OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ
20.4.2017 Parlamentní Listy
Profesora z Massechutského technického institutu Theodora Postola, který svými výpočty zpochybnil, že za chemickým útokem v Idlíbu stál Bašár Asad, známe z doby prosazování amerického radaru v Brdech. „Věrohodně tehdy řadou technických analýz a studií doložil nesmyslnost, až vylhanost argumentů amerických i našich ‚radaristů‘,“ sděluje editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ta ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz též rozebírá „nárazovou“ politiku šéfa Bílého domu Donalda J. Trumpa vůči zbytku světa či turecké referendum.
Minulý týden se řada lidí ptala, proč Donald J. Trump chce trestat to, co je na Západě považováno za chemický útok. Nyní jsme se dostali deus ex machina do týdne, kdy americká administrativa vidí jakožto největší nebezpečí Severní Koreu. Přinejmenším rétoricky. Mike Pence hledí do očí Kimovým vojákům, Severokorejci naopak vystavují své „rachejtle“… Jaký máte pocit z toho, že USA došla, jak řekl Pence, „strategická trpělivost“ s KLDR? Ono na druhou stranu zaznělo, že Severní Korea je připravena podniknout „preventivní úder“. Nuže, je obhajitelné, co dělají DJT a jeho lidé? A jak to navazuje na ta tvrdá slova vůči Sýrii, po které nyní, zdá se, v Bílém domě neštěká ani hypotetický pes?
Vezměme to popořadě: nejprve tu byl stále nejasnější „chemický masakr“ v Idlíbu, po němž následoval americký „kárný“ raketový útok na syrskou leteckou základnu, který byl tak „drtivý“, že už druhý den odtud zase startovaly syrské stíhačky. Vzápětí, vlastně jako by bez oddychu, Washington vyslal spoustu „hrozivých“ slov vůči Severní Koreji, média zahořela titulky o jaderné válce na spadnutí, ale „hrozivá“ americká flotila, která měla ke Korejskému poloostrovu zamířit, vzápětí nabrala kurs úplně jinam. A sám Trump mezitím při setkání s šéfem NATO, který přivezl své obvyklé mantry o „ruské agresi“, zahovořil o tom, jak se těší, až to mezi Amerikou a Ruskem bude klapat, až se z toho hlava Aliance musela rozklepat.
Nevím, jestli se tím už konečně alespoň trochu uchopitelně začíná rýsovat Trumpova politika, ale pokud ano, nabízí se pohled na cosi jako impulsivní snahy „přitlačit“ protivníka nebo třebas byť i jen partnera „v dealu“, ale současně mu nijak zásadně neublížit, aby musel být rovnou „odpočítáván“, natož aby úder vrátil.
Nejprve to zkusil s Ruskem v Sýrii a jeho ministr zahraničí pak o pár dní později při jednáních v Moskvě fakticky odvolal vše, co předtím řekl, posléze zkusil něco podobného vůči Číně prostřednictvím Severní Koreje, a couvl znovu. Oba případy lze možná vysvětlit neochotou rozpoutat války s Ruskem a Čínou, ve hře je možná i skutečnost, že se severokorejským Kimem si neradno zahrávat – fakticky je v koutě, nemá moc co ztratit a kdo ví, co by z takového konfliktu s ním mohlo vlastně vzejít.
