!Argument: Odbourávání mýtů, nebo přepisování dějin?

1. 3. 2017   Outsidermedia

 
Několik úryvků z článků, uveřejněných na novém české nezávislém webu !Argument, jak je vybral redaktor Outsidermedií Jan Kadubec
 
*Pavel Janíčko: Nový typ výkladu dějin. Ale kdoví čeho se ještě dočkáme, třeba nás v budoucnu někdo poučí, že takoví atentátníci na Heydricha byli vlastně předchůdci dnešních teroristů… To abychom nezapomněli, že ty skutečně hrozné časy nastaly až poté, co jsme se odklonili od té jedině správné křesťanské euroamerické civilizace, a omylem se přichýlili k ruskému dubisku. Kdoví čeho se příštích dílech ještě dočkáme, ale bude to určitě něco ve smyslu „protektorát byl nepěkný, ale to, co přišlo potom, to byla ta skutečná hrůza.“
 
Všichni někdejší spolupracovníci nacismu jsou dnes výkvětem demokracie a mají veškerou podporu (viz fašizující Albánce, Chorvaty, pobaltské elity, maďarské a ukrajinské nacionalisty), zato jejich oponenti (Rusové, Srbové, Bělorusové) jsou předmětem démonizace. Skoro se zdá, že kdyby se Adolf Hitler nezapletl s vyvražďováním Židů a nechal na pokoji britské a americké impérium a spokojil se jenom s likvidací Slovanů, Romů a dalších podlidí, byl by dneska oceňován jako zachránce civilizace a těch úžasných euroamerických hodnot.
 
Nemyslím si, že to je nějaká náhoda či úlet, je to jen logický výsledek momentálního rozložení třídních sil po dočasném vítězství kapitálu ve studené válce včetně ovládnutí rozhodujících médií. Kučerova Historie.cs poslušně slouží prezentaci jednoho povoleného názoru na dějiny, a to názoru vítězů, neboť jak známo, dějiny vždy píšou – a tedy i vykládají – vítězové.

*Roboti skutečně v nadcházejících dvaceti letech převezmou šedesát procent dnes existujících pracovních příležitostí. To by bylo hluboce znepokojující, pokud k tomu účelu nerestrukturalizujeme společnost. 

 
Profesor Prescott souhlasí: 
 

Až do nynějška byli lidi schopni prodávat svou práci. Až se dostaneme do situace, kdy lidi nebudou schopni prodávat svou práci, ohrozí to celý trh, protože lidé, kteří vyrábějí, pořád potřebují lidi, kteří kupují. Možná že budeme muset lidi platit za to, že budou konzumovat. Že jim dáme určitý základní příjem a oni budou těmi spotřebiteli, kteří budou udržovat trh při existenci. Budeme moci přesunout většinu prací, které nechceme dělat, robotům, a věnovat se kvalitě života. Dosavadní kola automatizace byla totiž převážně jen mechanizací. Stroje nahradily sílu našich svalů. To nebylo příliš dobré pro koně, protože koně neměli nic jiného co nabídnout než sílu svalů. Teď ale přichází vlna kognitivní automatizace, kdy stroje budou dělat práci, kterou my nyní provádíme mozkem. A až převezmou tato zaměstnání, není úplně jasné, co budeme ještě mít co nabídnout. Stále v našich společnostech existují zemědělci, kteří tvoří asi půl procenta pracující populace. Kdysi početná průmyslová pracující třída tvoří nyní méně než deset procent pracovní síly ve většině vyspělých kapitalistických ekonomikách.


*Richard Dawkins: Na počátku je teze o nejvyšším vůdci
, nebo neomylném papežovi, hlavním rabínovi nebo jakémkoli břichomluvci, který dokáže mluvit jménem boha a říkat nám, co máme dělat. Sekulární formou jsou pak různí guruové a diktátoři, ale v zásadě je to pořád to samé. Pokud se rozhlédneme po světě nebo i po státech v USA, zjistíme, že religiozita koreluje s chudobou a různými jinými příznaky sociální deprivace.

