Tereza Spencerová
18 3. 2017 Literárky
„Žádnou velkou změnu v postoji českých médií bych obecně nečekala – jen je asi třeba si zvyknout, že některé informace se k českým čtenářům dostanou třeba se čtyřměsíčním a větším zpožděním. To je holt ta cena za demokracii a svobodu projevu…“ říká ve svém týdenním přehledu Tereza Spencerová.
Jak vážně by mělo Nizozemsko brát současný spor s Tureckem? Vyostřené reakce holandských Turků a zejména tureckého prezidenta Erdogana vyvolaly úvahy o tom, že turecká menšina je vlastně do té míry loajální k mateřské vlasti, do té míry zideologizovaná a do té míry prorostlá tajnou službou, že na Erdoganův povel je schopna ohrozit nizozemské státní zřízení či prostě jen udělat „bugr“, který zemi rozvrátí. Je to přehnané, nebo je taková úvaha na místě? Jde prostě jen o to, že většina místo evropským fotbalovým týmům fandí ve fotbale „svému“ Turecku, nebo je to skutečně časovaná bomba, na které Evropa sedí? Jistá holandská filmařka Turkům sdělila, že jestli chtějí z pohodlí nizozemské demokracie podporovat diktátora Erdogana, tak ať rovnou jdou zpátky do Turecka… Otevřel se tady nový evropský bezpečnostní problém?
V Nizozemsku parlamentní volby, v Turecku blížící se referendum o posílení prezidentských pravomocí. Politici na obou stranách potřebovali ukázat, že nejsou žádná „ořezávátka“. V případě Nizozemska halasný spor možná pomohl vládnoucím lidovcům premiéra Marka Rutteho, kteří nesmlouvavým postojem ukázali, že radikální bojovník proti islámu Geert Wilders není jediný, kdo to umí těm „muslimákům“ natřít. Nelze vyloučit, že Wilders i kvůli tomu o nějaké ty hlasy přišel a ve volbách ve finále skončil „až“ druhý. V případě Turecka zase prezident Erdogan mohl jasně „svým věrným“ ukázat, jak tváří v tvář té „prohnilé“ a „pokrytecké“ Evropě razantně hájí jejich islámské zájmy, ať už se tím konkrétně myslí cokoli. Z pohledu čistě politického bych proto skoro cynicky nadhodila, že si to Erdogan s Ruttem a dalšími – nezapomínejme, že obdobný spor propukl i mezi Tureckem a Německem a dalšími západoevropskými státy – jako by dopředu domluvili, protože se vzájemně shodli, že takový „konfliktík“ bude všem ku prospěchu. Tím spíš, že se Holanďané i Turci mezitím na úrovni vlád oficiálně ujistili, že si sice nadávají do fašounů, ale vzájemné investice v obou zemích to nijak neohrožuje… Pokud tedy vynechám 40 holandských krav, které jsou aktuálně z Turecka „deportovány“.
Vedle toho je ale překvapivá ona aktivita turecké komunity v Holandsku. Když jsem kdysi bloumala „tureckou“ čtvrtí v Amsterdamu, rozhodně jsem neměla pocit, že bych se ocitla v nějakém orientálním „Malém Istanbulu“, nicméně nyní se z nizozemských Turků stává vážný argument do doposud blekotavých diskusí o asimilaci a integraci cizinců v Evropě. Ona diskuse už by se dál opravdu neměla vést na základě nějakých toužebných přání nebo zaslepenosti z jedné či druhé strany, ale konečně by se měla soustředit na realitu. Turci totiž samozřejmě nejsou jedinou komunitou, která si v nějaké vybičované chvíli uvědomí své kořeny.
Jak se po této aféře asi bude vyvíjet turecký požadavek na bezvízový styk s EU a pokračování přístupových rozhovorů Turecka s EU? Lze to před občany vlastně obhájit a stojí o to vlastně teď už sám Erdogan? A v jaké pozici teď turecký lídr vlastně je? Evropu drží „za koule“ díky hrozbě, že vypustí uprchlíky, s Rusy tak nějak různě laškuje… Jak moc se blíží věc, o které jsme se spolu již bavili, a sice že Evropa bude mít z Erdogana oprávněný strach, kdežto pro USA to bude ctěný spojenec, který prostě bude v NATO, a Evropa na něj bude muset být hodná, ať se děje cokoliv?
