Lenka SK
19.2.2017 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Protože většina lidí v Čechách či na Slovensku nemá přímou zkušenost s migrací, chtěla bych se podělit o zkušenosti z pětiletého pobytu v Bavorsku. Přestěhovali jsme se v roce 2012: jako celá rodina – tedy manžel i naše děti, z nichž nejstarší zde tehdy nastoupilo do první třídy. Chtěli jsme svým potomkům umožnit naučit se cizí jazyk nejrychlejší a nejpřirozenější cestou, sami získat nové pracovní zkušenosti, otestovat si naši odhodlanost a všichni spolu poznat kus jiného světa. To se nám v podstatě podařilo. V plánu bylo ještě přesunout se po čtyřech letech do nějaké jiné země, mezinárodní situace se však natolik změnila, že se vracíme domů již toto léto.
V našem městě bylo i při našem příjezdu hodně cizinců, přesto byl v posledních dvou letech příliv „těch nových“ zřejmý. Moji známou tuhle rozesmálo, když jí při nákupní pochůzce městem její manžel, který sám přišel před dvaceti lety z Bosny, s jeho typickým balkánským přízvukem oznámil: „Zlato, víš co mi tady v poslední době chybí? Němčina!“. Opravdu, na ulicích je slyšet všechny možné řeči. Možná to takhle nějak mohlo vypadat v Babylonu. Je opravdu zvláštní zážitek, když do MHD spolu se všemi jinými školáky přistoupí dva černošští kluci dvojčata, opravdu velmi tmavé pleti a začnou se spolu bavit rusky.
Ostatně legitimizace pobytu založením rodiny s osamělou ženou s německým občanstvím je poměrně častá situace. Nezřídka se pak zjistí, že manžel už jednou v domovině ženatý je a místní štědré sociální příspěvky dělí mezi obě rodiny. Pokud se na to přijde, dochází k rozvodům – takových osamělých matek s dětmi-míšenci znám několik. Pro spoustu mladých žen je takový sňatek něco jako poslední šance mít rodinu. Domorodí muži mají jiné priority a také mnohem více biologického času. Když jsem jednou potkala na ulici dědečka starousedlíka s černošskou vnučkou, přemýšlela jsem i o něm. Starší generace si totiž tatínky pro svá vnoučata nijak nevybírá, prostě se jim to v tomto multikulturním kotli stane, a častěji než třeba v Čechách. Jaký to je asi pocit, když jsou vlastní geny takto výrazně překryty, když tam vstoupí ten neznámý prvek „jiné“ kulturní paměti? A o vykořeněnosti a následných adaptačních problémech těchto nových generací ani nemluvě, o tom se popsalo již mnohé.
Moje česká známá se provdala za Španěla, doma spolu mluví německy nebo španělsky. Z češtiny děti rozumí jen málo, s prarodiči z máminy strany se prakticky nedomluví. Starší syn jezdí na celé léto za babičkou do Španělska, cítí se tam jako doma. Po návratu se pak vždycky tak týden aklimatizuje na německou realitu a je rozhodnut v dospělosti žít ve Španělsku. Slovy jeho mámy řečeno, „má v sobě prostě španělské srdce“. A pak mi někdo povídejte o tom, že národ je sociální konstrukt a na tradicích a kořenech nezáleží. Že prý příslušnost k národu není uložená v genech. V specifických genech možná ne, v duši ale určitě. A tu mikroskopem zkoumat nemusíme, ukazuje se sama. Stačí být vnímavý a sledovat její projevy.
Mám další zážitek z domova seniorů s demencí. Pokoj jedné klientky byl polepen fotkami černošských vnoučat od její dcery. Přemýšlela jsem, co ty obličeje v té paní asi vyvolávají za pocity. Zvláště pokud si již nepamatuje, že nějaká vnoučata či dokonce dceru má. U demencí postižených lidí jsou vlastní děti a jejich potomci často pro jejich genetickou podobu považovány za jejich vlastní rodiče nebo sourozence. A rozvíjejí si k nim tyto pozapomenuté a znovu objevené city. Je to velmi dojemná a pro rodinné příslušníky často jediná možnost, jak se svými nemocnými rodiči či prarodiči udržovat nějaký citový vztah. U výrazně smíšených rodin to ale stěží bude fungovat, spíše hrozí naprosté odmítání. A vysvětlujte člověku s vymazanou pamětí tak do roku 1970 a s životním pocitem, že je mu právě takových čtyřicet let, že tito usměvaví černoušci patří do rodiny!
V MHD se zde po městě prohánějí lidé z celého světa. Školáci, pracující, důchodci, maminky všech ras na mateřské. Německé maminky po třicítce, ty přistěhovalecké sotva na hranici dospělosti, samy ještě děti. Demografické výhledy obou skupin obyvatel jsou snad zřejmé, domorodí budou brzy nahrazeni nebo „naředěni“. Jednou při cestě do práce o vánočních prázdninách, kdy měla i většina manuálních pracantů volno a sockou jeli opravdu jen pracující do nepřetržitých provozů, uvědomila jsem si, že to etnicky na mě poprvé působí asi jako u nás. Prožívám velice intenzivně návraty domů, kdy znovu ve městě a v tramvajích potkávám ty tak podvědomě známé české obličeje. Jsem proto hned xenofob, když mi jsou bližší Středoevropané než Papuánci?
A víte, kdy jsem tento zážitek měla v Německu znova? Když jsem nedávno kvůli nějakému školení jela večer příměstskou vlakovou dopravou. To se vracela z práce lepší sociální třída – Němci, kteří si pořídili domy na venkově. V některých částech města bydlí už jen ti nejotrlejší domorodí Němci spolu s přistěhovalci. Kolegyně rezignovaně hodnotila takové sousedství s lidmi z Turecka a Balkánu – slyší prý pořád, jak je důležité, abychom cizince tolerovali a pomohli jim se integrovat, zatímco ona má intenzivní pocit, že přizpůsobovat se a zvykat si na nové poměry musí hlavně ona.
