Napsal/přeložil: Geo
20.4. 2017 Eurasia 24Zatímco jsou západní sdělovací prostředky zaujaty jaderným a raketovým programem KLDR, pozornosti hlavního proudu uniká modernizace dalších složek severokorejských ozbrojených sil, kvůli které budou muset Spojené státy zřejmě měnit scénáře svých útočných plánů. Řeč bude výhradně o konvenčních silách.
Ještě loni pochodovali Pchjongjangem vojáci z dob korejské války. Letošní přehlídka jako by jednu z největších armád světa přenesla z poloviny minulého století do současnosti: khaki polní uniformy a druhoválečnou výstroj vystřídaly moderní maskovací vzory, kevlarové přilby, balistické vesty a noktovizory. Vojáků „nové armády“ KLDR mašírovalo severokorejskou metropolí víc než tisíc.
O čem to svědčí? Nejen o tom, že modernizující se KLDR nabírá tempo jako Čína v nedávné minulosti. Především je to další z řady důkazů, že ty tam jsou doby, kdy byla severokorejská armáda obrem na hliněných nohou, opírajícím se o papírově milionovou sílu mohutných útočných uskupení se stovkami „hloupých“ raket, prehistorickými tanky a zastaralým dělostřelectvem. Nejedna chorá hlava v Pentagonu se jistě těšila, až si podobně jako v Iráku zastřílí na tento ideální cíl přesných zbraní, obzvláště za podmínek absolutní vzdušné nadvlády.
Právě blesková likvidace útočných kapacit včetně významného počtu balistických raket a rychlé získání převahy nad severokorejským letectvem byly tím, na co se mohli američtí plánovači v případě útoku na KLDR spolehnout – pokud by se ovšem země nepustila do reformy a modernizace ostatních složek ozbrojených sil.
Místo „potravy pro děla“ speciální jednotky pro noční operace
Severní Korea dlouhodobě čelící zbrojnímu embargu skutečně nemá letectvo, které se může s úspěchem postavit byť jediné palubní letce americké letadlové lodi. Disponuje nikoliv pětatřiceti, ale pouhými patnácti poměrně moderními letouny MiG-29, z nichž ale letuschopná je pouze malá část, což platí taktéž o stále ještě využitelných letounech MiG-23ML.
Kritickým problémem letectva KLDR není nedostatek pohonných hmot, jako ještě nedávno, ale absence náhradních dílů a především raketové výzbroje, kterou prostě není odkud brát. Zbytek letadel vzdušných sil Severní Koreje, s výjimkou bitevních Su-25, vrtulníků Mi-8 a modifikovaných MD 500 a starých transportních letounů An-2, nestojí vůbec za řeč.
Vedení země se sice snaží přesvědčit domácí i zahraniční publikum o opaku – jak ukázal loňský překvapivě otevřený „vzdušný festival“ ve Wonsanu –, ale očividně si je samo tohoto hendikepu dobře vědomo.
Svědčí o tom probíhající reforma pozemních vojsk, odrážející se nejen v „architektuře“ nedávné vojenské přehlídky, ale i v množících se cvičeních speciálních sil.
V popředí žebříčku priorit samozřejmě zůstaly balistické rakety všeho druhu, avšak důraz je nyní kladen také na menší, dobře vycvičené, vybavené a vyzbrojené jednotky, schopné provádět samostatné operace ve dne i v noci hluboko v týlu nepřítele.
Jejich vzdušnou mobilitu mají zajistit stovky letounů An-2, schopných plnit tuto funkci i při vzdušné převaze protivníka a při poničené letištní infrastruktuře. Severokorejské „anduly“ představují velmi flexibilní a za určitých podmínek nesnadno odhalitelné letouny, které mohou díky nízké rychlosti působit prakticky odkudkoliv, provádět „skryté“ přelety na velmi krátké vzdálenosti a ve velmi malých výškách.
Armáda KLDR samozřejmě po celou dobu své existence disponuje speciálními jednotkami a podle některých (pochopitelně nepotvrzených) informací severokorejští armádní specialisté na guerillový boj připravovali bojovníky Hizballáhu před jejich úspěšným střetem s izraelskou armádou v roce 2006. Ovšem podstatné je to, jaký tyto síly právě nyní získávají v rámci severokorejské armády význam.
Pokud někdo považuje tvrzení o dobře vybavených severokorejských jednotkách za přehnané a argumentuje tím, že vojáci na přehlídce nesli jen „kalašnikovy“ bez optiky a granátometů, byť se spirálovými velkokapacitními zásobníky, nechť se pořádné podívá na tyto detailní obrázky z letošní přehlídky, které ukazují něco, co na videozáznamu z přehlídky takřka nebylo vidět:
Ukazují zcela novou zbraň, kombinaci útočné pušky a automatického granátometu, silně připomínající supermoderní jihokorejskou S&T Daewoo K11, avšak konstruovanou pravděpodobně na základě severokorejské kopie AK-74. Nesou ji stovky vojáků.
