Petr Hájek
20. 3. 2017 ProtiProud
Petr Hájek komentuje marnou snahu zachránit cenzurou rozpadající se impérium a doporučuje skvělý krátký film-pravda, který Oscara určitě nedostane.
Je to mimořádně komická scénka. Dokonale vyjadřuje propast mezi dvěma světy, jež už nemají geografické, ale lidské a ideové hranice. Všechny komentáře jsou nadbytečné:
“Potřeste si rukama!“ volají opakovaně nažhavení novináři z celého světa. V oválné pracovně Bílého domu sedí na obvyklém místě pro tisící prvé „rukotřesení“ americký prezident a německá kancléřka.
Na první pohled (i fyzicky) odpudivá tetka z Berlína je z toho celá nesvá. „Říkají, abychom si potřásli rukama“, hučí do mohutného chlapa, který si jí ovšem vůbec nevšímá – stejně jako pokřikování nespokojených novinářských pitomců. Otráveným výrazem dává otevřeně najevo, že už se nemůže dočkat, až ti hlupáci z mainstreamových médií z jeho kanceláře vypadnou. A tetka z jeho země.
Stojí za to si těch několik vteřin pustit. Jsou nejen zábavné, ale především pravdivé a autentické – v ostrém kontrastu s trapnými negro-homo-agitkami, jimž hollywoodská (Trumpa nenávidějící) smetánka dává Oscary.
Kolty proklatě nízko
Opravdu, rukama si ti dva nepotřesou. O tuhle fotku Donald Trump (na rozdíl od Angely Merkelové) totiž vůbec nestojí. Odmítá před médii předstírat „soudružské vztahy“, jak bylo dosud zvykem. Později na tiskovce to dá najevo znovu: Demonstrativně čte někým napsaný text – asi poprvé v roli prezidenta, neboť jinak mluví zásadně spatra. To aby neřekl na adresu tetky-hosta (jíž důvodně opovrhuje, jak dal vícekrát předtím otevřeně najevo) něco „politicky nekorektního“.
Přesto k tomu dojde o chvíli později. To když novináři, kteří se sem jinak nedostanou, využijí příležitosti k vlastní exhibici a s drzou arogancí komentují prezidenta Trumpa, předstírajíce, že formulují otázky. Mají za úkol v přímém přenosu předvést rozdíl mezi hodnou tetkou a zlým kovbojem, který prý zatím nepředložil důkaz, že byl ilegálně odposloucháván svým černým předchůdcem, bývalým Angeliným milcem.
Jenže kovboj má na takové “novináře” vždy ostře nabito a kotly proklatě nízko. Využije tu provokaci jako nahrávku a tasí: Mají prý s kancléřkou přece jen něco společného. Také ji dal Obama tajně ilegálně odposlouchávat – a přišlo se na to až po letech. Merkelová se hledí propadnout, jenže není kam, tohle jeviště je reálný život, nikoli nakašírovaná kulisa soudružského přátelství.
Správně zvolená slova ignorující pokryteckou autocenzuru zvanou politická korektnost, jsou prostě strašlivá zbraň, jíž se každý totalitní establishment bojí víc než těch právě zakazovaných střelných. Především díky ní vyhrál Donald Trump volby, a prorazil tak první velký otvor do zdi kriminálu, který byl pro západní veřejnost užuž dostavěn.
Bachaři – zvláště ti bruselští respektive berlínští – si to samozřejmě uvědomují. Bleskově oblékají své zednářské uniformy a snaží se drolící se zdi vyspravit betonovými injekcemi otevřené cenzury. Konec hry na svobodu slova. I kovboj ji má jen na chvíli. Než ho – jak věří – brzy odprásknou.
Bez Happy-Endu?
Takovýhle biják v tetčině vlasti dnes neuvidíte. Právě naopak. I ty nejmenší etudy na dané téma jsou již zakázány. Má jít o “tvrdý” The End – jenž má zabránit opakování Trumpova Happy-Endu. Svoboda slova už má být v Německu vymýcena i formálně.
A protože tetka – dle vlastních slov nejen v Bílém domě – ač nikým oficiálně nepověřena prý reprezentuje celou „zbytkovou“ rozpadající se EU, bude to tak brzy v tom fešáckém kriminálu ve všech národních celách. Věznice je přece svobodná a demokratická. Smysl těchto kdysi cenných slov je ovšem v Evropě – jako tak často v minulosti – už opět na zapáchajícím smetišti totality na druhé straně propasti:
Beatrix von Storch, europoslankyně a předsedkyně berlínské Alternativy pro Německo (AFD), patří mezi několik málo „trumpistů“ v centru Čtvrté říše. Je proto (ona i celá AfD) předmětem nekonečné skandalizační mediální kampaně, stejně jako kovboj v Bílém domě. Je také jedna z mála, která si dovolí otevřeně nesouhlasit s výstavbou nového koncentráku, jenž má být tentokrát pro jistotu zbudován na celém kontinentu. Právě se dala slyšet:
“Nyní přichází totalita. Pan Maas (ministr spravedlnosti, také pěkný orwellovský termín, pozn. aut.) předložil svůj cenzurní plán o pravdě na Facebooku a dalších sociálních platformách. Facebook a podobní nyní musí vzít v úvahu připomínky k obsahu a článek odstranit. Pokud se tak nestane, hrozí jim trest až padesát miliónů euro. To, co se děje, je jasným krokem k totalitní společnosti.”
