Stanislava Kučerová
24. 3. 2017 ČNL
„K násilí, jímž byli a jsou lidé a národy ovládáni hmotně, přistoupila jako poslední vymoženost dvacátého století propaganda, která ovládla lidi a národy duševně. Násilí zbavuje lidi svobody vůle. Propaganda je zbavuje svobody úsudku. Proti násilí se bojuje rukama a zbraní. Ale proti nepravdě a neprávu, proti fanatismu a demagogii se bojuje slovem a svědomím. Ve světové při o pravdu a právo asi neplatí přísloví, že moudřejší ustoupí.“ Karel Čapek
Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu“, najdeme objemnou knihu „Češi v dějinách nové doby (1848-1939)“ (Praha 1991,690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice autorů P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal (ten s některými výhradami). Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku…Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování, ba i vysloveně neslušného pomlouvání, řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ a nositelé „vyšší kultury“. Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi univerzalizmus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa“, vlídnou monarchii habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu – zcela nezaslouženě – prý lstí a podvodem získali a potom zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout.
Podle Podivena se Češi od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje „svaté říše římské národa německého“ a pokračovali v tom i v rámci c. a k. habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostačivého. Jungmann (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily staré pověsti v Kosmově kronice, podvrhl „Rukopisy“ a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!) a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filiaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“. Češi si nedovedou vládnout (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla (Národ sobě? K popukání. Takový národ!) a Sokolové byli paramilitantní organizace (!) atd. atp.
V antiemancipačním zaujetí vadí autorům všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování „státotvorného génia německého národa“. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý aparát ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů.
Podle Podivena jsou si Češi svými osudy i v nové době sami vinni. Nemuselo se jim spolu se Slováky podařit národní obrození, úspěšné angažmá v první světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být „Mnichova“ ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby pomalu také už ne.
Podle Podivena bychom konečně měli uznat „plemennou schopnost vládnout“, které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práv a svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi za pravdu a rozloučíme se, parafrázujíce slova básníka „Zmoudření dona Quijota“:
„Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře – svou moudrost. Jací jsme to byli blázni: Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme-li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen? Můžeš teď začít tesat epitaf pro náš národ: „Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev.“
A všechno to mrzké, co méněcenný národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, neschopný a nízký od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko-uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách.
Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, v rámci „Česko–německého porozumění“ nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření. Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu „psychologické přípravy“: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!“ Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!“
Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře vědí, co dělají. Pod záminkou„léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.
Ptáte se, co přivodilo ten nepochopitelný útok na naši historickou paměť, na naši národní identitu, na smysl našich dějin, na samu existenci národa? Trojice se jménem Podiven patří k odpůrcům předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli“. Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na (v té době aktuální) „studenoválečné“ měření sil mezi západním a východním blokem. Disidenti převzali vstřícně i „nový“ pohled na naše národní dějiny – z dílny německé imperiálně nacionální historiografie.
Máme teď u nás dvojí pojetí společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být odlišnější. Jejich různost je zakotvena již v dávných dobách. Rakušanka Barbara von Coudenhove-Calergi srovnává obě pojetí přehledně a věcně takto:
1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé, v německém podání přišli jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.
2. Doba husitská – pramen demokratických tradic země a počátek evropské reformace podle Čechů, úděsné a hrůzostrašné barbarství podle Němců.
3. Baroko – pro Němce doba kulturního rozkvětu, pro Čechy „temno“, do kterého upadla země po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské elity.
4. Vznik Československé republiky r. 1918 – pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých třech stech letech nesvobody, možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát. Pro Němce zneuznání práva na sebeurčení a seberealizaci, až „Mnichov“ přinesl kýženou satisfakci. V očích Čechů rozbití Československa přičiněním „spoluobčanů“ ve službách Hitlera – zrada a zločin.
5. Protektorát – pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování, pokořování, nejhlubší poroba, likvidace inteligence (zavřeny vysoké školy, popraveno šedesát universitních profesorů ). A budoucnost? Po vítězství Říše realizace projektu germanizace, deportace, genocidy. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat, měli co jíst, nebyli bombardováni.
6. Denacifikační odsun Němců z Československa – pro Čechy rozuzlení dávných i nedávných excesů, základ stability evropského poválečného uspořádání. Pro Němce katastrofa a zločin všech zločinů.
