a před tím předsedy rozpočtového výboru Sněmovny. Pro řadu lidí, kteří nemají čas se detailně zabývat rozpočtovými dopady změn daňových zákonů, to znělo logicky.

U současného ministra financí, který se chlubí tím, že jako první v historii ČR dokázal hospodařit v loňském roce s rozpočtovým přebytkem, to zní přinejmenším nelogicky. Vysvětlitelné to je jen tím, že také obdržel nabídku na ty 2 miliardy. Nebo možná i více. Anheuser-Busch je dnes součástí koncernu InBev, který fůzuje s dalším světovým pivovarnickým gigantem SABMiller. Takže má asi i více peněz na provize.

Miroslavu Kalouskovi jsem tehdy na jeho tvrzení, že stát není od toho aby vařil pivo odpověděl otázkou. „A proč by stát nemohl vařit pivo?“ Dělají to i jiné státy. A podle naší Ústavy a Listiny základních práv a svobod jsou si všechny formy vlastnictví a podnikání rovny. Totéž bych chtěl i dnes touto cestou vzkázat Andreji Babišovi. I když vím, že můj právní názor má v jeho očích neskonale menší hodnotu než 2 miliardy do Agrofertu. Nebo do jeho kapsy.