Víme co jíme?

Avatar
Původní autoři

Jiří Baťa
1. 3. 2017
Přečetl jsem si článek Gabriely Hubáčkové v HaNo, pojednávající o problematice nakupování svačin a občerstvení ve školních bufetech. V poslední době se kolem toho vedly dlouhé, bohužel ne vždy plodné diskuze, které v svém konečném efektu, podle mého soudu, nic nevyřešily, spíše přinesly více problémů, než byly předtím. Nesleduji nijak zvlášť tento problém, po přečtení článku mě však zaujala jedna věc a sice, zda vůbec víme, co jíme. 

Mám tím na mysli ani ne tak druhy či sortiment, ale kvalitu a tzv.  zdravotní nezávadnost potravin, protože údajně právě kvůli zdravotní závadnosti (tj. kvalitě) prodávaných potravin byly ve školách zrušeny školní bufety. Jak píše paní Hubáčková kritéria, která nastavilo naše ministerstvo jsou tak důsledná, že jim prakticky neodpovídá většina sýrů, jogurtů a dokonce ani balené mléko. Těch produktů bude jistě mnohem víc takže je otázka, co nebo které z prodávaných potravin jsou ještě kvalitní, nejsou dětem škodlivá, zdravotně nezávadná, jinými slovy, zda jsou potraviny, které jsou vůbec dětmi poživatelná. Jenže jak pisatelka zmiňuje, když si dítě nekoupí jídlo ve školním bufetu, pak si jej přinese z domova, nebo si je koupí cestou do školy. Je to tedy jak se říká, prašť jako uhoď. A jsme u jádra pudla tohoto problému.

Ve školních bufetech, ale stejně tak školních jídelnách, se dostávají ke spotřebě potravinové produkty a zboží, dodávané buďto přímo od výrobců z mlékáren, pekáren, jatek apod., nebo běžných dodavatelů z velkoobchodu např. zeleninou, ovocem atd., tedy zbožím, které jde běžně na pult v supermarketech nebo jiných obchodech s potravinami. Pro školní bufety nebo jídelny zcela jistě neexistují žádní speciální dodavatelé, kteří by dodávali potraviny v nezávadné pro děti či žáky škol. Z toho vyplývá, že i když ve škole bude uzavřen bufet a děti si budou nosit svačinu z domova, nebo si ji koupí v obchodě, donesou si prakticky stejně (ne)kvalitní, tedy (ne)závadné potraviny, které by jinak koupili v bufetu. Stručně řečeno nečekejme, že si děti z domova donesou kvalitnější, tedy nezávadnou svačinu, než kterou koupí ve školním bufetě (cena je věc druhá), nebo že ve školní jídelně vaří z lepších potravin, které jsou zdravotně nezávadná, protože stejně všechny pocházejí ze stejného zdroje, jako když je kupuje spotřebitel pro domácnost.

Tím se však již ministerstvo asi nezabývá. Hlavně, že jsou z obliga tím, že zabrání dětem či žákům v nákupu „nekvalitních“ potravin a nápojů v bufetu, což nejen nic neřeší, jen to dětem či žákům komplikuje jejich průběžné stravování či občerstvení a  jedna či dvě prodavačky přijdou o práci. Ministerstvo si tímto opatřením kryje záda v domnění, že tím uchrání děti či školáky před konzumací zdravotně nevhodných potravina tím chrání jejich zdraví. Co a zda kvalitní a nezávadné děti jedí doma, je již nezajímá. Přitom by by měla paní ministryně bušit na dveře ministerstva obchodu, resp. kontrolních orgánů a požadovat, aby celková kvalita zboží a jeho zdravotní nezávadnost, především potravin, byla na takové úrovni, aby nebylo nutné dělat např. zvláštní opatřením zákazem prodeje ve školních bufetech, čímž se vůbec nic neřeší, protože jiné, než stejně (ne)kvalitní a (ne)závadné potraviny a produkty stejně nelze jinde koupit. Pokud snad ano, jako např. bioprodukty a spec výrobky a pod., pak ale za vysokou cenu, což ne každý žák by si mohl dovolit.

Kvalita a nezávadnost potravin je vůbec problém současnosti a společnosti. Na co dnes člověk sáhne, to má nějaké negativa v podobě pesticidů, Eček, Béček, umělých přísad, tužidel, různých náhražek atd., takže skutečně je značný problém nakupovat kvalitní a nezávadné potraviny, jako tomu bylo dříve, za totality. Nebyl sice takový výběr, ale kvalita rozhodně převládala nad kvantitou. Chléb byl chlebem, mléko mlékem, sýr sýrem, máslo bylo máslem, med byl český a takto by bylo možné dál pokračovat. Pravda, chléb sice nevydržel týden (protože se stačil sníst), mléko se muselo převařit (pokud se včas nespotřebovalo), máslo se dalo krásně a lehce namazat, vajíčka byla čerstvá (a ne půl roku chlazená), salám a klobásky byly samé kvalitní maso, zelenina za hubičku a z domácích polí a limonády s přírodním sirupem a bez různých extraktů, které v dnešních nápojích sice dodají na chuti, ale o to více jsou zdraví škodlivá.

