amp_amp
7. 2. 2017 Livejournal, přeložil Sam Elles
Čistě hypoteticky.
Podívejte se, byl jeden národ – ruský. Potom chytré (ne příliš) hlavy začaly hledat jakési regionální rozdíly. A ty opravdu jsou. A tak existuje rozdělení na tři větve: maloruskou, velkoruskou a běloruskou. A co více, rozdělení na tři národy. Bratrského typu. Rusové zůstali Rusy, Malorusové a Bělorusové se stali nerusy. Stali se nerusy hlavně pro usilovné vyhledávání a rozdmýchávání rozdílů. Rozdílů výslovně od Rusů. Jistě, jsou tam výšivky jiných vzorů – dialekt, kuchyně, atp. se liší.
A tak to jsou všechno různé národy. A téma se dále rozvíjelo, každý národ má právo na svůj národní stát. Jak by to jinak bylo možné? Národ je a státu nemá. Musíme mu jej dát. Došlo k rozpadu země. Samosebou odkrojili kus Ruska. Dobrá, ať ho mají, pal to čert.
My jsme, samozřejmě, ten krvavý Mordor. My zkoušíme připomenout, že jsme byli jedním národem. Vyprávíme historii, dokládáme fakty, dokumenty, kronikami. Ale Ukrajinci nechtějí věřit. Kroniky jsou falešné, a jedno vedle druhého dosvědčuje, že jsme národy rozdílnými…
Jaké vznášejí argumenty, jaké důkazy o své odlišnosti dodávají? Jejich důkazy jsou známé, a všichni jich máme plné zuby. Tytéž používali už Poláci na počátku 19. století. Tehdy Poláky srdce bolelo, když se dívali na veliký ukrajinský národ – ani jíst bolem nemohli. Přemýšleli o rozdílnosti Rusů z Maloruska a Rusů z ostatní Rusi dokonce dříve než Ukrajinci samotní. A něco na tom je, ovšem nemáme-li vzít v potaz fakt, že např. sami kozáci se považovali za potomky Chazarů.
Takže jaké důvody? První je – jazyk. Je v něm rozdíl? Je. Jedni říkají achjo, druzí echjo, třetí ojoj. Je to jasné. Různé jazyky, různé národy.
Druhý – oblečení, všední život, kultura. Je tu rozdíl? Ano, je. Vzory na výšivkách jsou jiné. Různé jídlo. Jedni jsou na tlusté, a to je jediná věc, která Tatary nezajímá, a přímořští zase jedí ryby. To Moskvané baští boršč a ještě se krmí kaší. Vypadá to na odlišné národy? Jasně. Jedni si staví chaty, touží po pobytu v lese, druzí ne. Prostě různé národy.
Třetí – historie. Najdeme rozdíl? Ano. Jedni úpěli pod Zlatou hordou nájezdníků, druzí … druzí úpěli pod kde kým. Jasný rozdíl. Tím větší, že Ukrajinci, opírajíce se o naše falešné kroniky, přesvědčivě dokazují, že jsme zřetelně jiné národy. Oni byli Rusínové, Ukrajinci, a my, z části takoví a onací – zkrátka, je tu velký seznam s konečným závěrem: rozdílů je hodně. Prostě různé národy.
Čtvrtý – antropologie, genetika, populární genetika. Nejdříve antropologové poměřovali lebky z mohyl. Některé byly větší, jiné podlouhlé. Vypadá to, no, na rozdíl. A to pobídlo i genetiky. Nejdříve se jim odlišnost nedařilo najít. Ne a ne, sakra, a že se snažili! Naštěstí, pokrok nestojí na místě. Sláva, našli! Odlišnost není velká, ale sláva bohu, je. Ukrajinští Vlastenci (Svidomye), samozřejmě chtěli dokázat, že je kolosální. Jen číselka nechtějí zveřejnit, cifřičky se nedají ohýbat. Ale co – našli rozdílnost? Našli! Tak co… A tím pádem jsme jiné národy.
A to je v principu vše. Je tu ještě mentalita, ale jak se v praxi ukazuje, můžeme umístit čistokrevného rusáka do kyselého prostředí, propláchnout mozek, a už radostně skáče s nápisem Moskaly na sloupy! Takže mentalitu raději zavrhneme.