Něco podobného bylo dosud v souvislosti s armádou KLDR spíše z říše fantazií nebo scénářů bondovek. A dá se předpokládat, že tím Severokorejci neřekli vše.
Severokorejský S-300
Nejde jen o speciální jednotky, ale také o vyspělé obranné systémy, o kterých se lze domnívat, že jsou vysoce efektivní.
Nikoliv poprvé Severokorejci prezentovali moderní protivzdušný raketový komplex dlouhého dosahu – podobnou zbraní nedisponovala dosud žádná ze zemí, které se staly cílem americké agrese, a není tedy zdaleka pravda, že „severokorejská PVO je na úrovni té libyjské před intervencí Západu“.
Na Západě tento zbraňový systém dostal označení KN-06, zatímco korejský název je pravděpodobně Pongae-5. Mobilní komplex připomíná známý ruský systém S-300 nebo jeho čínský klon HQ-9. Jeho vývoj začal ještě v minulé dekádě a poprvé byl na přehlídce v Pchjongjangu předveden v roce 2010, o rok později pak byl úspěšně vyzkoušen. Podle informací jihokorejských služeb raketa při zkouškách urazila vzdálenost 100 kilometrů, maximální dosah je podle odhadů až 150 kilometrů. Další testy tohoto protivzdušného komplexu proběhly v letech 2015 a 2016.
Je otázkou, kolik těchto komplexů má armáda KLDR ve výzbroji, avšak už samotný fakt, že země dokázala úspěšně vyvinout tak složitý a podle všeho účinný zbraňový systém, může podstatně zkomplikovat plánování vzdušných operací na severu Korejského poloostrova.
Pokud je Pongae-5 analogem zmíněných ruských a čínských komplexů PVO, Severokorejci zvládli technologicky velmi náročný proces, který nespočívá pouze ve vývoji a výrobě samotných raket, ale také radiolokátorů, řídících stanovišť a dalších komponentů. Je samozřejmě velkou otázkou, do jaké míry to dokázali sami, nicméně vývoj prostředků PVO dlouhého dosahu v KLDR pokračuje a má vyústit v nový komplex nazývaný Pongae-6.
Efektivní pobřežní obrana
Mediální pozornosti se nedočkal ani další systém, který má Severní Koreu bránit tentokrát před napadením z moře. Pchjongjangem v sobotu 15. dubna projelo šest pásových vozidel, každé vezoucí čtyři válcovité kontejnery. Ty obsahují severokorejské protilodní střely odvozené od velmi moderních a účinných ruských střel Ch-35, jež tvoří základ pobřežního systému Bal, chránícího poloostrov Krym.
Tyto střely, považované za protiváhu amerických Harpoon, byly instalovány také na nové severokorejské rychlé raketové čluny se níženou radarovou signaturou označované Nongo(koncepčně podobné norským člunům Skjold) a zřejmě se stanou také hlavní protilodní zbraní dokončovaných severokorejských korvet kategorie stealth.
Prezentovaný systém představuje v principu obdobu ruského Balu a znamená po mnoha desetiletích velmi výrazné posílení pobřežních obranných kapacit KLDR. Střela Ch-35, která se do Severní Koreje dostala z Ruska pravděpodobně v 90. letech a jejíž výrobu si Severokorejci zvládli osvojit, dokáže ničit plavidla až do výtlaku 5 tisíc tun a poškodit i větší lodě, a to i na vzdálenost výrazně přesahující sto kilometrů.
Ch-35 je označována za „nákladově nejefektivnější“ protilodní řízenou střelu na světě. Zbraň, která nabízí velmi dobré výkony a odolnost proti rušení, je údajně výrazně lacinější než jiné podobně účinné střely, takže – ekonomicky vzato – se ji „vyplatí“ používat i proti malým člunům. Její zařazení do výzbroje představuje podle specializovaného odborného Oryx Blogu „obrovské zlepšení“ kapacit severokorejského námořnictva a „hrozbu pro námořnictvo jak Jižní Koreje, tak Spojených států“.
Nový systém pobřežní obrany neznamená žádné riziko pro letadlovou loď, podstatně však může znesnadnit například vyloďovací operace. Odpalovací zařízení navíc není stacionární, ale mobilní, což komplikuje případnou eliminaci tohoto obranného prostředku.
