K výročí Února -O první republice a sociální nespravedlnosti

Avatar
Původní autoři

 Joda
18. 2. 2017       vlkbloguje
Tak zde máme výročí 25. února, tentokrát půlkulaté. Nebudu uvažovat, zda se tenkrát odehrál bolševický puč, nebo regulérní změna režimu (prý dle vůle pracujícího lidu). Fakt je ten, že v únoru 48 se žádné masové, protikomunistické protesty nekonaly (kromě hrstky studentů, kteří šli na Hrad za Benešem). Myslím si, že to bylo způsobeno tím, že lidé chtěli nějakou změnu oproti stavu, který zde byl za 1. republiky. Já znám československou první republiku samozřejmě jen z vyprávění. Ale z toho co jsem slyšel, jsem si udělal závěr, že v ní vládla velká sociální nespravedlnost. Rozhodně větší, než například v sousedním hitlerovském Německu, což doložím prvním příběhem.


Moje matka pocházela z malorolnické rodiny, hospodářství je jen taktak uživilo. Když se její bratr oženil a přivedl si ženu, musela moje matka z domu. Ve svých 17 letech nastoupila do služby u sedláka. Pracovala u něj jako děvečka za byt a stravu, dokonce i nějakou korunu si vydělala. Ovšem pracovní doba byla od nevidím do nevidím. V době protektorátu se ukázalo, že všechno zlé je k něčemu dobré, neboť práce v zemědělství jí zachránila od totálního nasazení v rajchu.

Někdy v roce 1943 však chtěla změnit zaměstnání – přejít od jednoho sedláka ke druhému. Ten původní sedlák s tím nesouhlasil a donutil jí, aby tento spor s ním jela řešit na německý pracovní úřad. A tam se dozvěděli věci. Že i zemědělský dělník má nárok na dovolenou. Že i v zemědělství platí osmihodinová pracovní doba. Že, když je výjimečně třeba pracovat déle (např. o žních), každá hodina nad osm se musí vést jako přesčasová a zvlášť zaplatit. Ten sedlák jen zíral. Nikdy před tím (za první republiky) něco takového neslyšel.

V zájmu objektivity musím konstatovat, že se matka u toho jihočeského sedláka asi neměla až tak špatně. Soudím podle reakce mého spolupracovníka, kterému jsem tento příběh vyprávěl. Byl to sedlácký synek z jedné vesnice u Ostravy. Po absolvování střední zemědělské technické školy se mu nechtělo jít pracovat do JZD, a tak nastoupil do projekční kanceláře k rýsovacímu prknu. Duše sedláka v něm ovšem zůstala. Z jeho úst zazněly dotazy typu: Cože, ona bydlela ve stavení, měla v komoře svou vlastní postel a nemusela spát na slámě ve chlévě? Cože, ona jedla stejné jídlo jako ta sedlákova rodina a nemusela celý rok, vždy někde na prahu, jíst jen brambory se zelím? On (ten spolupracovník s duší sedláka) měl vůbec zajímavé názory, které, když se napil, ochotně dával k dobru. Dle jeho názoru, bylo např. normální, že děvečka a pacholek nesměli do stavení, že museli bydlet ve chlévě nebo ve stodole, že jedli kdesi na dvoře jinou stravu, než sedlák a jeho rodina, že děvečka musela být sedlákovi po vůli, že to měla (jak by řekl dr. Barták) v popisu práce.

Druhý příběh musím začít poněkud ze široka. Nikdo z naší rodiny (ani širší) nebyl v padesátých letech perzekuován. Nikomu z naší rodiny komunisté nic nevzali (nebylo co). Tedy, pokud nepočítám dva strýce, kteří museli dát svá pole do JZD. Protože to byli typičtí kovozemědělci (zemědělství nebylo hlavním zdrojem jejich obživy), příliš tragicky to nebrali. Přesto jsem, i jako malé dítě, podvědomě cítil dělení na my a oni. My – naše rodina, příbuzní, sousedé se navzájem oslovovali pane a paní, přestože nijak zvlášť nenadávali na současný režim (alespoň před dětmi), ani ho nikterak nechválili. Oni – různí funkcionáři i někteří učitelé důsledně soudruhovali a aktivně se zúčastňovali různých oficialit a slavností.

Jedinou výjimkou byla jedna rodina ze sousedství. To nebyli žádní funkcionáři. On obyčejný dělník, ona tzv. domácká dělnice (šití nitěných knoflíků). On však vždy na Prvního máje pochodoval v čele průvodu v uniformě příslušníka Lidových milic. Ona nám dětem vždy připomínala jak se máme v lidově-demokratické společnosti dobře a že si toho nevážíme. Opět jsem již jako dítě podvědomě cítil, že si rodiče před těmito sousedy dávají pozor na hubu. Až později jsem se dozvěděl, že moje matka s nimi měla konflikt. Bylo to v roce 1953 při měnové reformě. Ten soused v uniformě LM a s puškou v ruce držel stráž před místností, kde se vyměňovaly staré peníze za nové a moje matka tuto jeho činnost před jeho ženou poněkud nevraživě komentovala.

V roce 1968, když začalo vycházet najevo, co se dělo v padesátých letech a jakou roli sehráli různí vedoucí představitelé KSČ, jsem tu sousedku (v té době již vdovu) potkal. Poněkud jízlivě se jsem jí zeptal, co na to říká. Ona mě však setřela vyprávěním o tom, jak těžko se jim žilo za první republiky (zvláště v období krize), v jakých nouzových obydlích museli žít a o tom jak jim, někdy v roce 1935, zemřel jejich malý syn hladem. Ukázala mi i jeho úmrtní list. Tam bylo opravdu napsáno v kolonce příčina úmrtí „dlouhodobá podvýživa“.

Co závěrem? Asi to, že vládnoucí elita si nikdy nepřipouští, že něco dělá špatně. Kdyby zde nebyla masa lidí naštvaných na prvorepublikové poměry, neměli by to komunisté v únoru 48 tak lehké. Kdyby soudruzi ono známé Štrougalovo „Hlavně nenasrat horníky“, modifikovali na „Hlavně nenasrat lidi“ (a kdyby se tím řídili), nepřišly by v listopadu 89 statisíce lidí na náměstí zvonit klíči. Kdyby Nečas-Kalouskova vláda neprováděla systematickou protilidovou politiku, nevolili by lidé v krajských volbách komunisty.

P.S. Tento příspěvek vznikal již na podzim roku 2012. To jsem nevěděl, že v únoru 2013 si v novinách přečtu titulky „Nezaměstnanost je největší od doby velké krize v 30. letech“, „Fotovoltaika nás všechny bude stát bilion korun“ atd. Kam to spěje?

Vlkův dodatek:

Tenhle příspěvek mi Joda původně poslal před půl rokem k  28. říjnu. Odvětil jsem mu, že ho vezmu, ale k  dnešnímu datu. Myslím, že na dnešní den pasuje opravdu ideálně. Protože přesně trefuje podstatu toho, proč k Únoru došlo. A  proč k něčemu zejména ve formě skupinového násilí může, díky našim popřevratovým pseudoelitám, dojít kdykoli v budoucnu znova. Pokud se ty samozvané pseudoelity včas nevzpamatují.