Možná to byla právě Aljaška, která vytvořila precedent pro budoucí rozpad Svazu sovětských socialistických republik. Podívejme se nyní přes prizma té doby. Napřed ruský car Alexandr II. Nikolajevič prodal USA ruskou Aljašku za mizerných 7,2 mil. dolarů, tj. 5 centů za hektar.
V době prodeje Aljašky, dnes největšího státu USA, uplynulo více jak 200 let od chvíle, kdy se podle oficiální historie jakutskému kozáku Simonu Děžněvovi podařilo dostat na Aljašku a zmapovat tamní břehy. A uplynulo 126 let od chvíle, kdy při hledání nejkratší mořské cesty k americkému kontinentu zemřel Vitus Bering, Dán ve službách Ruska, vyslaný z Petrohradu. Od tohoto roku pak bylo aljašské území chápáno jako součást Ruského impéria.
Aljaška znamenala pro Rusko mj. kožešiny, zlato, stříbro, uran a ropu. Důvodů k výše uvedené transakci byla řada, od tíživé prázdnoty ruské carské pokladny až po vědomí, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná kvůli vzdálenosti a blízkosti britského Kanady… Dluh Ruska tehdy činil 2,5 miliardy rublů a na jeho splácení bylo třeba sehnat pro nejbližší roky 45 milionů rublů. V rozsahu takových sum byla částka 7 milionů dolarů z případného prodeje Aljašky maličkostí, kvůli které nestálo za to mrhat zeměmi.
K podpisu dohody došlo 30. března 1867 ve Washingtonu. Peníze za Aljašku byly převedeny až v roce 1868. Tehdy prodávané území o rozloze 1.519.000 km2 bylo prodáno za výše již uvedených 7,2 milionů dolarů ve zlatě, to znamenalo tehdy 0,0474 dolarů za hektar. No, nekup to… Ještě předtím však dílem prozřetelnosti vzniklo zásadní memento, ani nejlepší věštci by to nevymysleli líp: 18. října 1867, v 15 hodin 30 minut, se chystal obřad výměny vlajky na stožáru před domem hlavního řízení Aljašky.
Američtí a ruští vojáci nastoupili u vlajkového stožáru. Na povel začali spouštět vlajku Rusko-Americké společnosti. Ceremoniál neztratil na důstojnosti do chvíle, kdy se vlajka zachytila do provazu na samotném vrchu a roztrhla se. Na rozkaz ruského komisaře jeden z námořníků vylezl nahoru, aby vlajku, která na stožáru visela v cárech, uvolnil.
Než na něj však stačili zavolat, aby ji neházel dolů, ale slezl spolu s ní, a tak ji nešťastník shodil na zem… Vlajka se snesla přímo na bajonety vojáků ruských a amerických vojáků… Že by už tenkrát předzvěst o pár století později vzniklé „studené války“, memento jako vyšité krvavou nití do hvězd a pruhů na vlajce USA…?
Spojené státy ve své zkrátka jen něco přes dvou set let trvající historii dokázaly, jak umí bránit své americké zájmy; anektovaly cizí území, kde se dalo, hlavně při krvavém válečném konfliktu mezi Spojenými státy a Mexikem v letech 1846 – 48, jenž byl vyvolaný americkou anexí Texaské republiky. Žádné mírumilovné referendum jako na Krymu. Mexiko prostě neuznávalo odštěpení a následné vojenské vítězství Texasu a po celou dobu existence Texaské republiky považovalo Texas za svoji vzbouřenou provincii.
Mexiko tím přišlo o více než polovinu svého území, na němž vznikly postupně i bez referenda americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah, i odstoupení Alta California a Santa Fe de Nuevo México ve prospěch Spojených států.
