Mojmír Grygar
20.4.2017
Tomáš Halík, tajně vysvěcený kněz, disident, univerzitní profesor, prezident Křesťanské akademie, nositel Templetonovy ceny atd., prokázal v rozhovoru s paní Synkovou 26. dubna na Dvojce Českého rozhlasu, že je vynikajícím sofistikem, diskutérem schopným vykroutit se z nepříjemných otázek. Dosahuje toho tím, že je obrátí a popře, přesune na jiné pole, odvolá se na vysokou intelektuální a duchovní sféru, které většina lidí není s to porozumět.
Jestliže veřejnost si necení církví, jestliže nezaměstnaní a frustrovaní lidé ve Francii hledají východisko ve falešné politice populismu, jestliže veřejnost přeceňuje nebezpečí plynoucí z masové imigrace, jestliže lidé podléhají ruské propagandě a podceňují bezprostřední nebezpečí, které hrozí nám, Evropě a světu, – pak je to důsledkem toho, že lidé nejsou s to samostatně myslet, nejsou dostatečně vzdělaní, neorientují se na spolehlivé zdroje západních médií, nesledují BBC, New York Times, Die Zeit. Není se co divit, že potom nerozlišují pravdu od propagandistických lží, přicházejících – jak jinak? – z Kremlu.
Tomáš Halík je ve své rétorice důsledný, kolikrát jsme už od něho slyšeli, že popularita prezidenta Zemana, křik odpůrců církevních restitucí, nekritické posuzování Putina a zbytečné strachy z masové imigrace jsou dány hloupostí, náchylností většiny naletět na kdejakou lež. Nad výsledky výzkumů veřejného mínění kazatel od sv. Salvátora krčí rameny. Někteří lidé bezpochyby přeceňují kdejaké „čeření“ na povrchu veřejného života, a nejsou to jen bulvární noviny, které vytvářejí krátkodobé aféry, efemérní senzace.
Můžeme však považovat dlouholetý zápas o církevní restituce za nepatrné a přechodné zkrabacení hladiny našeho společenského života? Můžeme považovat způsob, jakým byl restituční zákon prosazen, za morálně, politicky, hospodářsky a právně ospravedlnitelný? Lze změny, které postihnou státní rozpočet po dobu tří generací a z církve učiní jednoho z nejbohatších podnikatelských subjektů v zemi, považovat za normální? Proč se církve zuby nehty brání, aby je financovali jejich členové? Kde zůstala pokora a kritika bohatství, jeden z pilířů evangelického poselství? Církev a řády jakoby zachvátila zlatá horečka – honem, honem neztrácejme čas, musíme získat každý hektar lesa, každou budovu, každý obraz, každou parcelu, každý předmět, který kdysi v požehnaných dobách konfiskcí–krádeží patřil pod naši střechu.
Je to pouze nepatrná vlnka veřejného zájmu, když se lidé dozvědí, že 15 členů Křižovnického řádu získá majetek v ceně 15 miliard? Jak může být veřejnost lhostejná k této a dalším podobným zprávám? Lidé z toho vyvodili důsledky a od církví se odvrátili. Dobře si zapamatovali, že hrdinou restitučního boje byl politik, který se hrdě hlásil ke katolické víře, a církvi, ale přitom mu nevadilo nejedno přikázání desatera i právní etiky porušovat.
Bylo to všechno jen pouhé čeření? Nevzedmuly se tu spíš bouřkové vlny, jež dodnes nedovolují, aby se hladina veřejného názoru uklidnila? Přesáhne-li míra nezaměstnanosti ve Francii evropský průměr, neutichají-li tam obavy lidí z terorismu, netroufne-li si vláda ukončit stanné právo a dát lidem naději na bezpečnější a lepší život, je to pouhé čeření? Domnívá se Tomáš Halík, že miliony frustrovaných Francouzů se uklidní, budou-li jim vzdělaní lidé vysvětlovat, že jedinou spásou v tomto pozemském plahočení je víra v Boha, a doporučí-li se jim pozorně naslouchat zasvěceným a posvěceným vzdělancům, teologům, laureátům mezinárodních cen, kazatelům, kteří jim vysvětlí, že konkrétní a – ach, tak pomíjivé! – životní podmínky, jako je boj o práci, strach o střechu nad hlavou, nedostatek lékařské péče nebo pocit nebezpečí ze záplavy imigrantů, nejsou to nejdůležitější.
Hlasatelé víry a znalci světa jim vysvětlí, že mají překonat nevědomost a sebestřednost, že se mají pozvednout nad Marxovu materiální základnu a povznést se do vyšších sfér duchovního života. Pak se jim v duši rozjasní a nabudou vnitřního klidu a hluboké existenciální jistoty.
– Kazatel od svatého Salvátora varuje naivní lidi před Putinem a Ruskem. Sice od něho nečekáme, aby bral výrok evangelisty o tom, že křesťan má „milovat své nepřátele“ (Lukáš, 6, 27-28) doslova, ale jistě po něm můžeme žádat, aby jako „prelát Jeho Svatosti“ respektoval výmluvné gesto papeže Františka, který Putinovi při jeho návštěvě ve Vatikánu v roce 2015 daroval sochu Anděla míru. V této souvislosti nabývá na významu také skutečnost, že ruský prezident poskytl politický azyl Edwardu Snowdenovi, který vyzradil šokující zprávy americké výzvědné služby. A byl to právě tento odvážný muž, kterého papež pochválil za to, že se nebál porušit služební pravidla, když se dostaly do rozporu s jeho svědomím.
Dovedeme-li do důsledku Halíkovo pohrdání veřejným míněním jako falešným zrcadlem odrážejícím názory nevědomé většiny, dospějeme k závěru, že demokracie není možná. Jak k tomu přijde hrstka uvědomělých, vzdělaných, duchovně a intelektuálně vyspělých jedinců, aby její hlas zanikl v hluku sebevědomého a neznalého davu?
26.4.2017
