Zdeněk Jemelík
24. 3. 2017 ZdenekJemelik
Je jistě užitečné, že stát stíhá pachatele trestných činů. Plní tím jednu ze služeb občanům, která jeho existenci dává smysl. Trestní stíhání by se ale nemělo změnit v hon na nešťastníky, kteří vyvolali podezření jen neurčitými náznaky o spáchání zlých skutků a jejich pronásledovatelé jsou posedlí vůlí usvědčit je za každou cenu, aby svět přesvědčili o své pravdě a ukojili své pudy lovců lebek. Civilizovaná společnost musí trvat na úzkostlivém dodržování zásad spravedlivého procesu. Jakýkoli jiný přístup je cestou do pekel. Účelové porušování či obcházení pravidel kvůli usnadnění usvědčování je svou podstatou protiprávní a nemravné.
Vše výše uvedené samozřejmě znají a slovně uznávají kriminalisté, státní zástupci i soudci. Přeměna slov v činy se jim ale občas nedaří. Praxe ukazuje, že navzdory ušlechtilým názorům, které hlásají na veřejnosti, navzdory srozumitelným pravidlům spravedlivého procesu a rozvinuté soustavě opravných prostředků tu a tam pošlou za mříže nevinného člověka nebo aspoň uloží nepřiměřeně přísný trest. Nevím, jak často se to děje, ale ojedinělé případy nevinně odsouzených, kteří se nakonec za nějakých mimořádných okolností vrátí na svobodu, jsou nezpochybnitelnou skutečností. Jako laik, zabývající se dlouhé roky sledováním trestních procesů, jsem dospěl k přesvědčení, že ti zachránění jsou jen pověstnou špičkou ledovce.
Odnětí svobody není jen nespravedlivým trestem pro nevinného odsouzeného, ale dopadá také na jeho blízké. Představa, že možná několik desítek, možná několik set nevinných lidí strádá, protože vykonavatelé státní moci jednali v rozporu s právem a dobrými mravy a uvrhli nevinného člena jejich rodiny do vězení, je hrůzná. Vědomí této skutečnosti by mělo vést vykonavatele spravedlnosti k odpovědnosti, svědomitosti a zdrženlivosti při rozhodování. S obviněným by měli vždy jednat s vědomím, že jsou ve svých úvahách lidsky omylní, teprve pravomocný rozsudek obviněného změní ve viníka, a proto je na místě důsledně ctít jeho práva a rovnost postavení v průběhu celého trestního řízení.
Skutečnost je ale taková, že mnozí policisté, státní zástupci a bohužel i někteří soudci vidí v obviněných předem odsouzenou verbež a podle toho se chovají. Vědí sice, že k základním principům spravedlivého procesu patří zásada rovných zbraní, ale bez výčitek svědomí ji zanedbávají, využívajíce své mocenské převahy. Jejich nepřízni se přednostně těší Romové, boháči a cizáci. Je-li někdo současně snědý, zámožný a cizí národnosti, má obzvlášť smůlu.
Zásada rovných zbraní znamená, že vymahatelé práva a obviněný mají stejně účinné prostředky k dosažení svých cílů. Z praxe vyvozuji, že ve skutečnosti je v trestním řízení, zejména v jeho předžalobní fázi, rovnost zbraní pouze vytouženou vidinou. Stát má na své straně mocné organizace, vycvičené honce a zneužitelné technické prostředky, zatímco obviněný má pouze holé ruce, obhájce různé úrovně a právo volit prostředky obhajoby.
Nerovnost začíná již při zadržení podezřelého, když mu zásahová jednotka ještě za tmy vyrazí dveře a s řevem vpadne do bytu, kde připraví šok nic netušícím obyvatelům. Jsou známy případy, kdy zakuklenci tímto způsobem vnikli do nesprávného bytu. Při zadržení dochází často k násilí proti podezřelému: je povalen na zem a spoután, ačkoli nemá u sebe zbraň a neklade odpor. Kdyby se ale postižený občan bránil proti policejnímu násilí, dopustil by se zločinu.
Těchto demonstrací síly přibývá a z velké části jsou zbytečné: leckdy by k dosažení účelu stačilo předvolání podezřelého na policejní služebnu nebo v krajním případě vyslání nenápadné policejní hlídky. Zažil jsem zatýkání gestapem: u domovních dveří zazvonili dva muži v kožených pláštích, bez křiku vstoupili dovnitř, zatčení a zběžnou domovní prohlídku provedli v klidu. John Bok vzpomíná, že při žádném z četných zatčení mu estébáci nepřiložili pouta.
Nerovnost pokračuje nařízením domovní prohlídky, uvalením odposlechu telefonu a použitím jiných nástrojů sledování podezřelých osob. Soud o nich rozhoduje, aniž by dal zájmové osobě možnost se vyjádřit. Samozřejmě, kdyby tomu bylo jinak, odpadl by efekt nečekanosti, opatření by ztratilo účinnost. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, že policie takto vniká do soukromí nic netušících lidí a využívá proti nim jejich bezbrannosti. Pokusí-li se ale někdo získávat informace ze zákulisí jednání orgánů, které „mu jdou po krku“, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání.