(Když začal krach SSSR, který v prosinci 1991 přišel o 15 svých států, zatímco Spojené státy se naopak svojí agresivní politikou územně napakovaly a rozrostly se z původních 13 států při vyhlášení Deklarace nezávislosti v roce 1776 o další teritoria, jež se k Unii připojila během osmnáctého a devatenáctého století. Jako poslední pak v minulém století kromě Havaje a Aljašky přibyla Oklahoma (1907), Nové Mexiko (1912) a Arizona (1912)…)
Avšak nyní se vraťme do časů po „pronájmu“ Aljašky do následujícího období ponuré minulosti země amerického snu a neomezených možností; ve svém dalším státním převratu, kdy 17. ledna 1893 svrhli povstalci složení převážně z občanů Spojených států s královnu Havajského království. Moci se chopil „Výbor občanské bezpečnosti“ a požadoval připojení k USA. V roce 1897 americký prezident McKinley souhlasil se smlouvou o anexi Havajských ostrovů, která byla sepsána kongresmanem Francisem Newlandsem.
Japonci vyslali válečné lodě na Havaj na protest proti anexi. McKinley podepsal tuto rezoluci 7. července 1898 a ostrovy byly anektovány ve prospěch USA. Status státu získaly ostrovy v roce 1959; 21. srpna 1959 se rodiště minulého amerického prezidenta Obamy připojilo k americké Unii a doplnilo tak poslední, padesátou a hvězdu na vlajce USA. Mezitím ruská říše probendila svá území za dolary, vlastní blbostí a exhibicionistickou perestrojkovou glasností postupně carem Alexandrem II., Nikitou Chruščovem a Michailem Gorbačove s Borisem Jelcinem…
Dnes mají USA 50 států, plus federální území s hlavním městem a sídlem vlády včetně přidružených států s vnitřní samosprávou Portoriko, Severní Mariany a samosprávných území Spojených států Guam, Panenské ostrov a Americká Samoa, kde je i vojenská základna USA. V roce 1950 došlo v městě Ponce k rebelii usilující o osamostatnění Portorika, ale ta byla pohotovou americkou armádní akcí rychle potlačena.
(Když jsem byl v Kanadě, chtěl jsem si z rozmaru zaletět na Aljašku do Anchorage, ale v Torontu bylo zaváté letiště s mínus dvaceti, lety byly zrušeny. Tak jsem se vydal k Niagarským vodopádům…)
A do hry vstupuje s odstupem několika století po ruském caru Alexandru II. další prznitel ruské moci jménem Nitita Chruščov, jenž během své vlády v roce 1954 daroval Ukrajině poloostrov Krym, při příležitosti 300 let od připojení Ukrajiny k Ruskému impériu.
Tento poloostrov patřil od roku 1783 Rusku, kdy jej připojila ke své říši carevna Kateřina Veliká, jelikož měl důležitou roli v omezování osmanského vlivu v regionu východní Evropy, což bylo až do poloviny 20. století. Tehdy „totalitní praktiky Sovětského svazu vedly k začlenění Autonomní republiky Krym do Ukrajinské SSR“.
(Až někdy mezi červencem 1957 a březnem 1958 se Nikita Chruščov stal jediným vůdcem Sovětského svazu, který by si mohl dovolit „darovat“ Krym Ukrajině. V únoru 1954 jím ještě nebyl a SSSR vládla sedmičlenná skupina mocných – Chruščov, Malenkov, Molotov, Bulganin, Vorošilov, Kaganovič a Žukov…)
Jednalo se o svévolný akt Chruščova bez opory v tehdejší sovětské ústavě; měl k tomu údajně správní, ekonomické a kulturní důvody. Nebo spíš jen v opilosti nepočítal s tím, že by se Sovětský svaz mohl někdy rozpadnout. Naštěstí přišel Putin, který vrátil Krym zpět tam, kam patřil; odjakživa k – Rusku… Valéry Giscard d’Estaing – Krym…
Definitivní korunu všemu zlému nasadilo v pořadí druhé setkání Reagana s Gorbačovem, jež se uskutečnilo 11. – 12. října 1986 v Reykjavíku. A pak dostaly události prudký spád; 12. června 1991 byl Boris Jelcin zvolen v přímých prezidentských volbách prezidentem a hlavou výkonné moci Ruské federace. A přišel státní převrat, Jelcin převzal velení nad armádou na území Ruska; na mimořádném zasedání se sešel ruský parlament, kterému Jelcin oznámil, že převrat byl neúspěšný a 22. srpna v noci se Gorbačov vrátil do Moskvy, aby se zřekl postu generálního tajemníka KSSS, ale zůstal prezidentem SSSR.
