Geo
18.3. 2017 Eurasia 24
Izrael v pátek 17. března zaútočil na území Sýrie. Útok to nebyl ojedinělý, ale opakovaný, přesto se od dřívějších podstatně liší. Čtveřice stíhacích bombardérů F-15I v pátek 17. března před tři čtvrtě na tři ráno pronikla do vzdušného prostoru Sýrie a v blízkosti Palmýry provedla úder na objekty libanonské šíitské ozbrojené organizace Hizballáh.
„Jako obvykle, letěli jsme tam zaútočit na základny Hizballáhu a sklady na teritoriu Sýrie, na které se dostávají zbraně z Íránu pro přepravu do Libanonu,“ citovala ruská média bývalého šéfa izraelské zvláštní služby Nativ, analytika Jakova Kemdiho.
Syrské velení v pátek informovalo, že protivzdušná obrana Sýrie proti izraelským letounům úspěšně zakročila – jeden měl být ze země sestřelen, druhý poškozen a dva další byly přinuceny opustit syrský vzdušný prostor.
Do pátečního večera však nebyly k dispozici žádné hmatatelné důkazy syrského tvrzení, především informace o případném dopadu trosek sestřeleného izraelského stroje.
Pravděpodobnost této verze rozhodně odmítl i Jakov Kedmi, jehož vyjádření – jako vždy – nepředstavuje oficiální prohlášení izraelského státu.
Izraelský stát však událost komentoval, a učinil tak už podruhé za posledního půl roku; do té doby se komentářům k působení svého letectva nad Sýrií přísně vyhýbal.
Tentokrát byl nucen přiznat nejen nelegitimní narušení vzdušného prostoru suverénního státu, ale také to, že syrská(?) protivzdušná obrana útočící letouny detekovala a zasáhla proti nim.
Izraelská reakce zněla takto: „Pokud je nám známo, bezpečnost letadel vzdušných sil Izraele a izraelských občanů nebyla v žádné fázi ohrožena.“
Nabízí se otázka: proč byli Izraelci přinuceni použít vlastní obranné prostředky ke zneškodnění něčeho, co je nijak neohrožovalo?
Některé zdroje použití izraelského protiraketového systému Arrow vysvětlují údajným ohrožením území Izraele syrskou protiletadlovou raketou komplexu S-200VE, jejíž trajektorie po neúspěšném pokusu o zachycení izraelského letounu vedla na území židovského státu.
I tato varianta je v rozporu s tvrzením, že nebyla ohrožena bezpečnost izraelských občanů. Části trosek rakety (není to žádný drobeček – měří přes deset metrů a před odpalem váží víc než sedm tun) nakonec podle všeho dopadly na území Jordánska, do města Irbid na severozápadě země (na snímku může být torzo jednoho ze čtyř pomocných motorů):
Pokud zní nevěrohodně tvrzení syrské strany o sestřelu izraelského letadla, pak zní nevěrohodně i tvrzení izraelské strany. Izraelci byli evidentně na celou operaci velmi dobře připraveni, ale nakolik reálně předpokládali ohrožení jejich letadel nebo území? K jednomu či druhému – v rozporu s jejich tvrzením – s vysokou pravděpodobností došlo.
A nyní je zde otázka, zda a jak bylo do protiakce zapojeno Rusko, které pomáhá Sýrii restaurovat protivzdušnou obranu a díky vlastním instalacím PVO v zemi má kvalitní přehled o situaci nad Sýrií. Totiž:
K události došlo jen týden poté, co izraelský premiér Benjamin Netanjahu „vyletěl“ z Kremlu ponížený replikou Vladimira Putina na pokus izraelského premiéra mediálně podsunout ruskému prezidentovi „snahy Peršanů zničit před 2500 lety židovský národ“. Ruský prezident mu odpověděl: „Dnes už žijeme v jiném světě. O jeho problémech je třeba hovořit.“
Putin tak dal jasně najevo, že nehodlá připustit rozklížení vztahů s Íránem, který je pro Rusko, na rozdíl od Izraele, nejen skutečným (a nikoliv předstíraným) pomocníkem v boji proti Islámskému státu, ale také – spolu s Tureckem – zemí, s níž se Rusko hodlá bavit o budoucnosti Sýrie.
Netanjahu tedy krátce po tomto moskevském fiasku znovu zkusil v Sýrii zaútočit na Hizballáh, chráněnce Íránu. A tentokrát pochodil tak, že byl přinucen použít vlastní protiraketovou obranu.
Vážně ohrozil buďto své letce, anebo své civilní občany – protože pokud by byla pravdivá verze o směřování vypálené S-200 nad Izrael, mohla by tam napříště dopadnout nejen rekta či její trosky, ale taky máslo na Netanjahuovu hlavu.
Nelze předpokládat, že si Izraelci dají pokoj. Jako vždy ve své historii vyvodí důsledky a pokusí se přizpůsobit, což bude nejspíš znamenat urychlení procesu dosažení bojové připravenosti nových letadel F-35I Adir.
Jenže takových adaptací čeká Izrael v Sýrii mnohem více, protože jak ukazují poslední události, účinně se nyní přizpůsobuje i druhá strana. A to je situace, na kterou si Izrael v Levantě odvykl od pádu Sovětského svazu.
Geo, Eurasia24.cz
