Dmitrij Dzygovbrodskij
5. 2. 2017 zdroj
Mám moc ráda svou sestru Dášu a malého bratříčka Kirjušu. Byli jsme pořád spolu. Já jsem se jako starší sestra starala o Dášu a Kirjušu. Starám se o ně i teď. Máma a táta jsou velmi daleko – a proto jsem pro mého bratříčka a sestru jedinou nadějí. Nyní jsme pořád spolu. V tomto roce 2016 by mě bylo 15 let. A Kirjušovi 4 roky. Tomu se stýská po jeho plyšovém medvídkovi. Nám s Dášou se stýská po mámě a tátovi.
Někdy vidíme, jak maminka pláče a opakuje: “Byly tři. Nikdo nezůstal. “
Jmenuji se Nasťa. Nasťa Konopljovová.
Pamatuji si ten večer, únor 2015. Donesly jsme s Dášou Kirjušu na koupání do koupelny. Zrovna jsem mu koupila nový dětský šampón – jsou z něj překrásné duhové mýdlové bubliny. A neštípou z něj oči. Dáša pustila na vodu zeleného plastového krokodýla. A Kirjuša se smál. Vzpomínám si na sníh za oknem. Potom světlo. Potom bolest. Měli jsme štěstí – netrápili jsme se dlouho jako jiné děti. A je nám lehčeji – jsme nyní spolu a utěšujeme jeden druhého. Jiné děti často pláčou, protože jsou osamělé.
Mě, Dášu a Kirjušu zabila jediná ukrajinská střela. Dopadla přímo do koupelny. Dáša žila o minutu déle než já a bratříček. Kirjuša ani nechápal, co se stalo. My s Dášou jsme mu řekli, že prostě zhaslo světlo. Je malý a věří nám.
Někdy přijdeme všichni tři do rodného domu. A díváme se na rodiče. Je nám moc smutno, když maminka pláče. Chtěli bychom říct rodičům, že už nás nic nebolí. Tatínek opravuje dům. Táta je silný, utěšuje maminku. Ale přesto tatínek tajně pláče, když jej maminka nevidí. Velmi krásně je v létě na našem dvoře. A kočka Vaska přežila. Jen po výbuchu špatně slyší. A bojí se lidí.
Moje ulice, ulice Partyzána Jermačka, je velmi krásná. Je v ní mnoho stromů. V létě rostou krásné květiny. V blízkosti se nachází dětské hřiště. Chci, aby válka rychle skončila. A moje ulice není poškozena.
A moc si přejeme, aby k nám již více nepřicházely další děti. Je nás tady 101. Zabila nás ukrajinská armáda. Snili jsme o tom, jak vyrosteme.
Vybral a přeložil Jaromír Vašek
