Zdeněk Hrabica
1. 4. 2017
Než čas oponou trhnul a než jsme hromadně vstoupili do bran té největší svobody a demokracie – počínaje 17.listopadem 1989,před níž vlastně, jak jsme následně uvědomováni, jsme vlastně nikdy nic pozitivního nezažili. Do doby, než nám bylo dopřáno poznat největšího Mesiáše věku, který trpěl málem jako Kristus, do toho okamžiku mi život dopřál poznat dva opravdové muže – prof. MUDr. Vladimíra Kočandrleho a doc. Ing. Františka Čubu, CSc. Jako novináře mne jejich lidské nepřestaly zajímat dodneška.
Dotykem jsem měl možnost se neformálně seznámit i se syny obou mužů. Hudebník Vladimír Kočandrle je široce známou postavou ve světě muziky, nablízko svému otci je i dodneška Čubův syn Rosťa Čuba.
Jednoho z mužů jsem poznal v Praze , druhého jsem poznával ve Slušovicích.
S odstupem doby mne neustále hřejí pocity z toho, že jsem oběma velkým mužům mohl být v mnoha lidských okamžicích nablízku.Slyšet je, pozorovat je jak mluví i gestikulují. Přes jejich zjevné velké odborné kvality, vzdělanost a odevzdanost praxi svých profesí, už jenom z jejich tváří a chování na mne z jejich existence tryskala mužnost, spravedlnost a pocit bezpečí.
Ani jeden z nich se nikdy neizoloval od veřejného společenského života. Ani o jednom se nemohlo posléze mluvit a tvrdit, že nikdy v životě se s ničím a s nikým nezadali, nezapletli se, že neměli s politikou nikdy nic společného, že dokonce nebyli po část svých životů i komunisty.
Nebyli tohoto jádra jediní.
Nebyli dizidenty, nebyli aktéry „třetího odboje“, nebyli vězněni, milovali život, a především pracovali. Bezpočtu lidem k životu však jako málokdo – jak lékař Kočandrle tak i rolník Čuba pomohli.
Lze jim to dneska pomstivě vyčítat nebo je za to soudit?
Právě jsem se dozvěděl, že 30.března 2017 zemřel ve svých 83 letech prof. MUDr. Vladimír Kočandrle, rodem z Ostravy. Kočandrle byl český kardiovaskulární a transplantační chirurg, ředitel pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Byl prvním lékařem, který v Československu provedl úspěšnou transplantaci srdce. Kočandrle a jeho tým transplantoval srdce, mně známemu pedagogovi, jihlavskému učiteli Vyšší hospodářské školy Rudolfu Sekavovi, nyní nejdéle žijícímu občanu Česka s transplantovaným srdcem.
Už předtím po roční stáži v USA se prof. MUDr. Vladimír Kočandrle podílel s týmem nadšenců v roce 1966 na tranpslantacích ledvin a slinivky břišní.
Do povědomí národa vstoupil lékař Vladimír Kočandrle jako fenomén budoucího vývoje lékařské vědy. Blízký personál jej nazýval laskavě „Kočkou“ a oblíbil si jej jako málokoho. Stál u zrodu, v čele a rozběhu instituce, která provedla desítky translantací srdce, ledvin.
Ani v nynějším nekrologu za zesnulého se to neskrývá.
Stáívající ředitel IKEM Aleš Herman napsal: „ Kočandrle byl skvělý a precizní lékař, ale také výborný manažér, učitel a člověk.“
Zatím co o odchodu prof. Vladimíra Kočandrleho v roce 1990 se v nynějším oficiálním sdělení stručně uvádí, že se s ním československé zdravotnictví rozloučilo bez udání důvodu.
To je lež, jako věž! To přece není pravda.
Kočandrle byl od roku 1962 členem KSČ, od roku 1982 kandidátem ÚV KSČ. Byl pragmatickým člověkem, který pro československé zdravotnictví udělal více, než ti, kdož zvedli kotvy nebo se přizpůsobili. Byl světově proslulým lékařem. Sedm let stále v čele IKEM, špičkového centra světové medicíny.
