Nikdy jsem nechtěl být vojenským chirurgem

Avatar
Původní autoři

Dmitrij Dzygovbrodskij
25. 2. 2017    zdroj
Vojenský chirurg je zvláštní zaměstnání. Nikdy jsem jím být nechtěl. Něco jiného je operovat nemocné v době míru. Úplně jiné je, když na operaci přivezou ženu provrtanou střepinami nebo šestnáctiletou dívku s obrovskou dírou v hrudi. Takovou, že jsou vidět zbytky žeber a trhavě se zdvihající plíce. 


 
Udělal jsem vše, co jsem mohl. A přece jsem udělal příliš málo. Celý poslední rok se ptám sám sebe, proč je vše tak nespravedlivé. Proč byla ukrajinské armádě dána taková obrovská síla beztrestně zabíjet a  mrzačit. A mně – chirurgovi, nebyla dána stejná síla – zašít rány, narovnat zpřelámané kosti, obnovovat rozbité obratle,vracet život do těl, zničených ukrajinským železem.

Byl jsem zničen už v roce 2015, kdy denně vozili na operaci těla žen a dětí, zraněných, zkrvavených.

Teď už ve mně zůstala jen únava a nenávist. Nenávist k těm, kteří dávají rozkazy ukrajinskému dělostřelectvu znovu a znovu střílet na obyčejné domy, ulice, parky. Nenávist k těm, kteří střílejí. K těm, co na zbytku Ukrajiny mlčí, když nás zabíjí ukrajinská armáda.

Nasťa byla krásná dívka. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ji zachránil. Udělal jsem příliš málo.
 

Po operaci jsem přišel k její mamince. A poslouchal jsem, jak vyprávěla o dcerce, o večeru, o noci. Nepřerušoval jsem ji, díval jsem se na své třesoucí se prsty a přemýšlel jsem, jestli jsem udělal vše, co bylo v mých silách. A udělal jsem tak málo. Tehdy jsem věřil, že Nasťa přežije – je mladá a silná.

Nastina maminka plakala a vyprávěla mně o dceři. A já jsem neměl sílu vstát a vrátit se domů, přestože jsem byl na nohou už skoro 24 hodin.

Nastina maminka vyprávěla o dceři, jakoby to mohlo udržet dívku na tomto světě. Večer 10.června 2015 začalo ostřelování ukrajinskými vojsky. Nasťa slíbila sousedům, že se podívá na jejich dům. Potom u nich zůstala na noc. Za dva měsíce měla mít narozeniny. Studovala první ročník průmyslovky. Toužila stát se lékařkou.

Ostřelování ukrajinským dělostřelectvem bylo té noci zvlášť silné. Nasťa je do půlnoci proseděla ve sklepě. Najednou náhle a nečekaně ostřelování přestalo. Dívenka vyšla na dvůr zavolat mamince. A nehledě na radu sestry a matky se rozhodla přespat nikoli ve sklepě, ale v domě. Myslela, že ukrajinské vojsko už Gorlovku ostřelovat nebude.

Ale ozval se výbuch, úlomek vletěl oknem, odrazil se od stěny a zasáhl spící dívku. Bolest a silná exploze Nasťu probudila. Zavolala matce a řekla, že necítí nohy. Když matka přiběhla, Nasťa jen tak ležela na posteli, přikrytá lehkou přikrývkou. Matka přikrývku odhrnula a uviděla v dceřině hrudi velkou ránu. Tak velkou, že bylo vidět zdvíhající se plíce.. Nasťa necítila bolest. Dívka necítila nohy.

Ludmila, Nastina matka, zavolala rychlou záchrannou službu. Ale zdravotníci nemohli projet – ukrajinské dělostřelectvo se té noci zbláznilo. Pomohli chlapci z lidové domobrany, kteří přivezli polního lékaře. Hned pochopil, co se stalo – úlomek ukrajinské střely uvízl v dívčině páteři.

Tak se Nasťa dostala na operaci ke mně. Přivezli ji chlapci z domobrany. Podařilo se jim to. Teď už vše záviselo na mně. Udělal jsem vše, co je v lidských silách. A přece jsem udělal málo.

Operace byla dlouhá a těžká. Střelou byla zasažena jedna plíce, druhá byla poškozena tlakovou vlnou. Byl zničen obratel. Nemohl jsem dostat všechny úlomky kostí z míchy.

Nasťa byla statečná dívka. Žila ještě 5 dní. A odešla.

Nikdy jsem nechtěl být vojenským chirurgem. Nechtěl jsem, aby válka přišla do mého města. Udělal jsem vše, co jsem jen mohl, abych tu dívku zachránil. A přesto jsem udělal příliš málo.

Jsem slabší než ukrajinští dělostřelci. Ale zůstal jsem člověkem. Oni – už ne.

Přeložila Milada Sigmundová