Zdeněk Jemelík
25. 3. 2017 ZdenekJemelik
Lobbistický server Česká justice přinesl v článcích z 22. a 24. března 2017 podrobnou informaci o potížích ministra spravedlnosti Roberta Pelikána na zasedáních podvýboru pro justici a soudní samosprávu a ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny při projednávání návrhu na zřízení elektronického generátoru přidělování kauz jednotlivým soudcům. Narazil na zeď odporu významných představitelů soudnictví a s nimi sympatizujících poslanců. Soudci zde vystupovali jako lobbisté, hájící své kastovní výsady.
Přitom ministrův záměr je pohotovou reakcí na zvýšený zájem odborné veřejnosti o míru neovlivnitelnosti současného způsobu přidělování věcí soustavou rotačních „koleček“. Měl jsem příležitost sledovat úsilí obhájců o prověření zákonnosti přidělení věci v některých velkých kauzách. Ukázalo se, že systém je poněkud méně průhledný, než se uvádí, takže dobrat se pravdy je obtížné. Přidělování elektronickým generátorem by kličkování mezi „kolečky“ znemožnilo a bylo by průhledné.
Zájem o tuto záležitost vyvolaly pochybnosti o zákonnosti svěření některých konkrétních případů jejich soudcům. Jejich důvodnost podporují „příklady ze života“, např. odebrání Vrchním soudem v Olomouci kauzy soudci Krajského soudu v Brně pro nezákonnost jejího přidělení a následné zproštění novým soudcem obžaloby obžalovaného, jemuž původní nepříslušný soudce uložil sedmiletý trest odnětí svobody. V jiném případě ještě před podáním obžaloby policisté v průběhu vydírání obviněného za účelem získání křivého svědectví dali najevo, že vědí, který soudce bude věc soudit. Jejich předpověď se splnila. Buď měli jasnovidné schopnosti nebo možnost systém rotačních „koleček“ nějak obejít. Závažnost nezákonného přidělení věci soudci je dána skutečností, že i u jinak bezvýznamných případů vždy dochází k popření ústavou chráněného práva na zákonného soudce. Tam, kde neplatí ústavní práva, končí právní stát.
Nesoulad mezi ministrem a zmíněnými činiteli není novinkou. Dlouhodobě trvá stav vzájemného neporozumění, který se projevuje celkem pravidelně při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Vysocí představitelé justice jsou zkušení lidé s vysokou autoritou, kteří svého postavení často využívají ve prospěch kastovních výsad. Ačkoli formálně ctí rovnost tří sloupů dělby moci v demokratickém právním státě, ve skutečnosti si nárokují nadřazené postavení nad ostatními složkami státu a společnosti, ačkoli jim nepřísluší. Jejich mínění ovlivňuje názory poslanců, kteří nahrazují svou nezpůsobilost orientovat se ve složité právní problematice nekritickým přijetím jejich vysvětlení odborníky. Soudci tak odporem proti ministrovým návrhům mohou podstatně ztížit i znemožnit jejich přijetí Parlamentem.
O příčinách jejich paušálně odmítavého postoje k Robertu Pelikánovi a jeho záměrům lze pouze spekulovat. Je možné, že je popouzí zjevná neochota mladého ministra, postrádajícího soudcovské nebo státnězástupcovské zkušenosti, řídit se jejich představami, zdůrazněná jeho snahou řídit resort podle své hlavy. Zcela určitě jejich vztahu k němu neprospívá jeho vlažný vztah k jejich usilování o ustavení soudcovské samosprávy. Ministr svůj postoj vysvětluje obavami, že institucionální posílení nezávislosti soudů a soudců by vedlo k prohloubení zapouzdřenosti justice. Vyvrácení jeho obav by bylo nesnadné, ne-li nemožné.
Je ovšem možné, že odpor proti zavedení elektronického generátoru je pouze projevem přirozeného soudcovského konzervativismu a jím podmíněné nechuti k zavádění novinek. V minulosti se projevil například při zavedení zvukového záznamu trestního řízení, kdy některé soudy a někteří soudci používání příslušného vybavení soudních síní přímo bojkotovali. Časem se ale novinka vžila a domnívám se, že i její někdejší odpůrci dnes její praktičnost oceňují. Totéž by se určitě zopakovalo v případě zavedení elektronického generátoru.
