C I P – Czech International Police

Avatar
Původní autoři

Jiří Baťa
30. 3. 2017
Není to tak dávno, co ministerstvo vnitra, konkrétně ministr M. Chovanec (koneckonců i jeho předchůdci), volal(i) po personálním posilnění stavu Policie ČR a současně požadoval(i)i navýšení financí pro krytí potřeb Policie ČR. Jeho volání bylo vyslyšeno, početní stavy Policie ČR byly posilněny, navýšen byl i rozpočet na tyto složky. Mohlo by se (s nadsázkou) říct, že stav pro zabezpečení potřeb státu a občanů byl zajištěn. Jakkoli se lze domnívat, že už je všechno „v cajku“, není tomu tak. Je sice pravda, že jistý počet nově přijatých příslušníků Policie ČR jsou či mohou být ještě ve školách, nicméně ani to není důkaz, že Policie ČR má nejen ideální stav, ale že zcela pokrývá potřeby společnosti zvláště co se týká ochrany a bezpečnosti občanů. 


Zdání klame, tabulkově sice může ministerstvo, resp. ministr Chovanec dokladovat jak zvýšený stav příslušníků, tak navýšený rozpočet, ale v praxi, tj. na ulicích měst a obcí se to nijak zvlášť neprojevilo. Nemluvě o tom, že úměrně s příchodem nových příslušníků do řad Policie ČR jich také nemálo odchází. Důvody pro jejich odchod jsou různé, nicméně skutečností zůstává, že podstatně lepší platové podmínky jsou pro bývalé příslušníky Policie ČR v soukromém sektoru víc než zajímavé. Kdo by neodolal, že?

Ale je tady ještě jeden podstatný problém, ne nepodobný problematice v AČR. Tím jsou zahraniční mise policistů PČR, stejně jako tak příslušníků AČR. Tady se nabízí vážná otázka, komu má Policie ČR (resp. AČR) vlastně sloužit, komu má pomáhat, koho má chránit, čemu či komu jsou de facto podřízeni. Naše republika už vlastně nemá nic vlastního, od průmyslu, obchodu, médií, přírodních zdrojů, bank, pojišťoven, ale ani silové složky armádu a policii. Že i politika je podřízena cizím, převážně ekonomicko-imperiálním zájmům Západu, není třeba zdůrazňovat.

Může být námitka, že např. mise našich policistů do Makedonie v počtu čtyřiceti příslušníků, je zanedbatelné číslo. To je sice pravda, proti stavu cca  42 tisícům policistů v ČR je to jen kapka v moři, ale tato mise střídá jinou misi. Jak z informací mluvčí policejního prezidia vyplývá, jde v podstatě o devátou takovou misi vyslanou do Makedonie, v nichž se vystřídalo již 294 policistů. V případě vysílání příslušníků AČR do zahraničních misí je situace obdobná jen s tím rozdílem, že tito naši občané – vojáci jsou nasazováni v oblastech, kde probíhají bojové operace, jsou tedy vystaveni nejen nebezpečí zranění, ale i možné smrti.

Kdysi se říkalo (dnes už jen velmi zřídka) o lidech, kteří sloužili v cizích armádách za peníze, že jsou to najatí žoldáci, za což byli nejen odsuzováni, ale také soudně stíháni a trestáni. Dnes jsou z nich hrdinové, často i s čestným titulem „veterán“, s mnoha poctami a výhodami. Nemyslím, že by ta uznání za hrdinství snad měli za nic, ale tady nejde ani tak o to, jakou činnost, v jakých podmínkách svou misi vykonávali, jako o samotný princip významu existence těchto silových složek, které jsou, resp. by měli být výsadními subjekty a záležitostí suverénního státu. Zmíněné aktivity jak v Policii ČR tak v AČR, které podporuje vláda a naši političtí představitelé dokazují, že nejsme suverénní stát, že jsme podřízení a ovládáni zvenčí a v hlubokém předklonu plníme jejich příkazy.

To, že stát se souhlasem vlády, vysílá vlastní silové složky do zahraničí, často do bojového či válečného prostředí, není z jejich pouhého rozmaru, ale z nutnosti plnit příkazy „těch“ mocných, působících mimo naši vnitrostátní politiku a legislativu. Že rozhodování vlády a politiků není vynucené (i když to tak vypadá), ale dobrovolné, je výsledek zaprodanosti našich politiků. Nikdo nemůže pochybovat o tom, že by naši politici jen tak, z jakéhosi pochopení či falešné solidárnosti připravili Českou republiku o její suverenitu. K tomu došlo ne pod nátlakem, ale dobrovolně (možná i s radostí) jejich úplatnou loajalitou, tedy korupcí. Také víme, že na těchto misích nejsou vždy hájeny ty pravé, skutečné zájmy státu a jeho občanů, ale zájmy těch, kteří tyto mise organizují a realizují.

Jak Policie ČR, tak Armáda ČR jsou z převážné části financování ze zdrojů státního rozpočtu, tedy z daní nás občanů. Z toho by bylo možné vyvozovat, že tyto složky budou sloužit především potřebě občanů České republiky a ne (byť v omezeném počtu) zájmům západních mocností. Jestliže příslušníci naší Policie ČR mají zajišťovat v Makedonii (případně jinde) preventivní činnost, která prý spočívá v kontrolách osob, vozidel a dohledem nad veřejným pořádkem není od věci se ptát, jestli by se na tuto činnost v Makedonii fakt nenašlo 40 vhodných lidí, kteří jsou dnes nahrazováni našimi policisty. Je tam opravdu tak svízelná situace, že i čtyřicet českých policajtů spasí vnitrostátní makedonskou bezpečnostní situaci? Jde sice, jak již bylo řečeno, o čtyřicet českých policistů, nicméně i těch čtyřicet policistů někde chybí na policejních odděleních v ČR nemluvě o tom, že o provádění nějaké preventivní činnosti (zvláště u dopravní ) Policie ČR, nemůže být řeč. Ale i v případech, kdy jde o jiné závažné, např. kriminální problémy často slyšíme, že nejsou lidé, je nás málo, nestíháme!

Vezmeme-li také v úvahu, že účast v misích není jen sebrat si svých „pár švestek“ a vyrazit, ale že to předpokládá velmi náročnou psychickou, fyzickou, jazykovou a organizační přípravu, že to všechno také obnáší značnou časovou náročnost a v neposlední řadě i nemalé peníze. Ne, vůbec nejde o to, někomu nepomoci v případě, že to skutečně potřebuje, jde o to, zda máme naši Policii ČR určenou po naše vnitřní potřeby, tedy „Pomáhat a chránit“, nebo se z ní stává mezinárodní policejní sbor, jako „děvečka“ pro všechno, kdy stačí říct nebo zavolat a naši policajti mašírují! I to je výsledek naší „slavné“ flanelové revoluce!

PS: Pro úplnost dodávám, že co je zde řečeno o Policii České republiky v plném rozsahu platí i o Armádě české republiky!