Autorka neskrývá podiv nad tím, jak po roce 1989 téma „odsunu“ ožilo. Dříve bylo jak v SRN, tak v Rakousku (kromě spolků vysídlenců) „tabu“. Bylo nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že samočinně zmizí: staří odcházejí, mladí se již integrovali v nové domovině. Paradoxně jako by sjednocování Evropy probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnohým dělá dobře octnout se najednou v roli žalujících, nikoli již žalovaných. Ptají se: A co bude se „zločiny druhé strany“? O svých vlastních již nechtějí slyšet.
I na nás dolehla „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a postihuje všechna významná období naší minulosti. A není to nijak složité, všechno je prostě naopak.
Nedávno vydané dvoudílné „Zamlčené dějiny“ od novináře Mladé fronty Dnes Tomáše Krystlíka jsou sestaveny věrně podle uvedeného protičeského schématu. Patrně z marketingových důvodů autor vyhlašuje, že je první, kdo vybízí Čechy, aby skoncovali s překrucováním dějin, s kterým začal už Palacký a aby odmítli pajány o slavné české minulosti. Chce být oporou, která dosud chybí, aby se národ vyrovnal s minulostí, opustil falzifikace dějin a přestal dokazovat, že není méněcenný. Asi se nezmýlíme, když vyslovíme domněnku, že Podiven i Tomáš Krystlík měli stejné poradce a stejné zdroje informací. Uznávaná historička Věra Olivová odmítla pojetí spisu jako neodborné, které nadto souzní s německou antidemokratickou historiografickou publicistikou. Mohli bychom tady s tímto „demýtizátorem“ skončit, ale nechci čtenáře připravit alespoň o malou ukázku, aby mohl ocenit autorův vskutku „objevný“ výklad českých dějin. Počínaje Podivenem se tisková i audiovizuální média předhánějí v horlivosti v šíření „nového pojetí“, a tak už dávno víme, že husitství bylo „běsnění, které vraždilo lidi a ničilo evropská města“, že Žižka byl „masový vrah“, že pobělohorská poroba je pouhý mýtus, protože „cizí nadvláda nebyla a vliv církve byl kladný a prospěšný“. Není novinkou ani tvrzení, že „Československo vzniklo r. 1918 jako „umělý, neorganický útvar, nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se rozpadlo“. Úsměvné fantazie, že protektorát „poskytl Čechům pracovní uplatnění, perfektně fungující trh, rozvoj porodnosti a rozkvět kultury,“ lze hravě korigovat realitou: násilné pracovní nasazení celých ročníků mladých lidí pro potřeby vojenského průmyslu převážně v Německu, kvapné sňatky a účelová těhotenství na záchranu před nasazením, nedostatkový přídělový lístkový systém na minimální obživu a ošacení a následkem toho intenzivní výměna zboží mezi městem a vesnicí, černý trh a šmelina nepředstavitelného rozsahu a obávané šťáry německé policie. A kultura? Cenzurou okleštěné skromné zbytky a ponejvíce v skrytu jako snaha po sebezáchově národa v smrtelném ohrožení. Pan Tomáš Krystlík vskutku není ani první ani jediný „demýtizátor“.
Nedávno mě jiný nadějný autor vlídně poučil, že výroky „zubožení“ a „bezpráví“ v souvislosti s pobělohorskou dobou patří „na smetiště dějin“. Nebylo bezpráví, nebylo zubožení. Šlo tehdy o „plodnou spolupráci“, která dala Čechům vysoký standard, výrazně spoluutvářela jejich identitu, naučila je politické spolupráci na mezinárodní úrovni.“
A celé obrození bylo scestné a zavádějící. O tom si mám přečíst novou literaturu. Jsou jí plná knihkupectví a knihovny.
Co na to říci? Je pravda, že se po „Bílé hoře“ mnozí získanými konfiskacemi celých panství obohatili a měli „vysoký životní standard“, jako třeba Lichtenštejn, Dietrichštejn, Piccolomini, Coloredo a kohorta dalších dobrodruhů ze všech koutů Evropy, které panovník štědře odměnil za podporu proti odbojným stavům. Jenomže to nebyli Češi. Počet obyvatel klesl téměř o polovinu. Doma zůstali převážně jen nevolníci, kteří nesměli svou rolnickou práci opustit a víru museli změnit podle nařízení vrchnosti. Žádná barokní nádhera nemůže zastřít skutečnost, že došlo k zubožení českého etnika, které málem přestalo existovat a že arogantní triumf habsbursko-katolické protireformace vnímali mnozí (třeba i Komenský) jako „temno“.