Pak přišel Jelcinův zákaz činnosti KSSS a 8. prosince1991 podepsali prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska v Brestu dokument o ukončení existence SSSR a Gorbačov odstoupil z funkce sovětského prezidenta. Nad Kremlem vzápětí zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR. Důsledky se projevují do současnosti, byť něco optimismu vnesl do této válečnické šarády 45. prezident USA Donald Trump…
Nejtragičtější předehra Gorbačovova osudu začala již 8. ledna 1991, kdy se ve Vilniusu pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády objevily sovětské zvláštní jednotky a Michail Gorbačov požadoval obnovení účinnosti sovětské ústavy v Litvě. Ostře proti tomu protestovala v Litvě Jelena Bonnerová, manželka sovětského disidenta akademika Sacharova a mírová aktivistka… Na snímku Břetislava Olšera
Nedávno se na stránkách americké vlády se objevila petice, která požaduje “návrat” Aljašky do Ruska. Petice, která je psaná lámanou angličtinou a možná má být pouhou recesí, během několika dní přesto nasbírala třetinu podpisů potřebných k tomu, aby se k ní vláda musela vyjádřit. Petice se na vládním webu objevila jen pět dní po krymském referendu o připojení poloostrova k Rusku.
Text petice lámanými formulacemi popisuje osídlení Aljašky Rusy a ruskou expedici v letech 1729-1735. “Hlasujte pro odtržení Aljašky od Spojených států a připojení k Rusku,” stojí v závěru petice, pod níž nechybí ani iniciály psané azbukou. Je možné, že petice ani nebyla míněna vážně, k čemuž se přiklání například renomovaný německý deník Frankfurter Allgemeine.
Jiná média tohoto aktu využila příležitosti pro vlastní vtipy: “Není známo, jestli jsou signatáři občané Aljašky, kteří se chtějí odtrhnout, nebo zbytek Ameriky, který se chce zbavit 49. státu a jeho nejslavnější dcery, Sarah Palinové,” rýpl si zpravodajský server Huffington Post do kontroverzní republikánské političky a někdejší kandidátku na viceprezidentku, která se patrně snadným terčem pro americkou satiru.Vysílání televizní stanice CNN uvedli jedno video, jež doprovázela po teroristickém útoku na bostonský maraton vysvětlení čečensko-českých reálií i mapka, na níž méně zeměpisně zběhlé čtenáře upozorňují šipky na polohu jihoruského Čečenska a České republiky. Proč tento potupný polopatismus?
Protože jistý muž označený v popisu klipu jako bývalý agent CIA, v něm však mluvil o tom, že mladší z útočníků Džochar se jmenuje „po prvním prezidentu České republiky, islámské republiky“. Narážel přitom na Džochara Dudajeva, který stál v čele Čečenské republiky Ičkerie, která vznikla v roce 1991 jako pokus Čečenců o nezávislost na Rusku.
A opět nezaváhal satiricky laděný server The Daily Current, který přinesl fiktivní rozhovor s již citovanou političkou spojenou s konzervativním hnutím Tea Party. Palinovou, známou nepříliš promyšleným vystupováním, její odpůrci ji proto s oblibou obviňují z prostoduchosti. Vhodný terč pro mediální satiru… Bývalá guvernérka státu Aljaška měla prohlásit, že ačkoliv vyšetřovatelé ještě nedokončili svou práci, přišel čas k akci.