Ministrův záměr odejmout předsedům soudů pravomoc řídit přidělování případů jednotlivým soudcům samozřejmě zužuje prostor jejich působení, ale není zásahem proti nezávislosti soudů, neboť stroj by neuplatňoval svůj názor a vůli, pouze by neosobně přiděloval kauzy podle zadaného algoritmu. Všichni předsedové soudů se dušují, že u jejich soudu se důsledně uplatňuje přidělování věcí podle neosobních pravidel, zakotvených v rozvrhu práce, takže k zavedení generátoru není důvod. Ale vzrušení, které v nich ministrův nápad vyvolal, je usvědčuje z „másla na hlavě“: stává se to sice velmi zřídka, ale někdy přece jen se vedení soudu hodí přidělit věc účelově vybranému soudci. Tuto cestu by jim elektronický generátor uzavřel.
Zavedení elektronického generátoru by vyřešilo citlivý problém, proto by realizace projektu měla být prospěšná. Ale jeho naléhavost je přesto třeba posoudit z hlediska přiměřenosti finanční náročnosti projektu ve vztahu k četnosti výskytu zmíněných nepravostí. Jinak řečeno, je na místě otázka, zda je případů nezákonného přidělení věci tolik, aby se vyplatilo investovat do zřízení a provozování generátoru. Možná by se dalo dosáhnout téhož účinku dlouhodobým trpělivým uplatněním zásady, že každý zjištěný případ nezákonného přidělení případu a také jeho vědomého přijetí najde odezvu v kárném řízení a v odebrání soudcovského mandátu. Kárná pravomoc je ale v rukou předsedů soudů, vybavených pravomocí kárných žalobců, a od nich nelze očekávat, že by chtěli takovou doktrínu ve svém rozhodování uplatňovat.
Elektronický generátor řeší pouze přidělování meritorních žalob. Nevyloučí nepravosti v přidělování věcí v přípravném řízení trestním, kterých je zcela jistě podstatně více. Poprask kolem zrušení rozsudku nad Davidem Rathem rozhodnutím Vrchního soudu v Praze odhalil slabiny soudcovského rozhodování v této oblasti. Zde šlo primárně o nedůslednost či nedbalost při povolování odposlechů, ale lze mít pochybnosti také o uváživosti rozhodování o návrzích na povolení domovních prohlídek a zejména na uvalení vazby. Ve všech případech příčinou vydání pochybného rozhodnutí může být účelový výběr soudce, vstřícného vůči jakýmkoli nesmyslným návrhům státních zástupců, uskutečněný volbou osloveného soudu či soudce. V případě vazebního řízení, pro které platí přesné procesní lhůty, lze výběr soudce ovlivnit načasováním zadržení obviněného tak, aby o uvalení vazby rozhodl o weekendu žurnální soudce, jehož harmonogram služeb určuje rozvrh práce, takže je dopředu znám.
Kdyby tato cesta k ovlivňování rozhodování soudu ve vazebním řízení nefungovala, státní zástupci by neměli např. důvod odvléci obv. Shahrama Abdullaha Zadeha k vazebnímu řízení z Prahy až do Znojma, do rukou soudkyně, která nevěděla, že Anglie je součástí Evropské unie.
Ať jsou důvody špatného vztahu představitelů justice k ministrovi jakékoli, nelze přehlédnout, že projednávání jeho návrhu probíhá v časové tísni, dané blížícím se koncem volebního období. Vstupy soudcovské lobby do jednání Poslanecké sněmovny mohou svými účinky vést k tomu, že se nepodaří dovést legislativní proces do konce.
Časová tíseň je také důvodem nepřiměřenosti vzrušení, jež vyvolaly návrhy na změny trestního řádu, které předložila vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro reorganizaci policie: i kdyby jim ministr spravedlnosti nekladl odpor, s jejich projednáním v tomto volebním období nelze počítat. A v předvolebním chaosu není ani naděje na zásah proti výstřelkům v chování Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Za nimi se ovšem skrývá podivný přístup k vlastní odpovědnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který chování olomouckých žalobců toleruje, pokud je dokonce nepodněcuje. To je ovšem poslední záležitost, kterou by se odpovědní činitelé chtěli před volbami zabývat.