Součástí „demýtizační“ kampaně za diskreditaci Masarykovy první republiky a Benešova poválečného zákonodárství je trvale kritika tzv. „čechoslovakismu“. Masaryk si prý vymyslel československý národ, aby mohl v jednání s presidentem Wilsonem prosadit ustavení nového státu na základě práva národů na sebeurčení. Výmysl? Společní předci ve Velké Moravě. Občas společní panovníci. Po staletí neomezený pohyb oběma směry přes řeku Moravu. Obyvatele na obou březích, byť administrativně oddělené, spojovalo vědomí příbuznosti, malé jazykové odlišnosti, společné studium, společná vojenská služba, vzájemní partneři. Od dob reformace po 400 let byla na Slovensku spisovnou řečí čeština (bibličtina). Ján Kollár mluví o českoslovanské větvi slovanské a soudí, že Češi, Moravané a Slováci mohou obstát jen pospolu. Palacký, Šafárik, Jungmann – ani jediný buditel nezapochyboval o jednotě a vzájemnosti. „Svoji k svému, paže k paži, od Šumavy za Pováží…“ Havlíček kritizoval, že třetina národa žije v maďarském područí a přál si spojení. Věřil, že právě ze Slovenska vzejde časem vůdcovství a síla celého kmene českoslovanského. Ani štúrovci, přestože provedli jazykovou odluku, nepopírali jednotu. Při kladení základního kamene Národního divadla v Praze r. 1868 vyhlašovali za Slováky J. M. Hurban a J. Novák: „Je to i náš den. Jsme příslušníky národa českoslovanského, neb i my k vám náležíme. My vaši jsme, vy naši jste. Neb my všichni jsme Slované – českoslovanského národa“. Je přirozené, že kulturně prožívaná vzájemnost vedla postupně i k požadavku politicky se sjednotit v jednom státě. (Tendenční přetřásání Pittsburské dohody a údajné nedodržení Masarykova slibu je, jak nedávno napsala bratislavská badatelka v oboru státu a práva Katarína Zavacká, ahistorická dezinterpretace ve službách separatismu.)
S uspokojením jsme našli ideové spojence v německých historicích Hansu a Evě Hahnových, kteří nejednou odhalili pravý smysl „nových pohledů“ na československé dějiny. „Nové pohledy“ jsou neseny snahou svalit odpovědnost za to, co se dělo v třicátých letech z německého nacismu na – český nacionalismus. Eva Hahnová našla nedávno podobný výklad i v anglosaském zámoří. Recenzovala knihu Američanky Mary Heimannové „Československo – stát, který selhal“. Ukázala, že je to jen další varianta protičeské propagandy. Tak hned český národ pokládá Američanka za romantickou obrozeneckou fikci. Není-li českého národa, nejsou ovšem ani Češi. A tak autorka mluví o Dobrovském jako o „maďarském rodáku“, o Palackém jako o „moravském protestantovi“a o „rakouském Slovanu“ Dvořákovi soudí, že udělal kariéru jen dík českému nacionalismu. Kdyby toho nebylo, byl by odsouzen hrát ve své vesnické kapele polky, mazurky, pochody. Ale on se vyšvihl „směsí českých nacionalistických skladeb.“ A Henlein chtěl jen demokracii pro své rodáky, kterou jim utlačovatelská ČSR nechtěla poskytnout. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo smutné svědectví o nepřestajných útocích na naše dějiny. Proč? Eva Hahnová ukazuje, že od svého vzniku stálo Československo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou Velkoněmeckou říši.
Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ozývají se na stránkách několika málo tiskovin, které jsou jim otevřeny. Jejich hlas je slabý, jde o tiskoviny velmi nízkého nákladu. Většina tisku je v cizích rukou a cizí kapitál nemá zájem udržovat povědomí o českých národních dějinách. Přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem se Bořivoj Čelovský pokusil burcovat národ, který sice získal svobodu slova a tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jí mohl využívat. Vydal brožuru „Konec českého tisku?“ s otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z osmdesáti procent v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů, ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky. A že to vlastnictví našeho tisku je většinou německé? To přece nevadí. Mladí již nemají potřebu bývalé spoluobčany démonizovat. Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi našich vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku.“ Tentokrát bez otazníku.