Ukazuje se, že doslova vše je založeno na těchto argumentech. Jazyk, kultura, dějiny, antropogenetika (nehledejte – to je moje slovo). Omlouvám se, pokud jsem něco zapomněl, ale myslím, že na další úvahu to vliv mít nebude.
Zkrátka, Ukrajinci mají za to, že různé národy mají právo na své národní státy. Oni to vědí už dávno. Už když … už když to věděli Poláci. Ne, to bych lhal, Poláci byli první, co je srdce bolelo pro Ukrajince. Jen se domnívali, že ukrajinský národ by měl žít v jejich, polském státě. Rakousko-Uhersko zase mělo za to, že ono samo by bylo ideálním místem pro Ukrajince. Ukrajinofilové 19. století také neměli ambice samostatného státu. Zpočátku. Avšak na začátku 20. století už se jim samostatnosti zachtělo. Bandera se svým stádem Vlastenců (Svidomych) aspoň za tím šel. Co se dá dělat – odlišný národ chce odlišný stát. Chlapíci. Vážím si takové politiky. Oni, Ukrajinci nejsou jako my, šovinisté s velkou zemí. A dokonce nejsou ani jako Američané, kteří nerozdělili své USA na jednotlivé Bananistány. Ukrajinci jsou pokrokovější. Jsou dobří. A co dobří! Jsou prostě nejlepší!
Nu dobrá. Odervali si kousek našeho pod svou državu. No co. Je to škoda, ovšem, jenže – jsme rozdílné národy. V zápalu nadšení jsem procestoval Ukrajinu. Promlouval s Ukrajinci. Inu, Ukrajina je Ukrajina. Lidé jsou různí. Rusů je tam mnoho, je tam také mnoho nerusů. Žijí tam lidé různí. A víte, čeho jsem si všiml? Ukrajinci jsou skutečně jiní. Galičanin se liší od Poltavana, Oděsan od Charkovana, Sumčanin od Zakarpatce. Rozdílné jazyky, kultura, obyčeje, i ty dějiny jsou nějak odlišné – a víte, co jsem pochopil? Jsou to různé národy!
A co tam po antropo-pop-genetice? Všichni jsou jasně rozdílní. Ukazuje se, že na Ukrajině jsou absolutně rozdílné národy! Odlišné ve všem. Ano, možná jsou to národy bratrské, jenže různé. A tak vzniká jiná otázka: Jak sakra, vůbec někdo mohl zapsat všechny ty národy do jednoho ukrajinského? Co je to za hnusný projev velkoukrajinského šovinismu, ptám se? Všechny tyto národy mají právo na svůj jazyk, svou kulturu, a samozřejmě na svůj, oddělený, nezávislý stát. Ano, ano, právě tak, jak prohlašovali ukrajinští nacionalisté – každému národu jeho stát.
Vyvstává otázka, jak rozervat – omlouvám se, jak spravedlivě rozdělit území, nelegálně okupované Ukrajinou, mezi velké národy, sídlící na tomto teritoriu? Odpověď je až nehorázně jednoduchá. Není třeba nic vymýšlet. Všechno už je vymyšleno Polskem, Rakousko-Uherskem, Německem a velikým géniem ukrajinského Svidomismu (Vlastenectví). Je prostě nutné využít jejich způsoby, všechny ty argumenty, slogany, důvody. Stačí okopírovat výsledky ukrajinské geniální mysli. Improvizovat netřeba. Schéma nevymysleli hlupáci, hlupáci mu uvěřili. Nic složitého. Jestli už ze slovanského slova „na okraji“, „u kraje“ (окраина, možno přeložit i jako „příměstský“) vyšpekulovali celý národ a zemi, tak z materiálu, co je k dispozici, si můžete vytvořit třeba pár galaktických impérií.
Hned za prvé – Polesí. Žijí tam Polesáci, Jatvigové, Tuteščinové, i když, samozřejmě, zůstává podezření, že je to příliš mnoho rozdílných národů. Mají svůj vlastní jazyk. Nelze říct, že by to byla ukrajinská mluva. Jakýkoliv rozumný lingvista rychle zaznamená rozdíly. Zejména zainteresovaný lingvista, jako např. rodilý Polesan. Mají své dějiny. „Vzpomínky Polesí“ jsou v kronikách. Jatvižská knížata bojovala s Ruskem. Není to dostatečný důkaz o rozdílnosti národa? Máme k dispozici zatím nevynesený trumf Polesí – mapu Polesí, starší než mapa polské provincie Boplan, kterou Svidomye tak radostně mávají. Nechť žije Národní republika Polesí!
