Jiří Baťa
3. 3. 2017
Na veřejnost se dostala informace o „nedůstojných“ tahanicích stran majetku po generálu Mašínovi, resp. dnes majetku jeho dědiců, přesněji řečeno paní Zdeny Mašínové, protože dva z dalších dědiců se do věci nemohou zapojit, protože Ctirad již nežije a Josef žije trvale mimo ČR. Není pochyb o tom, že by za jistých okolností měl stát majetek Mašínů vrátit, nicméně jsou zde jisté oboustranné překážky, resp. důvody, proč dosud nebylo v této věci soudem rozhodnuto.
Na jedné straně je veřejně proklamován význam gen. Josefa Mašína jako člena Československých legií v Rusku, hrdinného bojovníka v boji proti německým okupantům za svobodu jako příslušník Československé armády a později v Němci obsazeném Československu člena odbojové skupiny, by se měla záležitost s jeho pozůstalostí zcela jistě důstojně a věcně řešit. Zvláště, byl-li majetek rodině Mašínů poválečným režimem údajně protiprávně odebrán. To je zřejmě či možná také jeden z faktorů, který brání jednoznačnému rozhodnutí soudu o vrácen všeho majetku, jak požaduje paní Mašínová.
Na druhé straně nelze také nevidět také jisté vážné skutečnosti, které mohou svým způsobem rozhodování o vrácení majetku když ne zastavit, pak zcela jistě komplikovat. Jakkoliv paní Mašínová považuje „smrtonosný“ útěk bratrů na Západ za hrdinství a součást jejich (pochybné) odbojové činnosti proti komunistickému režimu, poválečný, tedy komunistický režim byl jiného názoru: bratři Mašínové se dopustili několika zákeřných vražd a teroristických akcí a v rámci tehdy platných zákonů se navíc dopustili nedovoleného, notabene násilného opuštění republiky. Činy, které by v případě jejich dopadení byly velmi tvrdě potrestány.
Z toho vyplývají dva protikladné faktory a sice na jedné straně skutečné bojové hrdinství příslušníka Československé armády, resp. odbojáře (dnes in memoriam generála) Josefa Mašína v boji proti německým okupantům, který si zaslouží veškerou úctu, na druhé straně evidentně nezákonné jednání synů Ctirada a Josefa Mašínových, kteří pod záminkou údajného odboje zákeřně zavraždili hned několik lidí, aby se přes jejich mrtvoly dostali, resp. prostříleli na Západ. Tyto skutečnosti zřejmě také hrají svou roli v rozhodování soudů v kauze o navrácení majetku.
Paní Z. Mašínová se velmi kriticky vyjadřuje nejen k bývalému režimu, ale také kritizuje ten současný. Není divu, že se k totalitnímu režimu komunistické vlády vyjadřuje jak vyjadřuje, protože vůči ní a její matce mohlo být zacházeno hrubě, nevhodně, neadekvátně a možná naprosto bezdůvodně a její odpor k režimu je tedy v celku pochopitelný. Je zde ovšem případ jejich bratrů, která snad s výjimkou jisté části občanů, je jednání bratrů Mašínových národem jednoznačně odsuzováno, protože jej považují jako promyšlenou, úmyslnou a zákeřnou vraždu lidí, kteří se de facto ani nemohli bránit. Paní Mašínová to však považuje za hrdinský čin v rámci údajného odbojové činnosti bratrů a jejich jednání schvaluje. Je sice možné to pochopit, byli to její bratři, kteří se snad předchozími rodinným událostmi chtěli tímto způsobem komunistickému režimu mstít, nicméně morálně a lidsky to byl čin jednoznačně odsouzení hodný.