Osobně mám za to, že otázky bezvízového styku nebo přístupu Turecka k EU už jsou u ledu fakticky dlouho, takže nynější vzplanutí vášní na situaci už nic zásadního nemění. A i když byl Erdogan minulý týden „finalizovat“ normalizaci vztahů s Ruskem, nemyslím si, že by tento jeho příklon automaticky znamenal, že do Evropy „natlakuje“ nějaký ten milion uprchlíků. Koneckonců, je pro něj výhodnější mít migrační zbraň po ruce k případným nátlakovým akcím, ale jakmile ji jednou použije, přijde o veškeré taktické výhody. A pokud se opravdu „sbratřuje“ s Ruskem, tak už z Moskvy asi důrazně slyšel, že chaotická a prakticky už neřízená Evropa zaplavená migranty bude silně destabilizovaná; a to se nehodí do krámu ani Rusku. Je pro ně výhodnější „řešit“ větší celek než „pytel blech“. A neřekla bych ani, že se Turecko stává „ctěným spojencem“ USA, protože nedávno „odstřelený“ Trumpův bezpečnostní poradce Mike Flynn za peníze lobboval právě ve prospěch Turecka, ale současní lidé z Trumpova okolí jednoznačně upřednostňují Kurdy před Tureckem, aniž by se nějak výrazněji snažili o „vyrovnávání“ svých sympatií, jak tomu bylo ještě třeba za Obamy. Současně ale současný Bílý dům zkouší jít Evropské unii „po krku“, a tak nelze vyloučit, že se v určitém ohledu s Erdoganem přece jen shodne, přinejmenším na nějakém společném „zastrašovacím“ postupu. Ale to už spekuluju opravdu hodně.
Noviny Welt am Sonntag citují z knihy, která popisuje realitu uprchlické krize poloviny roku 2015 v Německu. Špičky velké koalice byly připraveny uzavřít německé hranice, vojáci a technika už byli připraveni. Čekalo se jen na Merkelovou, která nakonec cukla. Bála se prý reakce veřejnosti a neziskového sektoru a místo toho nechala věci svému vývoji. Byl to dle vás od ní správný krok? Před uprchlickou krizí byla považována hlavně za „škrtací“ kancléřku, která dokonce pronesla, že „multikulturalismus selhal“. A pak tohle. Jak ji nakonec bude hodnotit historie, do které možná už po volbách dokráčí?
Přiznám se, že o té knize jsem neslyšela a netuším ani – v časech všudypřítomných fake news – do jaké míry mohou být tvrzení v ní obsažená pravdivá, nebo do jaké míry je to zase jen součást předvolebního boje v Německu. Je pravda, že kancléřka Merkelová kdysi pohřbila „multikulti“, čímž si získala sympatie svých dnešních odpůrců, a dnes je všechno zase jinak. Veletoč? Ano, ale netroufnu si hádat, jak ji jednou bude hodnotit historie. Dokud budou žít pamětníci dnešních časů, budou hodnocení vesměs subjektivní, a až tyto generace vymřou, tak nám už to bude moci být jedno.
Přichází zajímavé zprávy týkající se Sýrie. Kurdské milice YPG, které dle vás zatím byly velkým vítězem současného vývoje, budou čelit novému uskupení desítek kmenů protiasadovské opozice. Čím to, že tato „umírněná opozice“ teď chce bojovat nejen proti Asadovi, ale už i proti Kurdům? Jakým způsobem postupují konzultace, které mezi sebou mohou činit Američané, Rusové a Turci? Z našich médií už zcela vypadl Bašár Asad, snad jako by už „nemusel jít“ – povězte nám tedy, prosím, na jaké priority se nyní soustředí vláda v Damašku a kdo je jí v tom partnerem?
Ona nová koalice „umírněných“ spojenců Al-Káidy už byla obratem ruky Washingtonem zařazena na seznam teroristických skupin, což je – ve srovnání s postupy Obamovy administrativy – neuvěřitelná rozhodnost, která nasvědčuje tomu, že přinejmenším ve svém „boji proti islámskému terorismu“ Trump své sliby ještě nezrušil. A faktem je, že vesměs sekulární až ultralevicoví Kurdové s džihádem bojovali vždy, když se na bojišti dostali do kontaktu, takže nynější zacílení teroristické koalice i proti Kurdům není až tak velkým překvapením.
…
…
…
…