Být každý sobě drábem…
Jde o to, že německý establishment – v obavách z blížících se voleb – zavádí již otevřenou cenzuru na internetu. A dělá to podobně jako doktor Husák za normalizace. Místo „pohodlné“ předběžné cenzury přenáší povinnost cenzurovat nepohodlné názory a informace na vedení mediálních společností. Nařizuje jim investovat do velmi „přísných automatů“, které budou mazat to, co establishment pokládá za „nenávistné“ či „zavádějící“.
„Princip svobody projevu na sociálních sítích se proměnil v pravý opak. Otevřená diskuse je u konce,“ vzkazuje goebbelsovskému ministrovi Beatrix von Storch. “Pane Maasi, slyšel jste dobře! V demokracii každý musí být schopen diskutovat – jinak to není demokracie. Diskuse musí být volná, otevřená a bez nůžek v hlavě. Nebudete nám zakazovat co máme říkat, na to se můžete spolehnout! ”
Obávám se, že se ale naopak ona může spolehnout na pravý opak. Nejen Německo má ještě za nehty důkladnou zkušenost s tyranií. Kdysi jsme u táboráků zpívali („odvážně“) zakázanou Krylovu píseň. Reagovala na režimní mazání „nevhodných, nenávistných“ protirežimních vápnem psaných nápisů, které se na zdech domů objevovaly po sovětské invazi v roce 1968: „Být každý sobě drábem, to mnohé přehluší / však vápno neseškrábem, když vězí na duši.“
Na počátku devadesátých let jsem mylně předpokládal, že tyhle písně už patří do muzea – a naše děti a vnuky již nebudou zajímat. Strašný omyl!
Tady bude Ruhe!
U nás už také máme „Centrum proti dezinformacím“. Ochotně jej v předstihu vytvořil jeden ze strejců té berlínské tetky, který vládne pražskému „ministerstvu pravdy“ (oficiálně vnitra). Není tedy pochyb, že také u nás se brzy bude mazat. Google už oznámil, že bude ony „nevhodné projevy“ zařazovat alespoň až na samé dno svých vyhledávačů, protože otevřená totální cenzura jde přece jen proti jeho obchodním zájmům.
Tím jde ovšem proti zájmům těch z nás, kterým na otevřené žurnalistice, svobodně šířených informacích a názorech stále ještě záleží. Jednou z možných odpovědí proto je vytvořit jiný vyhledávač, který cenzuru “krok za krokem” dělat nebude. V Americe se o to jeden poměrně známý alternativní žurnalista již pokouší. Chceme s ním navázat kontakt.
Ale neděláme si iluze. Je to jako lepit díry v cedníku. Tetky a strejcové na starém (i novém) kontinentě mají zatím moc stále ještě pevně v rukou. A hystericky zakazují svobodné vyjadřovaní názorů na cokoli, co není v souladu s jejich totalitním diktátem při nastolování zničující hodnotové dekadence.
Francouzská Ústavní rada například před několika dny potvrdila zákon omezující svobodu byť jenom veřejně hovořit proti legálnímu zabíjení nenarozených lidských osob. Prostě řečeno lidové organizace brojící proti umělým potratům budou muset mlčet. Třeba i o tom, že pokrokoví soudruzi na Islandu dosáhli dalšího skvělého vítězství. Spočívá v tom, že v této zemi jsou před narozením povinně zabíjeni všichni, kteří by se narodili s Downovým syndromem.
Schody do propasti
Tetky a strejcové tvořící establishment snad ani netuší, že stojí nad dějinným propadlištěm. A že každý další mocenský zákrok proti občanským svobodám –
Berlínská tetka v Bílém domě by nějaké propadlišťátko při Trumpových slovech asi ráda využila – jenže nebylo v dosahu. To, které si buduje doma – ona a její strejcové, bachaři v národních celách bruselského koncentráku – se jim však nakonec stane osudným.
Možná, že už v letošních volbách, možná ještě ne. Jednou však určitě. Žádné zákazy a mazání ostře nabitých slov jim nepomohou. Je to jen – nám z nedávné historie tak dobře známé – osvědčené schodiště do propasti.
Protože „vápno neseškrábem, když vězí na duši…“
svobodě slova na místě prvním – chřtán tohoto propadliště dále pootevírá.