Paní Zdena Mašínová klade psychologickou otázku, zda by její otec to co udělal měl tu odvahu udělat to znovu kdyby věděl, co přijde později? Zda by znovu obětoval život? Zda by to opravdu udělal kdyby věděl, jak jeho rodinu budou později pronásledovat komunisté a demokratický režim nebude schopen se s tím nacistickým a komunistickým bezprávím vypořádat ani po desítkách let? To je opravdu velmi pozoruhodná a zajímavá otázka, na kterou však nalezneme odpověď. Je ale rovněž otázka, jak by se on zachoval, jak by postupoval kdyby věděl, čeho se jeho oba synové dopustili, když on sám byl tak čestný, poctivý a chrabrý a odvážný vlastenec. Není ovšem vyloučeno, že by vzhledem ke svým morálním vlastnostem s jejich činností nesouhlasil, ale také není vyloučeno, že by s ohledem na další události s jejich konáním třeba i souhlasil. Toť otázka. Pokud by však s jejich konáním souhlasil, zřejmě by to už nebyl ten hrdina, vlastenec a bojovník za demokracii a lidská práva, kdyby jeho synové pro tyto ideály vraždili své spoluobčany. O tom všem můžeme spekulovat, je to jen úvaha.
Může se paní Mašínová divit, že jak komunistický, tak současný „demokratický“ režim, snad až s výjimkou několika zarytých pravicových antikomunistických politiků, se k jednání bratrů Mašínů staví záporně a jejich jednání neschvalují? Co totiž mají zákeřné vraždy společného s čestným a vlasteneckým odbojem, byť je vedený proti komunistickému režimu? Oko za oko, zub za zub? To je krvavá msta, ne spravedlivý trest!
Pokud jde o žádost paní Mašínové o navrácení jí a bratrům po válce zabaveného majetku, tato záležitost přináleží soudům. Své sehraje i to, zda majetek Josef Mašín
předal do vlastnictví svým dětem za normálních okolností, nebo pod vlivem nátlaku na jeho osobu. Je jisté, že paní Z. Mašínová bude tvrdit pro ni výhodnější verzi a to, že jim otec musel majetek předat, protože byl nacistickým režimem pronásledován. Na rozhodování soudu má jistě vliv i veřejné mínění na odsouzeníhodné jednání bratrů paní Mašínové.
To, že se až do r. 1990 o zmíněný majetek-statek Mašínů komunistický stát nedostatečně staral, je celkem pochopitelné, protože k němu neměl žádný vztah, nicméně na to měly jistě vliv i protistátní činy a vraždy bratří Mašínů. Ovšem proč se o něj nepostaral polistopadový režim po nástupu Václava Flašky Havla, je už méně pochopitelné (měl asi jiné starosti než Mašíny a jejich majetek, měl starost o svůj = zpět získání Lucerny). Jak je z fotografie z r. 2016 patrné, je statek paní Z. Mašínové skutečně v nedobrém stavu. Otázka je, proč? Vždyť jistá část statku je v jejím vlastnictví, mohla se o svou část průběžně starat. Finančně na tom paní Mašínová zřejmě nebude nejhůře, jistě má velmi slušnou penzi a navíc má zřejmě i příjem ze dvou domů v Přerově, získané v restituci a které (výdělečně) pronajímá.
Nechci jí upírat právo na zpět získání majetku, ale je zde otázka, jestli v případě vrácení všeho majetku, který si nárokuje, by ještě byla schopna ve svém pokročilém věku (83) a při jejímu zdravotnímu stavu tento majetek vůbec obhospodařovat, nebo jí jde jen o morální princip spravedlnosti s tím, že by majetek po jeho vrácení prodala, nebo předala svým dvěma nevlastním dcerám? Její bohulibý záměr ze statku vybudovat památník svému otci je sice chvályhodný, nicméně k tomu zcela jistě postačí jedna či dvě místnosti a ne celý rozlehlý statek a rozlehlé polnosti. Nicméně je to její věc, jak s majetkem naloží, pokud ji bude v celém rozsahu vrácen. Jen to její letité populistické úsilí a volání po spravedlnosti spolu s proklamovanou nenávistí k bývalému režimu (byť k současnému to není o nic lepší) se zdá být více jako snaha o rodinnou popularitu, navzdory závažné kriminální činnosti jejich bratrů Ctirada a Josefa také snaha o uznání jejich činnosti jako součást komunistického odboje, než její rádoby seriozní zájem hospodáře o majetek. Bude jistě zajímavé sledovat, jak bude celá kauza pokračovat a hlavně jaký bude její konec.