Hned na počátku roku 1989 mu čeští demokratičtí revolucionáři (včetně těch nejvyšších) v rámci svého sametového kádrování – dali jemu – prof. MUDr. Vladimíru Kočandrlemu najevo, kde nechal tesař díru. Musel odejít do penze. Kočandrlemu bylo tehdy dvaašedesát let. Nebylo místa pro světově známého chirurga, přednostu Transplantačního centra IKEM a vedoucího tranpslantační mezinárodní organizace Intansplant , ředitele IKEM.
Ale také pro včerejšího kandidáta ÚV KSČ.
Paradoxy sametové doby. Když v roce 1983 operoval v ČSSR s prof. MUDr. Pavlem Firtem první svou transplantaci srdce, což se spolu naučili v Izraeli, nikomu nevadilo, že Firtův strýc Jaroslav Firt byl šéfem československého vysílání Svobodné Evropy v Mnichově.
Američané po 17. listopadu 1989 znali dobře kvality prof. MUDr. Vladimíra Kočandrleho. Okamžitě jej a jeho celou rodinu v roce 1990 pozvali k pobytu a práci ve Spojených státech, jeho děti ke studiu. Nebyl jediným, ale jeho pozvali do prestižní Vojenské nemocnice (jako naše Ústřední vojenská nemocnice v Praze – Střešovicích) – do Walter Red Army Medical Center v Bethesdě – na předměstí Washingtonu. V ní se léčí i všichni prezidenti USA, americká generalita, muži Pentagonu, senátoři. V roce 1991 – 1993 tam Kočandrle zavedl program kombinovaných tranpslantací ledvin a slinivky břišní.
Vladimír Kočandrle obdržel po nástupu v USA vysokou vojenskou hodnost v US ARMY. Pracoval tam i s ohledem na domácí odsudek a těšil se plné důvěře.
Po návratu z USA se vrátil do ÚVN, mezitím však bylo jeho místo zrušeno. Říká se tomu – byl odejít. Skončil s chirurgií. Nekoncepčnost a krize ve zdravotnictví jej přivedla v roce 1996 ke kandidatuře do Senátu, v níž neuspěl. O dva roky později vstoupil do ČSSD.
To vše je otřesné svědectví doby, pojmenované sametovou dobou.
Jak dlouho budeme chodit kolem té doby jako po špičkách?
V mnoha rozmluvách se ctihodným profesorem, plným optimismu ze života, u kterých byl většinou i můj tehdejší kolega, diplomat, důstojník, spisovatel Ivan Brož – jsme rozmlouvali o době a o jeho osudu. Zatrpkl, byl proti jakémukoliv kontaktu s českými a slovenskými novináři, nesnášel je a nevážil si jich.
Přes dobrotivou povahu tuto profesi v domácích podmínkách nesnášel.
Druhý muž podobného osudu k naší společné radosti žije a pracuje – senátor doc. Ing. František Čuba; jsem tomu moc rád a jsem z toho i vesel. Mnoga ljeta! Vloni mu bylo osmdesát!
O životních osudech nynějšího senátora doc. Ing. Františka Čuby bych však musel napsat v danou chvíli hodně podobného.
Zatím jsem se odhodlal pouze se svým čínským kolegou Ing. Cai Zhiyi k tomu, že vznikl fotoportrét muže, Františka Čuby, který zažil obdobnou včerejší slávu i nepředstavitelné ponížení doby, ve které nyní žijeme. Jistě si každý vzpomene na projev Václava Havla z balkónu Špalíčku na pražském Václavském náměstí o slušovických estebáckých nitkách. S instalovanou výstavou „pet lahví“ – jednoho ze slušovických zločinů.
Po tomto apelu nadešla krutá doba i pro život tohoto dalšího člověka. V soukromí se však o něm mluvilo jako o novém, druhém Baťovi.
Paměť národa nelže.
Věřím, že se ta nehynoucí paměť bude stále a vůkol nás častěji rozpomínat.
Foto archiv a autor