Když před dvaceti lety vyšel Podivenův manuál „demýtizace“, většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, jiným vztahem k rozpadu Československa a odsunu Němců po druhé světové válce. Roku 2003 se dostalo knize i reprezentačního vydání v nakladatelství Academia, garantovaném Akademií věd ČR. Milan Kundera kdysi napsal, že národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii…Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty přestaneme být národ. Proměníme se v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Dopustíme to?
Nedávno se v „Parlamentních listech“ již zmíněný „historik“ T. Krystlík prezentoval šokujícím tvrzením, že „Češi si svůj stát rozbili sami, tím, jak utlačovali své menšiny. A tak prý i kdyby nebylo Hitlera, stát by se jim tehdy, koncem 30. let, rozpadl. V této falzifikaci nejen našich, ale celoevropských dějin, není pan Krystlík sám, a ani není první, jak se před lety vychloubal. Předešel ho „Podiven“ a s ním i jiní zastánci protičeských názorů na ČSR, kteří kopírují nepřátelské hodnotící soudy „prosudetských“ historiografů. Spisovatel Ota Pavel mě před časem informoval, že je i spousta německých demokratických historiků, kteří vystupují jinak. Tak kde je pravda? Ideu naší státnosti formuloval dlouholetý spolupracovník prezidenta T.G.Masaryka a náš dlouholetý ministr zahraničních věcí, dr. Edvard Beneš. Ještě před svým zvolením Masarykovým nástupcem v úřadě prezidenta r.1935, vyhlásil: „Proti hrůzám války stavíme lidství a respekt k lidské osobnosti. Proti politickým doktrínám připouštějícím válku jako přirozený fatální stav společenský – soustavnou výchovu, ukazující, že takové názory jsou přežitkem minulosti a barbarství století předcházejících. Proti autoritativním a diktátorským koncepcím státních režimů – jedině správnou koncepci vývojové demokracie. Proti šovinismu – rozumný vřelý patriotismus. Proti mezinárodní anarchii, výlučnosti a egoismu národů a států – světovou organizaci mírovou, „Společnost národů“ a zásadu solidarity a spolupráce všech národů a států. Proti vyřizování mezinárodních sporů železem – mezinárodní soudnictví. Proti svévolnému rušení smluv a vyvolávání válek – společné zakročení a potrestání viníka sankcemi a tudíž budování kolektivní bezpečnosti, jejímž nástrojem má být i naše dobře vybudovaná a vyspělá armáda i celý náš systém spojeneckých smluv a paktů s našimi přáteli.“
V následujících letech se dařilo držet jednotu státu a jeho demokratický řád. Na podzim 1937, kdy Německo zahájilo přímý nástup k zničení Československa a našlo podporu u anglické politiky „appeasementu“, dařilo se prezidentu Benešovi v čele obrany republiky odrážet úspěšně jednotlivé fáze tohoto útoku, včetně vzorných mobilizací. Zdálo se, že dík našemu spojenectví se zeměmi evropského západu i východu bude agrese nacistického Německa zadržena. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí – Německa, Itálie, Anglie a Francie koncem září 1938 však všechny naděje na udržení demokratického míru padly. Zakrátko byl svět zaplaven hrůzami druhé světové války.
Tato historie vskutku nesvědčí o pravdivosti názoru pana Krystlíka o vnitřním rozpadu naší první republiky. Československo padlo jako oběť nacistické agrese a rozpínavosti, která záměrně provokovala separatismus německé menšiny v českém pohraničí. Menšina měla 3 ministry ve vládě, prvotřídní školství, kvalitní kulturu. Chybělo jí jen nadřazené postavení, privilegia z dob Rakousko – Uherska. A tak (kromě hrstky antifašistů) pomáhala Hitlerovi Československo rozbít. A za to, za „historické“ zásluhy při zničení Československa, dostalo přes milion jejích příslušníků Hitlerovu medaili jako významné ocenění činnosti v zájmu Říše.