V mnoha případech soudy povolují průniky do soukromí podezřelých neuváženě a bez vyčerpávajícího odůvodnění navrhovatelem. Ve známém případu zrušení rozsudku nad Davidem Rathem rozhodnutím Vrchního soudu v Praze právě kvůli použití vadných soudních rozhodnutí o povolení odposlechů vypukla velká nevole vůči předsedovi senátu Pavlovi Zelenkovi. Na opatření proti soudcům, kteří vykonávali svou pravomoc nedbale, nebo se chovali nepřístojně vstřícně vůči požadavkům státních zástupců, ale nedošlo.
V případě rozhodování o vzetí do vazby si v některých případech státní zástupci vybírají soudce, kteří budou rozhodovat o návrhu na uvalení vazby. Při tom případně porušují pravidla určení místní příslušnosti soudu a vlastně tak odebírají obviněného zákonnému soudci, tedy zasahují do jeho ústavního práva. Tento nemrav bují zvláště na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Obviněný ale nemá vůbec žádnou možnost volit soudce, jenž bude rozhodovat o jeho osudu. Může se ovšem následně domáhat zrušení rozhodnutí nepříslušného soudce, jenž ho poslal do vazby, ale se stížností nejblíže vyššímu soudu obvykle neuspěje a případný úspěch ústavní stížnosti se dostaví tak pozdě, že již nemá praktický význam.
Koncentrátem důkazů o nerovnosti zbraní jsou anomálie ve vazebním řízení Shahrama Abdullaha Zadeha, obžalovaného v kauze Krajského soudu v Brně sp.zn. 46T 5/2015 jako domnělého šéfa sítě daňových podvodníků. Za účelem uvalení vazby na začátku jeho trestního stíhání jej státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Aleš Sosík nechal zavléci z Prahy až k Okresnímu soudu ve Znojmě do rukou soudkyně Kateřiny Kafkové, ačkoli k porušení ustanovení o místní příslušnosti soudu dle mého laického názoru kromě jeho libovůle nebo zajištěné vstřícnosti soudkyně nebyl žádný právně opodstatněný důvod. Aby nemusel po uplynutí roční lhůty nařídit jeho propuštění z vazby, obžalobu podal v poslední den lhůty, i když vyšetřování žalovaných daňových úniků nebylo dokončeno. Když se pak pan obžalovaný po 22 měsících ve vazbě dostal dne 1.února 2016 na svobodu po složení rekordní kauce 150 mil. Kč, nechal jej státní zástupce KSZ Brno Jiří Kadlec zadržet policií přímo na dvoře věznice a podal na něj návrh na uvalení předběžné vazby. Takové „překvapení“ má dle mého laického názoru povahu psychického týrání obviněného i jeho blízkých. Krajský soud v Brně ale ve vazebním řízení dne 4.února 2016 návrhu na vzetí do vazby nevyhověl, a to jednak s přihlédnutím ke složení rekordní kauce a dále kvůli absenci hmotněprávních důvodů pro uvalení předběžné vazby. Státní zástupce Jiří Kadlec nebyl za týrání a neoprávněný útok na osobní svobodu pana obžalovaného volán k odpovědnosti _ vždyť jen uplatnil nesprávný právní názor. Bez ohledu na složení rekordní kauce se ale Shahram Abdullah Zadeh dostal do vazby znova v novém řízení u Městského soudu v Brně. Návrh na vzetí do vazby podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát. Soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek pak ve vazebním řízení dne 4. prosince 2016 rozhodl o uvalení vazby útěkové, koluzní a předstižné se započtením počátku vazby od 2.prosince 2016. Z pěti obviněných útěkovou vazbou zatížil pouze Shahrama Abdullaha Zadeha.
Soudce se kaucí nenechal zmást, i když jiný soud již 4.února 2016 rozhodl, že je pojistkou proti útěku i v jiné kauze, než v které byla složena. Je pozoruhodné a překvapivé, že Krajský soud v Brně jako soud stížnostní rozhodnutí o uvalení útěkové vazby nezrušil: jeden soud vydal o stejné otázce dvěma senáty dvě rozdílná stanoviska, čímž potvrdil podezření, že rozhodnutí českých soudů jsou nepředvídatelná. Domněnka, že hrozba propadnutí kauce jako následku útěku kvůli novému trestnímu stíhání by byla neúčinná, mi připadá nelogická.
Dne 3. března 2017 vypršela tříměsíční lhůta platnosti rozhodnutí o uvalení koluzní vazby. Přestože neproběhlo nové vazební řízení k možnému návrhu na její prodloužení, režim koluzní vazby dále trvá. Důvod neznám, ale je jasné, že došlo k porušení zákona.
Výše uvedená historie vyvolává podezření, že státní zástupci a soudci, kteří se zabývají věcmi Shahrama Abdullaha Zadeha, od počátku usilovali o držení kauce na účtě soudu a pana obžalovaného za mřížemi. V tomto ohledu měli zcela jistě v rukou silnější zbraně než jejich oběť. O rovnosti zbraní nemůže být řeči. Zmínky o státním banditismu nejsou tak úplně od věci.