Dále Lemci, Bojci, Rusíni ze Zakarpatska, i oni mají své názvy národů. I malí chtějí svou nezávislost. Po našem .. fuj .. po vašem, po banderovsku. Přikázání Ondreiče pro masy: Každý národ svůj stát!
Galičané. Jenom hluchý by si nevšiml, jak jinou řečí od všech ostatních mluví. Jak by mohly takové rozdíly existovat v jednom národě? Volyňané. Vzpomeňte, jak volyňský Bobrok, spolu s Dmitrijem Donským porazil Mamaje (ze Zlaté hordy) na Kulikově poli. A to v době, kdy zbytek Ukrajinců (připusťme, že existovali), spěchal pod velením Jagellonského Mamajovi na pomoc. Co je to za Ukrajince pocházejícího z Volyně?
A dále. Poltavská gubernie, část Sumské. Tady je vše jasné. Žije tam velký národ, dříve obývající Velkovévodství Mansúrovo. Nic neobvyklého – Mamájovi potomci. Pouvažujte, jak mohou být mansurští Tataři jedním národem s jinými Ukrajinci? No jistě! Je to samostatný veliký národ, hoden svého státu, nebo aspoň malinké Zlaté hordičky. A to jsme zapomněli na tatarský jazyk. Tak ani ti Ukrajinci nemluví všichni stejně… Opravdu, budou muset v Mansúrii učit jiný státní jazyk, tatarský. Jeden národ, jeden jazyk, jedna víra! Ať žije Mansúrie!
Charkované. Je na čase vzpomenout, že to bylo území Moskevské, Ruské ukrajiny. Malorusko s ním sjednotili později. V mnoha zdrojích je zapsáno, jak lidé z Maloruska jezdili na ukrajinu. Jak to nyní může být jedním, jestliže to jsou dvě rozdílná území? Tady můžeme, mimochodem, hledat uloupené jméno i historii. Je očividné, že Ukrajinci ukradli své jméno od Charkovanů, ruských ukrajinských, tzn. pohraničních lidí. Myslím, že to stačí k tomu, dělat si nárok na vlastní, nezávislý národní stát – Pohraničí. A názvem „Ukrajinci“ ať se chochli zadáví. Zloději a okupanti.
A dále… Dále je toho ještě hodně. Chazarsko, Nohajská horda, Gagauzie. Množství národů. Pokud se zadíváme pozorně, nalezneme rozdíly v každé vsi. Když dělit, tak dělit. Ukrajin musí být mnoho.
Doněcko, Luhansko… zde je ovšem bod zlomu. Jsou Rusové, patří k Mordoru. Už se oddělili. Bojují.
Jistě se najdou i pochybující. Jací že my jsme Chazaři, Polovci, Gótové, Záporožci atp.? My jsme přece Ukrajinci. Směji se jejich naivitě. Směji se pochybujícím. Už zapomněli, jak počátkem 20. století naivní Malorusové bečeli, – vždyť my jsme přece Rusové? To je prostě směšné. Je třeba objasnit národům, kdože ve skutečnosti jsou. Copak, zapomněli jste slovo „kořeny“? Perníkem, knutou, dobrým slovem. Po menší chazarizaci sami začnou bořit památníky svému nepříteli a ničemovi Svatoslavovi. Tenhleten Kyjev se už prakticky pochazařil. Přinejmenším mocipáni jsou zjevní Chazaři.
Opakuji, nic není třeba vymýšlet. Hlavní je, aby se bez skrupulí, po vzoru Svidomých, hledaly rozdíly. Ukazovat rozdíly a pěstovat je. Svidomismus – to je naše všechno. Stačí bez přemýšlení prostě kopírovat bláboly texty samotných ukrajinských nacionalistů. A to tím více, čím více oni sami zdůrazňují své heslo „Každému národu jeho stát“. Nebudou teď proti? A i kdyby byli, co je nám po tom? Všechny národy mají právo bojovat za svou svobodu. Pryč s ukrajinskými okupanty! Už vidím, jak těžké okovy hetmanismu padnou.
Tak co, národy okupované Ukrajiny, jste připraveni ke svobodě? Ukrajin musí být mnoho!