“Nevíme zatím vše o těch podezřelých, ale víme, že to byli muslimové z České republiky. Zajisté budu mluvit za hodně Američanů, když řeknu, že tam chci jít (myšleno vojensky zasáhnout) hned teď a uštědřit tomuto národu lekci. A neskončeme jen v České republice, pojďme po všech arabských zemích! Arabové se musí naučit, že sem nemohou jen tak přijet a začít odpalovat věci. Shoďme pár atomovek na Islámábád, spalme Prahu vybombardujme Teherán. Musíme jim ukázat, že to myslíme vážně.”
Smyšlený moderátor se snažil Palinovou opravit. Poukazoval, že Teherán, ani Islámábád nejsou arabská města a Česká republika není muslimskou zemí. Palinová měla pohotově kontrovat: “…to je zřejmě jedna z nejvíc ignorantských věcí, jakou jsem kdy slyšela. Jak by Česká republika nemohla být islámskou zemí? Viděl jste ty bratry, byli muslimové a byli Čečenci.”
Na moderátorovo upozornění, že obyvatelé České republiky nejsou Čečenci a Čečensko je součástí Ruska, pak Palinová ve fiktivním rozhovoru reagovala: “V čem je rozdíl? Není snad Česká republika oblast v Rusku?” Zda se tomu Palinová smála, to se neví, ale asi moc ne, prskat prý umí líp…
Naopak mně v Torontu pokaženou náladu ze zrušení mého letu na Aljašku kvůli počasí spravil v rozverném tónu a v žertovné nadsázce píšící Eric Margolis, kanadský novinář, jenž má zřejmě za ušima, když v listu The Toronto Sun po vítězství Obamy v amerických volbách konstatoval:
„Pro zaplacení svých dluhů ve výší cca 18 bilionů USD tak navrhuji, aby věřitelé Washingtonu, místa, kde sídlí vláda USA, prodali Louisianu zpátky Francouzům. Kanada, jejíž bankovní systém vypadá solidně, a to díky tomu, že je, jak Američané říkají, „nudný a fádní“, by si mohla vybrat Floridu. Kanaďané by totiž za slunce dali snad cokoli.
Mexiko bude chtít koupit Texas, Arizonu a Nové Mexiko, Rusko si samozřejmě znovu koupí Aljašku a stát Washington. Čína si vyfasuje za své směnky Kalifornii, díky čemuž se San Francisco promění v „Nový Peking“. Japonci koupí Oregon, Montanu a Havajské ostrovy, Nizozemci se vrátí do státu New York, jeho Manhattan kdysi koupili jako Nieuw Amsterdam od indiánů za 60 florinů, dnes přibližně 24 USD, tedy asi za láhev skotské whisky, a Německo si koupí Pensylvánii a Minnesotu…“
Jak to v tedy USA fungovalo s demokracií a svobodou? Následující příklad řekne vše; stalo se dávno předávno před Donaldem Trumpem, kdy více než sto tisíc lidí podepsalo petici za odtržení Texasu. Washington se k ní podstavil jednoznačně zamítavě. “Naši otcové-zakladatelé sepsali Ústavu Spojených států ‘za účelem zformování dokonalejší unie’,” uvedl Bílý dům a dodal. “V tom dokumentu zaručili právo na změnu vlády pomocí hlasování – práva, za které bojovaly generace Američanů. Ale nezaručili právo odejít…” Že by EU opisovala…?
Inu, dnes už můžeme jen smutně povzdechnout nad ponurou skutečností, jak mocnou Ruskou říši během 150 roků prošustrovali za dolary, také s přispěním notné dávky politické blbost a s exhibicionistickou perestrojkovou glasností – postupně se o to podělili ruský car Alexandr II. Nikolajvič, zemřel 13, března 1981, když byl na něho spáchán atentát krajně levicovou organizací Narodnaja volja (Vůle lidu), po něm kukuřicový Nikita Chruščov a patologicky submisivní Michail Gorbačov s opilcem Borisem Jelcinem…