Jinými slovy, Trump jako by si „na blind ohmatával“ mezinárodní politickou scénu a činí tak „průzkumem bojem“, aby si ujasnil, co všechno může, a co už ne. I když onen „průzkum bojem“ není zrovna nejvhodnější termín. Z hlediska válečnických proklamací amerických politiků je to v reálu vlastně jeden fake za druhým. A takovou zahraniční politiku přhttp://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Tereza-Spencerova-vi-vice-o-profesorovi-ktery-zpochybnil-chemicky-utok-v-Syrii-A-je-ji-jasne-co-sleduje-Trump-tim-bincem-ktery-rozpoutal-484429itom využívá jako nástroj domácí, americké politiky, což je poněkud bizarní. Většinou to totiž bývá naopak – domácí politika vytváří onu zahraniční, ale Trump se vydává přesně opačným směrem. Je pro svět samozřejmě poměrně nebezpečné, pokud by podobných „průzkumů bojem“ přibývalo, protože některý z těch fakeů nemusí vyjít podle propočtů a propukne válka, která ani nebyla v plánu. Mám dojem, že v Rusku i v Číně na Trumpa koukají a snaží se ho pochopit…
Co se té Severní Koreje týče, nebudeme si jistě namlouvat, že jejich vedení tvoří nějací hodní lidé. Ba naopak: Mučí lidi v koncentračních táborech, vyvíjejí jaderné zbraně, občané tam trpí hladomorem a jsou schopni vyvinout jaderné nosiče, které dostřelí třeba až 2000 km daleko. Dokázala byste ospravedlnit sama před sebou úder proti takové entitě, či ne? A jak hodnotíte její vojenské nebezpečí např. vůči metropoli Jižní Koreje? Možná, že DJT opravdu nechce být zapsán do historie jako prezident, díky kterému vyletěl Soul do luftu…
Přiznejme si, že případná válka proti Severní Koreji by nejhůře dopadla právě pro ty miliony týraných, mučených a hladovějících lidí, kteří – pro mě nepříliš pochopitelně – dokážou žít pod generacemi fantasmagorických kimovských diktatur. Možná by nějaká raketa zasáhla i nějaký ten bezpečný bunkr severokorejských vůdců, ale většinu obětí by tvořili lidé, kteří by si zasloužili spíš pomoc než smrt. Už jsme něco podobného viděli v Iráku nebo v Libyi, a to tamní režimy nebyly ani zdaleka tak brutální jako ten Kimův. A k tomu samozřejmě patří i ta možnost, že nějaké rakety ze Severu dopadnou na Jih, Soul je od hranic opravdu jen kousek a v Jižní Koreji jsou navíc dislokovány i desítky tisíc amerických vojáků, kteří by mohli přijít o život…
Čili ano, měla bych s tou válkou problém, ale já mám problém s většinou válek. A očividně s tím má problém i sám Trump – teď nemyslím, že by nějak sténal při představě stovek tisíc zabitých severokorejských civilistů, ale spíš při nepředvídatelnosti výsledku, a hlavně při nepředvídatelnosti čínské reakce. Přinejmenším čínská oficiální média si před Trumpem neberou servítky a suše oznamují, že Peking žádnou americkou agresi proti Severní Koreji, tedy válku na svém zadním dvorku, prostě nedovolí. A americká flotila vzápětí zamířila do kamsi. V Bílém domě to včera vysvětlovali „sblížením názorů s Čínou“.
Nicméně to samozřejmě neznamená, že když „ucukl“ dnes, „ucukne“ i zítra či pozítří. Korejský poloostrov je zdrojem napětí už příliš dlouho, mírová řešení jsou spíš jen teoretická a občasné diplomatické iniciativy příliš vágní a s minimem výsledků. Jednou se bude prostě – ať tak, či tak – „něco“ muset stát. Alibistická politika mocností „nechat to nějak vyhnít“ totiž očividně nezabírá.
Na druhou stranu, na okraj tradiční velikonoční slavnosti „Koulení vajec“ (to je to, jak děti pozvané do Bílého domu na jeho trávníku šťouchají klackem do vajec, až je dostrkají do cíle) DJT zaskočil prohlášením, že nevidí důvod, proč nadávat Si Ťin-Pchingovi za měnově-kurzové manipulace, které Čína provádí, neb Čína teď pomáhá Americe se Severní Koreou. Že Si je „skvělý člověk“ a DJT a on mezi sebou mají „skvělou chemii“. Jak chápat tuto rétoriku, když jsme všichni poslouchali v primárkových a volebních projevech DJT, že ,,Čáááááááájna“ je největší nepřítel USA?
Fakt, že Trump oproti předvolební kampani v názoru na Čínu rychle otočil, je jen jedním z řady – takových zrušených slibů má na kontě dnes už spoustu. Trumpův poradce pro národní bezpečnoshttp://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Tereza-Spencerova-vi-vice-o-profesorovi-ktery-zpochybnil-chemicky-utok-v-Syrii-A-je-ji-jasne-co-sleduje-Trump-tim-bincem-ktery-rozpoutal-484429t HR McMaster si dokonce před pár dny veřejně pochvaloval, že se Washingtonu svou aktuální vstřícností, a snad až láskou k Pekingu podařilo vrazit klín mezi Čínu a Rusko, a to je také prý hlavní cíl veškerého Trumpova snažení. Nevím, jestli je to naivita, nezkušenost, hloupost nebo jen další fake, který má posílit domácí Trumpovu aureolu „světovládce“ a „válečníka“. Peking totiž vzápětí vyslal do Moskvy vysokou delegaci na úrovni šéfa prezidentské kanceláře, aby „stvrdil pevnost čínsko-ruských vztahů“, Putin za pár dní pojede do Číny na summit Hedvábné stezky a čínský prezident Si je v červenci očekáván v Moskvě. Klíny podle mého vypadají jinak.