Téměř všechny potraviny a potravinové produkty se nějak „vylepšují“, hlavně tím, že se např. prodlužuje trvanlivost, nahrazují umělými přísadami, umělými tuky, maso v salámech a uzeninách se nahradí strouhankou, rozemletými kostmi nebo kůží, obohatí želatinou a věrohodně obarví umělými barvivy a spotřebitel, protože je to na pohled, ale i chuťově přijatelné ani neví, co s prominutím, sežere. Je samozřejmé, že nám spotřebitelům, ale hlavně a především dětem a mládeži takové potraviny nesvědčí. Je otázka, čím lze tyto stávající nevhodné potraviny nahradit, resp. jejich výrobě a prodeji zabránit. Tím, že se zavře školní bufet určitě ne.

Stručný komentář redaktora (Ivan David):

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co opravdu vědí. (Karel Čapek)

Chápu dobrou snahu autora, který má pravdu, pokud platí premisa, že ve školních bufetech má být jídlo a pití “zdravotně nezávadné” a autor tím míní různé umělé přísady a domnívá se, že jsou nezdravé, až dokonce nebezpečné. Pak je pravda, že jídlo přinesené odjinud nebude lepší (ani horší).


Jenže problém je hlavně v obsahu cukrů a tuků. Děti mají sladké rády a nehloubají (krom dívek v pubertě), jestli se po tom tloustne a kazí zuby. Nevadí jim, že člověk tlustý je línější než by byl týž, kdyby tlustý nebyl. Kšeft je kšeft a tak nabídka vychází vstříc chuti. a chuť se dá podporovat návykem na sladké a velké objemy. V USA se sladké potraviny ještě více přeslazují. Po sladkém je brzo velký hlad a tak se pěstuje návyk, psychická a fyzický závislost.
Za První republiky prodával školník mléko, i v dobách socialismu se ve škole poskytovalo mléko, pokud se pamatuji, tak zdarma. Motivem byla snaha hlavně o dodávání vápníku do rostoucích organismů. Jako ministr zdravotnictví jsem byl přemlouván ministrem zemědělství k podpoře “mléka do škol”. Motivem byla především podpora odbytu mléka a udržení výkupních cen. 
Ano leccos je jinak, za našich studijních let nebývaly ve školách kuřárny, pamatuji se, jak byl na gymnáziu při kouření na záchodě přistižen ředitelem jistý později známý Vladimír Dlouhý. Kdepak dnes, dnes je svoboda, neomezení, nepřekážení, nenucení. a také mimo jiné nezdraví a nevýkonnost.
A víme, že děti se dnes navíc příliš nepohybují, sportovní aktivity jsou drahé, sportoviště bez peněz většinou nedostupné a o úžasné přitažlivosti monitoru víme i my své. 
Jak krmí děti rodiče, to je jejich odpovědnost, pokud je krmí škola, je to odpovědnost školy. 
Různé přísady, které odpovídají za příchuť, barvu, konzistenci a jiné vlastnosti potravin jsou lidem obecným pokládány za škodlivé. Co je to ta škodlivost, čím jsou škodlivé, jak mnoho a zda vůbec, to se neřeší. Většina lidí to neví, jsou přesvědčeni ale nijak se nepřesvědčili. 

Naše řeč je moudrá, dělá zásadní rozdíl mezi “jsem přesvědčen” a “přesvědčil jsem se”. (Karel Čapek)

Zde nemám na mysli autora článku, pana Jiřího Baťu. Znovu zdůrazňuji: on má ve své úvaze pravdu. Jen vychází, podle mého soudu, z chybné premisy, chybné představy o tom, co je smyslem omezení nabídky školních bufetů. 

“Odborníků” na výživu je jako kdyby nasypal. Každý jí, a velkou většinu dost zajímá, co. Těžko se může vydávat za architekta někdo, kdo nic nevyprojektoval a nepostavil, je snadnější být léčitelem, stačí talent televizního kazatele, sebevědomé a pro naivní lidi přesvědčivé vystupování. Odborník na výživu by se musel vyznat nejen v potravinách, technologii potravinářské výroby, ale také chemii, fyzice a fyziologii a patologii trávení, v biochemii a fyziologii metabolismu, v obezitologii, gastroenterologii a řadě dalších oborů, samozřejmě metodologii a metodice experimentální práce, statistice, atd.. Nevím, jestli existuje někdo s takovým profilem vědomostí… Jenže existuje hodně neodborníků a ti mají různé dojmy.