Nerovnost zbraní se uplatňuje i ve vztahu k pokusům o ovlivňování svědků. Když si jeden ze spoluobžalovaných Shahrama Abdullaha Zadeha postěžoval soudci Aleši Novotnému, že jej policisté vydíráním nutili, aby podal falešné svědectví proti Zadehovi, kterého osobně vůbec nezná a o jehož činnosti nic neví, pan soudce oznámení pouze založil do spisu, aniž by podnikl opatření na ochranu oznamovatele. Nicméně později začala policisty vyšetřovat Generální inspekce bezpečnostních sborů. Jako deus ex machina ale zasáhl výše zmiňovaný státní zástupce Michal Galát, který případ inspekci odebral a přikázal policii. Není známo, že by pak policisté byli stíháni za nezákonné zacházení s vydíraným spoluobžalovaným.
Jeden ze svědků z výše zmíněné kauzy Krajského soudu v Brně sp.zn. 46T 5/2015, který při výpovědi v přípravném řízení škodil Shahramu Abdullahu Zadehovi, mu přes prostředníka nabídl změnu výpovědi. Stejnou cestou se s nabídkou svědectví ve prospěch pana obžalovaného nabídli další dva výtečníci. Jednání s prostředníkem probíhala v době, kdy byl Zadeh ve vazbě a nic o nich nevěděl. Vedl je nezmocněný advokát. Po propuštění z vazby Shahram Abdullah Zadeh nabídku přijal a své údajné dobrodince odměnil, i když měl o použitelnosti jejich svědectví pochybnosti a není jisté, že by je skutečně použil. Od odměněných se pak dočkal svérázného projevu podpory: o svém jednání v jeho prospěch uvědomili policii, které odevzdali přijaté odměny.
Je to další příklad nerovnosti zbraní: policisté, kteří vydíráním nutili svědka ke křivé výpovědi, zřejmě ušli potrestání. Naproti tomu Shahram Abdullah Zadeh, který odměnil faktické spolupracovníky policie za údajné dobrovolné úplatné jednání v jeho prospěch, se dostal do vazby.
Nerovnost zbraní se často projevuje při pokusech účastníků řízení o vyvolání kárného řízení proti nemravně se chovajícímu soudci. Neuspějí téměř nikdy. Je to pochopitelné, pokud návrhem na kárnou žalobu napadají rozhodnutí soudce ve věci. Ale neuspějí ani tehdy, když dokazují, že soudce lhal nebo je osobně urazil či šikanoval. Výlučné postavení kárných žalobců mají všichni předsedové soudů. Občas slýcháme názor takových autorit, jakými bezesporu jsou předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa nebo předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová, že soustava kárných žalobců selhává. Je to pravda: předsedové soudů nakládají často s kárnými podněty jako s horkou bramborou. Nejdříve je přehrají na některého z místopředsedů, o nichž v zákoně jako o kárných žalobcích nebo zástupcích kárného žalobce není zmínka. Pokud se s nimi předkladatel návrhu kvůli tomu pustí do sporu, „zaúkolují“ ministra spravedlnosti, který má rovněž pravomoc kárného žalobce. Ale na ministerstvu se podání zmocní ředitel odboru kontroly, který nemá pravomoc kárného žalobce a postoupí je předsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Šámalovi, o němž je známo, že z principu odmítá zabývat se kárnou agendou. Vzkaz kárných žalobců stěžovateli je jasný : máte smůlu, zapomeňte.
Nerovnost zbraní se někdy projevuje při pokusech o trestní stíhání provokatérů, kteří křivým obviněním vyvolali zbytečný soudní proces. Vyprávět by o tom mohl např. bývalý ministr dopravy Vít Bárta. Jeho bývalí blízcí spolupracovníci vyvolali trestní stíhání, které mu zničilo politickou kariéru a pochovalo jím podporovanou politickou stranu Věci veřejné. Dosáhl nakonec zprošťujícího rozsudku, který obstál i proti dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Policie a státní zástupci se ale rozsudkům nepodřídili a záškodníky ochránili před trestním stíháním. Podobně velkoryse se chovají orgány okresu Znojmo k recidivistovi Karlovi Peerovi, který nařkl ods. Jaroslava Schindlera, že příslibem finanční odměny přiměl Antonína Škrdlu, aby na sebe vzal odpovědnost za jeho trestný čin (podrobnosti v mých článcích o „znojemském justičním skandálu“, např. Jak se soudí ve Znojmě VII z 12.11.2016). Způsobil tím obrovské komplikace a finanční náklady státu i účastníků řízení o povolení obnovy procesu. Místní orgány jej ale ochránily před stíháním pro pomluvu a poškozování cizích práv.
Dojde-li ke shodě v záměrech mezi policií, státním zástupcem a soudcem, běžný občan nemá téměř šanci jejich obranný val prorazit. Platí to stejně, rozhodnou-li se ho „udělat“ nebo znemožnit mu odvetu za křivdu, spáchanou na něm chráněncem orgánů. Rovnost zbraní se pak stává pouhou iluzí.