Proč by se navíc Čína měla rozcházet s Ruskem a přiklánět se, nedejbože, k USA, když ani neví, s čím Trump přijde zítra nebo příští týden? Jak už jsem říkala před časem, ta neuchopitelnost americké zahraniční politiky, která je s to se během několika dní otočit několikrát jako na obrtlíku, bude muset rychle skončit, jinak nikdo ve světě nebude Ameriku brát vážně jako potenciálního partnera. S výjimkou většiny evropských politiků, samozřejmě.
Viděli jsme impozantní referendum, kterým si turecký prezident Erdogan nechal navýšit prezidentské pravomoci (bude-li za dva roky kandidovat). Bylo to férové a organické referendum, nebo ho Erdogan nechal zorchestrovat a zfalšovat? Co teď bude s Tureckem? Jak vnímat ten příkop mezi velkými městy a venkovem v Turecku, přičemž poražení hlasující z referenda se nechali slyšet, že na venkově lidé ani neumí psát? Co říci k masivnímu „ano“ v referendu mezi Turky v Německu, Belgii či Nizozemí? Objevily se hlasy, že tu s námi sice žijí, ale nějak nepochopili tu naši demokracii…
Nevím, jestli bylo referendum zmanipulované a zfalšované, ale při zkušenostech z Blízkého východu nemám větší důvody tvrzením zahraničních pozorovatelů nevěřit. Na druhou stranu mi není jasné, co s tím teď chce kdo dělat – ústřední volební komise i soudy jsou Erdoganovi věrné, takže nějaké formální stížnosti a žaloby nemají šanci na úspěch, a rozdrobená politická opozice si musí být vědoma, že cokoli v tomto směru podnikne, bude jen píárová záležitost.
Referendum znovu ukázalo na polarizaci turecké společnosti, což ale není nic nového – velká města jsou tradičně svobodomyslnější a sekulárnější, venkov konzervativnější a islámský. Turecko takto žije už řadu let, ale totéž „v bleděmodrém“ platí třeba i pro další blízkovýchodní země, například pro Egypt nebo Sýrii, kde obyvatelé velkých měst také jako by s venkovem nežili ani ve stejném vesmíru. A vlastně to koneckonců platí i pro nás tady v České republice – Praha a pár dalších měst si také „myslí“ něco jiného než zbytek země. Čili naše společnost je rovněž podobně polarizovaná, ale to ještě neznamená, že upadneme do občanské války. A něco podobného lze nejspíš říci i o Turecku.
Zajímavější je ono hlasování tureckých komunit v Evropě. V zemích, kam odcházeli za prací ve velkých množstvích – třeba v Německu a Nizozemí – jich pro Erdoganův prezidentský systém hlasovalo dokonce víc než v samotném Turecku. Důvodem může být skutečnost, že v těchto komunitách převládají lidé z chudých oblastí Turecka, jimž dnes Erdogan reálně pomáhá a výměnou za to si z nich vytvořil svou opěrnou baštu. Za prací vždy odcházejí ti chudší, nikoli ti bohatší, což značí, že poměr Erdoganových „chudých“ stoupenců je v evropských tureckých komunitách vyšší než v Turecku samém. A současně lze asi konstatovat, že všechny ty zdejší řeči o asimilaci a integraci jsou do značné míry jen zbožným přáním – západní společnost ty chudší a méně vzdělané gastarbeitery asi dostatečně nepřijala a demokracie tyto lidi ani po několika generacích zřejmě neokouzlila natolik, aby nezůstali sami sebou a odhodili své turecké kořeny. Pátá kolona jako z učebnice.
A ještě zajímavější bude, jak si s novým „všemocným“ Erdoganem poradí EU nebo NATO. Turecký prezident svou politikou zcela vědomě … … ….