„Československo padlo. Ale na rozdíl od většiny evropských zemí si uchovalo svůj politický štít čistý. Nikdy se nekompromitovalo politickou dohodou s hitlerovským režimem nacistického Německa.“(V. Olivová)
Novodobé české dějiny stojí přirozeně na tom, že vznik samostatného Československa v době ukončení konflagrace válečných sil r. 1918 byl vyvrcholením snah celé řady generací, které od dob národního obrození hledaly cestu k svobodnému národnímu vývoji a k obnovení jeho ztracené státnosti. Připomeňme aspoň úsilí Havlíčkovo, Palackého, Masarykovo. Ale vznik a existence Československé republiky jsou spojeny i s nejhlubšími historickými kořeny národa. Všechno pozitivní, co naši předkové vykonali, patří k našemu nezničitelnému národnímu dědictví. S úctou a láskou vzpomínáme na Velkou Moravu, na Mistra Jana Husa, Jiřího Poděbradského, Jana Amose Komenského a na celou plejádu literátů, vědců, umělců, myslitelů, kteří pracovali nezištně pro blaho národa a nečekali „Ni zisk, ni slávu“. Oni připravovali a pak udržovali stát pro emancipaci Čechů a Slováků, pro jejich společně vyznávané hodnoty, pro hodnoty humanity, demokracie a svobody, vzdělanosti a kultury. A protože „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily,“ houfují se dnes nepřátelé i proti osobnostem, myšlenkám a dílům našeho národního kulturního dědictví.
Ve veřejném prostoru jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí. Společenské vrstvy, různé skupiny, strany i jednotlivci stylizují své zprávy o událostech tak, aby sloužily jejich potřebám a zájmům. Je to prastarý způsob, jak uplatnit svůj vliv a oslabit protivníka. Už sofisté ve starém Řecku uměli dělat z černého bíle a z většího menší a naopak. Učili tomu za peníze. Pro přítomnost ukázal nezapomenutelně G.Orwell ve své satirické vizi „1984“, jak se bez přestání přepisují dějiny podle toho, která z ustavičně se střídajících velmocí má právě hegemonii a světovládu. Humanistě jsou ovšem přesvědčeni, že nad všemi manipulacemi světa musí existovat historická pravda nepokřivená, nepřekroucená. Pravda českých dějin je základem naši identity. Lživé podání dějin v imperiálním zájmu mocnějších sousedů ohrožuje samu naši existenci.
Polistopadový převrat přinesl nejen pád despotického režimu, ale oživil i rozmanité rozkladné společenské sily. Ožili přátelé bývalého mocnářství i skrytí vyznavači nacismu. Využívají a zneužívají neomezené svobody projevu a tisku k šíření svých obskurních názorů a přepisují naše dějiny ze všech sil. Negují všechny historické tradice, kterých si vážíme a které milujeme. Zvláště si dávají záležet na zpochybnění vzniku ČSR, na znevážení její meziválečné existence, na dehonestaci nového osvobozeneckého boje a vítězství r.1945. Viní nás z bezdůvodné idealizace dějin a dospívají dokonce k závěrům, že naše národní vědomí je fikce, že národ je vlastně přežitek a vlastenectví je jen zdrojem nesnášenlivosti a xenofobního nepřátelství.
Vlastenectví. Láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu, jeho zemi, jazyku a kultuře nabývá v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku nového významu. Má smysl bránit svůj národ a svou příslušnost k němu i v době postupující globalizace?
Odpověď je jasná. Bez pocitu národní příslušnosti chybí jedinci společenská a kulturní sebejistota, bez takového pocitu je vykořeněný a slabý, bez opory a záštity. Ani v globalizovaném světě nechceme ztratit svou národní identitu, věrnost tradicím a kulturnímu dědictví, které shromáždili naši předkové na své cestě dějinami. A protože musíme přemáhat mnoho sil opačného směru, je na čase oživit své branné síly. Prof. A. Pražák, čelný představitel Pražského povstání r.1945, vydal r.1946 nádhernou knihu „Národ se bránil“. Sleduje v ní naše sebezáchovné zápasy od dob Velké Moravy až po rok 1945. Mysleli jsme si, že tím rokem doba pro sestavování podobných „obran“ odešla. Že ve svobodném demokratickém světě se již nikomu a před nikým bránit nebudeme muset. Denně se však přesvědčujeme o opaku. Potřeba bránit se nejen že nevyhasla, ale výzva čelit znevažování našeho národa je stále naléhavější. Netrpme lži o českých dějinách a o české kultuře. Braňme se.
Použitá literatura:
- PRAŽÁK, Albert. Národ se bránil, Praha 1945
- PEŠEK, J. Matka vlast, Praha 1924
- Kálal, K. Slovensko v české škole, Praha 1918
- COUDENHOVE-KALERGI, Barbara von. Kein Stoff für das gemeinsame Schulbuch. Die Presse12 z r. 2002
- HAHNOVÁ, Eva. Úskalí jedné demytologizace. In: Lidové noviny, 23. 1. 2010
Redakce Ing. P. Rejf, CSc. Připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 575. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 21. března 2017
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