*Jozef B. Ftorek: Názorně tento obecně přijímaný postoj vystihl svým výrokem pro deník New York Times Jack N. Summe, velitel Čtvrté skupiny pro psychologické operace (PSYOP) Armády USA, když prohlásil: 

 
„Naše výstupy nazýváme informacemi, zatímco stejné materiály našich nepřátel jsou pro nás propagandou.“ 
 
Výraz propaganda byl poprvé oficiálně použit v 17. století, kdy byl spojen s aktivitami katolické církve při potlačování vlivu reformace a mýcení kacířství. Alessandro Ludovisi, papež Řehoř XV., pověřil tímto úkolem v roce 1622 organizaci označovanou jako Sacra Congregatio de Propaganda Fide (Kongregace pro propagaci víry). Funguje dodnes. Od roku 1982 ovšem pod názvem Kongregace pro evangelizaci národů (Congregatio pro Gentium Evangelizatione). Důvodem změny názvu během pontifikátu Jana Pavla II. bylo právě zprofanované slovo propaganda v původním názvu organizace. Náplň práce výboru kardinálů a misionářů se nezměnila. Pečovat o šíření a propagaci pravé víry v nekatolických zemích. Termín propaganda, v podání světských mocenských elit, se objevuje až počátkem 20. století. Tehdejší politická a hospodářská elita hledá nové způsoby řízení moderní společnosti skrze formování souhlasu mezi občany, a to v situaci, kdy „zabila Boha“ a od moci odstavila církev.

*Ivo Šebestík: Že obrovské a slavné bitvy byly vlastně jen drobné šarvátky, nebo že byly – a to je ještě větší ostuda – vybojovány najatými žoldnéři z cizích zemí, takže národní étos z nich kompletně mizí. Ohromné švédské armády pustošící střední Evropu tvořili především dobrodružně naladění zabijáci ze Saska, přelidněných Flander a z Dánska. A že tito lidé bojovali za peníze a pro toho, kdo zaplatil. A že bylo moc špatně, když válka skončila a pluky těchto zabijáků bez práce se potulovaly Evropou. Národní étos? Boj za víru? Ale kdepak!

Především je třeba vzít v úvahu, že bitvy sedmnáctého století všude v Evropě probíhaly takovým způsobem, že král nebo císař určili velitele vojska, kterým se stal některý generál (například Valdštejn). Ten naverboval ze svých vlastních prostředků nebo z peněz, vypůjčených u bankéřů a lichvářů (nebo které si nakradl v průběhu „první české privatizace“, ke které došlo po porážce stavovského povstání, když zasedla „privatizační komise“, aby rozkradla majetky vyhnaných českých a moravských protestantů) vojsko, se kterým odejel plnit úkoly ve službách vladaře. Ten na chod vojska také poskytl peníze, ale mnohdy mnohem méně než bankéři a lichváři. Odměna generála pak spočívala v tom, že mu byla v případě vítězství poskytnuta část válečné kořisti k pokrytí nákladů za vojsko a jako zisk. Kapitalistická láska k zisku existovala ještě před ustavením kapitalistického systému jako takového.

Šestnácté a sedmnácté století je již věkem kondotiérů a válek „za peníze“ a nikoliv pro národní čest, která byla ostatně teprve pojmem neznámým. Odtud patrně dobře míněný posměch dějepisných „opravců“, kteří všechny tyto obrozenci heroizované etapy českých národních dějin „uvádějí na pravou míru“ a říkají tak v podstatě, že Čechům by bylo mnohem lépe, kdyby následovali osudu Lužických Srbů a tiše se rozpustili v německém moři pěstujíce svobodně národní písně, tance a říkadla. A propos, v době Metodějova působení měla Velká Morava svou vlastní církevní správu (roku 869 arcibiskupství Moravy spolu s Panonií), což bylo něco, oč pro samotné Čechy dlouho a marně usilovali Přemyslovci ještě dalších přibližně sto let (biskupství). Respektive až do vlády Karla IV., neboť teprve tehdy se podařilo dosáhnout povýšení pražské diecéze na arcidiecézi. Z aktuální zkušenosti víme, že rebel, lapka, lupič a zločinec jsou pojmy variabilní, jimiž jedni označují téhož člověka, kterého jiní mají za hrdinu.

Jeden z předků Karla Schwarzenberga, předek téhož jména, který na českém sněmu ve druhé polovině 19. století, konkrétně 25. listopadu 1889, řekl: 

„My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my, Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům.“ 
K „elitě“ české společnosti patřili nepochybně i bankéři, kteří dali jasně najevo prezidentu Benešovi, že jeho případnou válku s Německem, nota bene za podpory bolševického Sovětského svazu, rozhodně nebudou financovat. Tato “elita“ byla rozhodně více nakloněna dohodě s Hitlerem, i za cenu územních ústupků, než financování obrany vlastního státu. 
 
Napoleon Bonaparte vyslal do Ruska armádu v počtu téměř 600 000 vojáků. Do Francie se z té výpravy roku 1812 vrátila pouhá desetina. Kým byl Napoleon Bonaparte ve světle těchto skutečností? Bezprecedentní šílenec a vrah vlastních lidí nebo „jen“ státník, který nikdy předtím nezažil na vlastní kůži ruskou zimu a neprostudoval si na mapě v Rusku obvyklé vzdálenosti mezi městy a jinými obydlenými sídlišti?

Je ve Francii někdo, komu překáží Napoleonův sarkofág v pařížském Panteonu stejně, jako pisateli onoho textu překáží Žižkova jezdecká socha na Vítkově? Bylo loupení údajného loupeživého rytíře větším zlem než odhadem dva milióny mrtvých a zmrzačených lidí z napoleonských válek, za něž nese Napoleon Bonaparte přímou odpovědnost?

Zesměšňování české národní historie, zejména v těch ústředních bodech, o které se v uplynulých dvou staletích opírala národní konstrukce, sice probíhá spíše ubohým a odborně nefundovaným způsobem, nicméně i ten může být úspěšný v situaci, kdy všeobecně upadá znalost dějin. Národních, evropských i světových. Za těchto podmínek je možné velmi snadno zničit základy národního uvědomění, neboť to na historické tradici spočívá celou svou vahou.

Máme zbořit tento symbol a nahradit jej například bratry Mašínovými? Záhadným, rozpačitým a nerozřešeným mlčením jsme už stačili obestřít osud nacisty zavražděného novináře Julia Fučíka. Nijak zvlášť si nepřipomínáme ani další oběti nacistické diktatury – Karla Poláčka, Josefa Čapka, Vladislava Vančuru a mnohých dalších lidí.

Určitě Jan Žižka z Trocnova, jeho nástupce Prokop Holý a další husitští velitelé zůstanou na významném místě českých a středoevropských dějin ještě dlouho poté, kdy budou po právu zapomenuta jména mnohých českých předlistopadových i polistopadových státníků. Kdyby nic jiného, tak u husitských hejtmanů aspoň nemáme doloženu zbabělost, úplatnost, neschopnost, nekompetentnost, korupci, hrabivost, nečestnost, prolhanost a sklony zrazovat své koaliční partnery.

Pokusy Velké Británie, Francie a USA dostat do války proti sobě Německo s Ruskem, a tím v případě Německa ztrestat stát, který se pokusil vymanit se ze struktury světového kapitálu a nahradit ji svou vlastní strukturou. A v případě Ruska zkrátka zničit bolševickou alternativu ke kapitalismu a získat ohromné rozlohy, půdu a nerostné bohatství ruské říše a jí ovládaných zemí. Za této situace však bude nesporně třeba – pokud by k tomu skutečně došlo – nově definovat alespoň česko-německé vztahy v dějinách i v přítomnosti. A bylo by přitom velmi záhodno, aby se tento těžký a tradiční úkol tentokrát podařilo splnit sine ira et studio. A hlavně bez článků, jaké na toto téma přinášejí některá česká periodika snažící se formou karikatur a „odbourávání mýtů“ prohlásit české dějiny za úchylku, její heroizované osobnosti za lupiče nebo blázny.